Wildfrost

Opáčko pro nováčky

Pokud jste hráli nějaké hry ze zmíněného seznamu, pak vás základ hry Wildfrost v ničem nepřekvapí. Ale pokud jste karetním roguelike hrám ještě nepropadli, pak vězte, že i tady na vás čekají tahové souboje řízené kartami, které si dobíráte z postupně vylepšovaného balíčku.

Každá jednotlivá hra je pokusem dostat se na konec spletité cesty, která vám dává možnost volby – vydáte se tudy a získáte pár peněz či možnost obchodovat, nebo se vydáte tudy a najdete nového společníka a novou kartu?

Ať už uhnete vlevo, nebo vpravo, cesty se nakonec spojí, aby před vámi stála výzva plná nepřátel. Když ji zvládnete, čelíte další volbě, další výzvě a takto se postupně proplétáte trasou až k finálnímu bossovi. Když ji nezvládnete, umřete a musíte začít od začátku. Přesně tak funguje Slay the Spire, Monster Train, Backpack Hero, Hellcard a mnoho dalších včetně Wildfrost. A ano, i Wildfrost se od zbytku lecčím odlišuje.

Mix známých systémů

Wildfrost kombinuje hraní karet coby jednorázových efektů s vysíláním o něco trvalejších postav na bitevní plán. Celkem klasicky tu máte dvě řady, každou se třemi pozicemi pro vás a třemi pro počítačem řízené nepřátele. Sami jste zastoupení hrdinou, kterého si vyberete na začátku dalšího průchodu a počet jeho životů rozhoduje o tom, zda hru konečně zdoláte, nebo si vyžádá další, snad úspěšnější pokus. 

Časem si ale do balíčku přidáte nové dobrodruhy, kteří vám budou dělat společnost. Ti už zemřít mohou, ale jejich smrt se v praxi projeví jen tím, že v dalším souboji budou mít životy a útok poloviční. Zajímavé ozvláštnění představuje mechanismus, kdy je můžete ve svém tahu dobrovolně stáhnout z bojiště a tím je ušetřit těchto přetrvávajících zranění. Samozřejmě tím ale přijdete o „vojáka“, takže si takový ústup musíte pořádně promyslet.

Ať už nasazujete novou postavu, nebo sesíláte kouzlo udělující zranění vybranému protivníkovi, je to vše, co ve svém tahu uděláte. Ve Wildfrost nenajdete žádnou obdobu many a ve svém tahu můžete zahrát prakticky cokoliv. Ale jakmile něco zahrajete, tedy jedinou kartu, odtikne jeden čas. 

Brrr, cooldown

Po každé odehrané kartě se totiž o jednu sníží odpočet spuštění akcí, který se vztahu na všechny postavy ve hře. Vždy tak přesně víte, za jak dlouho (tedy za kolik zahraných karet) zaútočí ten který nepřítel a předvede se ta která z vašich postav.

Každý přitom útočí na prvního nepřítele ve svém řádku, a pokud v něm nikdo není, bohužel pro vás to schytá první postava na druhém řádku. Útoku se prostě nevyhnete (některým tedy ano, ale takové výjimky je lepší objevovat na vlastní pěst), stejně jako musíte čelit i případnému efektu.

Ve výsledku stojí celý systém na starém známém cooldownu akcí, což je v rámci žánru velmi svěží a nabízí zase jiný druh strategie a vzrušení. Musíte vážit úplně každou kartu a propočítávat své karetní útoky tak, abyste nepřítele stihli zabít dřív, než provede svůj zdrcující zásah.

Víte, kdy se dostanou ke slovu vaši hrdinové a že když se mají aktivovat spolu s nepřítelem, hrají bohužel až jako druzí. Víte, kolik zranění se na ně sesype i zda je ustojí. Naštěstí můžete ve svém tahu svobodně a libovolně měnit jejich pozice na plánu, aby vždy tu největší čočku dostal ten, kdo ji dokáže ustát a třeba u toho i vrátit pár ran.

Spousta efektů si samozřejmě s cooldownem různě hraje. Jsou tu karty, po kterých čas neuplyne. Jsou tu karty, s nimiž snížíte odpočet svých karet, zatímco soupeře můžete zmrazit a jeho odpočet tak na chvíli oddálit. Je to zase trochu jiná práce s kartami a žádá po vás odlišný přístup k celkové taktice.

