Wildermyth

Vtip je v tom, že hrdinové se vám generují náhodně, stejně jako krajina, stejně jako nepřátelské síly. Že vám to až tak vtipné nepřijde? Připravte si bránice. Wildermyth totiž umí sám vytvářet také unikátní, sice náhodně poskládaný, přesto ale jistými pravidly řízený narativ.

Vaše družina dorazí do nové lokace. Hra se zamyslí nad tím, jací hrdinové přišli kam, a vybere jeden z předpřipravených krátkých příběhů. A tak v komiksovém stylu sledujete, jak se váš zbabělý mág bojí nadcházejícího útoku gorgon, jak ho uklidňuje jeho milá hraničářka, jak se kvůli tomu pohádají s výbušným válečníkem. Kdybyste s sebou místo toho měli tři statečné vznětlivé bohatýry, scéna by se tomu přizpůsobila.

Vztahy se vyvíjejí, z kamarádů se stávají rivalové, z mladých milenců vrásčití rodiče další generace dobrodruhů. Občas dochází k vyloženě podivným událostem, jako když si některého člena družiny vyvolí bůh divočiny za svého avatara. Je to volání, kterému můžete odolat, ale pokud to neuděláte, daný nešťastník zahájí přeměnu ve vlka. Je z něj sice hybridní zrůda, člověk s vlčí hlavou, posléze i vlčími končetinami, ale taky je rychlejší a silnější, takže podle úhlu pohledu by se nakonec klidně mohl považovat za šťastníka.

Přestaň líbat toho čokla!

Je pravda, že ačkoliv hra skvěle dynamicky reaguje na rozvíjející se mezilidské vztahy, s těmi skutečně extrémními změnami v nátuře vašich hrdinů si tak docela poradit neumí. Když se například z hraničáře stane takový hodný pejsek, jakého jsem popisoval, občas na vás vykoukne nějaká specifická událost, která jeho ochlupený status reflektuje, ale jinak se všichni chovají, jako by se nic nestalo. Dokonce včetně toho, že si náš novopečený Azor užívá na seně se svým děvčetem a vyměňují si vášnivé polibky při měsíčku, což je, nechť mi pejskaři prominou, zatraceně nechutné.

Co dalšího je nechutné? Literární úroveň jednotlivých událostí. Jsou totiž nechutně dobré. Je evidentní, že na Wildermythu pracovalo hned několik velice talentovaných scenáristů – na malém prostoru, svázaní proměnlivostí povah protagonistů, se jim daří kreslit dojemné momenty, extrémně vtipné dialogy i epická vyvrcholení questů o záchranu světa.

Hrdinové se škádlí, filozofují, pláčou. Ve světě kolem nich se dějí skutečně podivuhodné věci, díky kterým se žánru fantasy říká tak, jak se mu říká – jen si počkejte, až poprvé potkáte usměvavou polobožskou želvu, tichého obra, který nezanechává žádné stopy, imunitní systém ve formě přechytralého divočáka. Budete koukat. Vaše postavy budou taky koukat. A dohromady si to užijete, protože se máte rádi.

Navíc máte možnost si družinku poskládat, jak chcete. Bojovat můžou vaši kamarádi, známí a rodinní příslušníci: Upravíte jim podobu, vlastnosti, statistiky a pak jen pobaveně sledujete, jak se všichni hádají nebo vášnivě milují, zatímco zachraňují svět.

Ve workshopu ráj

Hra dokáže nabít osobností jak náhodně vytvořené panáčky, tak ty, které si ukuchtíte sami, i když je pravda, že se v jejich charakteristice nesmíte zas tak moc do hloubky šťourat. K Wildermythu je lepší přistupovat jako ke snu, jako k napůl zapomenuté legendě, ve které nemusí všechno dávat smysl. Pak vám přestanou vadit nekonzistentnosti v příběhu i postavách jako třeba zničehonic stateční zbabělci nebo setkání lidí, kteří se nacházejí na opačných koncích mapy.

Co už vám vadit bude, jsou opakující se události. Protože vám hra něco vypráví doslova v jednom kuse, bohatá studnice předpřipravených příběhů postupně vyschne a vy začnete potkávat to, co jste už viděli, což je nemilé. Pak se člověk snadno dostane do situace, kdy všechno odklikává bez čtení, protože už přece ví, co se na něj chystá v oné podivně studené jeskyni – a tím přijde o třeba nové, třeba zábavné kousky dialogu mezi svými svěřenci.