Ostatně i dobírání karet je tu speciální. Není automatické, musíte si zazvonit na zvoneček, kdy zahodíte zbytek ruky a doberete nové. Jenže pokud tak učiníte příliš brzy, stojí vás i tento úkon tah. Pokud ale zahrajete dostatek karet z ruky, získáte zazvonění zdarma. Jak se rozhodnete? Budete hrát slabé karty, abyste aspoň něco udělali? Nebo radši vyplácáte celý tah, zbavíte se špatných karet a budete doufat, že vám z balíčku přijdou lepší? Skvělý systém vnášející do hry další příjemné dilema.

Klady a zápory náhody

Souboje jsou napínavé, valí se na vás vlna za vlnou a vždy čelíte bossovi, z nichž někteří umějí být opravdu zákeřní a jiní velmi nápadití. Po chvíli se sice začnou opakovat, ale vzhledem k jejich náhodnému výskytu si nikdy nemůžete být jistí tím, kdy na vás vyskočí který z nich.

Což je ostatně jedna z nevýhod hry Wildfrost. Je poměrně dost náhodná a kolikrát jsem měl pocit, že nad ní vlastně nemám takovou kontrolu. Někdy se zkrátka karty sejdou na výbornou a vy prvními bitvami proplouváte bez ztráty života, jindy vám chodí samé plívy nutící vás do herních stylů, kterým zas tolik neholdujete, a netrvá dlouho, než vaši frustraci z nicnedělání v soubojích nepřátelé ukončí, protože váš balíček není na jejich efekty vůbec připravený.

Ale ve výsledku se náhoda poctivě stará o znovuhratelnost a vytváří pořád odlišné situace. Hra je navíc poměrně těžká a zabere spoustu času, než se dostanete někam dál. Přitom po vás chce plnit achievementy, které vám postupně odemykají nové možnosti. Těch nakonec možná není tolik, kolik by na desítky hodin zamýšlené zábavy bylo zdrávo (pouhé tři typy startovních balíčků), ale herní náplň a náhoda v odměnách i nepřátelích se vždy postarají o zase trochu jinačí zážitek.

Prvotřídní audiovizuální zpracování

U vylepšení se ještě na chvíli zastavíme, protože je také pojaté poměrně originálně. Zatímco v jiných hrách si vylepšujete jednotlivé karty na jejich lepší verze, Wildfrost na to jde trochu jinak. V průběhu hry získáváte přívěsky, jejichž vlastnost můžete dát libovolné kartě. Takže je pouze na vás, která z karet bude dávat zranění navíc. Může to být totiž klidně karta, které jinak vůbec žádné nedává.

Tahle specialita dává tvorbě balíčku zajímavý twist a velkou svobodu ve vašem úsudku. Není nad to, když vám jednou za čas přijde do ruky ta vaše ultimátní karta, ověšená několika vylepšeními. Zároveň díky tomu vzniká prostor pro zajímavá komba, kdy ze všech nejpříjemnější je násobič provedení dané akce.

Navíc to celé vypadá naprosto skvěle. Obecně se mi roztomilý grafický styl s příchutí Asie skvěle trefil do vkusu, ale Wildfrost mi dělá radost i svými animacemi. Přestože jsou to pořád jen karty, které po plánku levitují a šťouchají do sebe růžky, je z nich každý zásah a každá smrt patřičně cítit.

Přívěsky se na kartách pěkně pohupují, další kartě můžete nasadit korunku, abyste ji měli vždy na ruce na začátku bitvy. Efekty jsou prostě vizuálně velmi kvalitně zpracované, až nadstandardně na poměry tohoto často statického žánru. Zvuková stránka je na tom podobně, ať už je řeč o vyložených zvucích doprovázejících každou akci, nebo o velmi příjemném hudebním doprovodu.

Pokořitel Slay the Spire?

Wildfrost je zkrátka dalším povedeným zářezem do bohatého žánru karetních roguelike her, který má co nabídnout i zkušeným harcovníkům. Sám jsem překvapený, jak moc mě hra po tolika předchozích zkušenostech bavila.

K mojí spokojenosti notně přispěla plynulost animací, vyladěná audiovizuální stránka, práce s přívěsky, a především jádro hratelnosti postavené na cooldownu, který vás donutí přemýšlet nad každým tahem zase trochu jinak. Není to sice úplně bez poskvrnky a nemyslím si, že bych se ke hře vracel tolik jako k jiným, ale své hodiny s ní jsem si dosyta užil a nelituju jediného zpackaného pokusu o její zdolání.

Pokud máte rádi tento typ her, Wildfrost vás jen těžko zklame. Pokud jste se s ním ještě nesetkali, není žádný důvod, proč nezačít zrovna tímto kouskem.