Existuje ale důvod, proč tenhle zdánlivě kritický problém zdaleka tak kritický není. Je to stejný důvod, proč se nepotřebuju mílodlouze rozepisovat o příliš omezeném výběru obličejů, brnění a účesů. A tím důvodem je tvořivost komunity.

Wildermyth je totiž neobyčejně modulární a umožňuje uživatelům snadno vyrobit a nasdílet všechno možné: nové příběhy a události, vlastnosti hrdinů, vizuální vylepšení, často i výtvory, které dost zásadně zasahují do samotné hratelnosti, jako když se z vaší válečnice stane cválající kentauřice. Kvalitativní úroveň se ne vždy vyrovná tomu, co nabízí původní hra, ale mnohdy taky ano – a vzhledem k tomu, jak vřelého přijetí se Wildermythu dostalo, si myslím, že proud komunitních vylepšení jen tak nevyschne. Stačí zamířit do Steam Workshopu a vybrat si, co se vám líbí.

Smrt za chybu

Důvodem, proč je pro mě Wildermyth nesmírně příjemným překvapením a jednou z dosud nejlepších her letošního roku, ovšem nejsou jen jeho vypravěčské schopnosti. Úsměv široký jako jezero v období dešťů se mi rozlévá na tváři velice často i tehdy, když se octnu v boji.

Už jsem psal, že v základu jde o tahovou záležitost na čtverečkovaném poli, navíc jen s několika bojovníky na každé straně. V kombinaci s tím, že skutečně existují pouze tři různé třídy hrdinů, by se mohlo zdát, že půjde o primitivní, relaxační záležitost. Nejde. A to hlavně kvůli neustálému strachu z toho, co by se vašim miláčkům mohlo stát.

Boje jsou totiž zatraceně rychlé a může se úplně klidně stát, že jeden nepromyšlený krok vpřed zapříčiní násilnou smrt kdysi tak nadějného dobrodruha. Většinou, pravda, máte na výběr se definitivnímu konci vyhnout a upřednostnit nějaké to menší znetvořeníčko, ale někdy dává větší smysl obětovat svého hraničáře v posledním vznešeném gestu odporu, než aby z něj byl osleplý chudák, který už vám napříště moc nepomůže.

Proto budete dumat, dumat a ještě jednou dumat nad tím, jak přesně využijete krátký seznam schopností každého ze svých podřízených. A někdy vám ani to nepomůže, když, opět trošku xcomovsky, netrefíte seknutí s 95% šancí na úspěch, ale to už k životu zkrátka patří – a pokud budete hrát optimálně, neměli byste se teoreticky dostat do situace, v níž by vám dva, tři špatné hody prohrály bitvu a kampaň.

Svoje soubojové šance dále zvyšujete na kampaňové mapě, a to chytrým rozdělováním bodů dovedností, vytvářením nové výbavy, verbováním čerstvých sil či vylepšováním budov rozesetých po celém herním světě. Často se musíte rozhodnout, v jakém okamžiku je moudré rozdělit tým na dvě poloviny a vydat se řešit víc krizí naráz, protože v jednom chumlu prostě nestíháte ochránit celé království.

Proto, ačkoliv Wildermyth miluju především jako generátor pěkných příběhů a zajímavých osudů, ho respektuju i jako strategii a RPG. A to konkrétně ten vzácný druh, který můžete naprosto pohodlně hrát v jednom dlouhém sezení a až po uši se ponořit do epické ságy, nebo si ho užijete po krátkých dávkách, splníte dva tři úkoly a jdete od toho. Vzhledem k silně epizodické povaze vyprávění není tahle kouskovanost vůbec špatný nápad, i proto, že pak daleko snáz přehlédnete některé nesrovnalosti v chování jednotlivých postav.

Nenápadné, ale skvělé

Nejsem naivní, vím, že za 50 let budu pravděpodobně dřepět v křesle vznášedlovém, nikoliv houpacím, že budu navlečený v haptické kombinéze a na VR brýlích mi poběží od reality nerozeznatelný Half-Life 6. Wildermyth mě celým zbytkem života provázet určitě nebude.

Ale kouskem ještě ano. A až s tím přestane, zůstanou mi aspoň vzpomínky na jednu nenápadnou, okouzlující hříčku. Na RPG plné tichého optimismu, dobrodružství a citu, které mi, přes všechny svoje nedostatky a nedokonalosti, prozářilo pár už tak dost slunečných letních týdnů.