Werewolf: The Apocalypse - Earthblood

Verdikt
50

Studio Cyanide nadále drží velmi nízkou laťku kvality. I Werewolf sklouzává do vod průměru kvůli své na dnešní poměry až neuvěřitelné béčkovosti pramenící z otřesné vizuální prezentace a zastaralosti systémů. Ale i přes všechny nedostatky, kterých je víc než dost, je zábavné střídat tři formy člověk-vlk-vlkodlak a zejména masakrování nepřátel z pozice krvelačné bestie je až překvapivě uspokojivé.

Počítač

WindowsWindows

Epic Games Store

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Cyanide
Vydání: 4. února 2021
Štítky: fantasy, third person, bojová, akční

Hry jako Styx: Master of Shadows, Styx: Shards of Darkness a Call of Cthulhu mají dva společné prvky – jsou to nepříliš kvalitní béčka a vznikají ve studiu Cyanide. Stejné studio se zhostilo úkolu zpracovat licenci stolního RPG Werewolf: The Apocalypse spadajícího do světa World of Darkness. A pokud si myslíte, že se na zásadách studia něco změnilo, pak vás rovnou zklameme: Cyanide si dál jede svou vlastní úroveň „kvality“. Nicméně i po všech stránkách zastaralá hra dokáže až překvapivě zabavit.

Spatřit vlkodlaka je šok

První hodiny ve hře Werewolf: The Apocalypse – Earthblood jsou docela šokující. Bez přehánění jde o krásnou ukázku toho, jak hry vypadaly a fungovaly na předminulé generaci konzolí. Ano, opravdu předminulé. Od animací přes herecké výkony a obecnou grafiku až po herní systémy jde o návrat dobrých deset, patnáct let do minulosti a budete mít tendenci neustále otevírat menu a kontrolovat, zda skutečně hrajete na maximální možné grafické nastavení.

Zejména ve filmečcích jde ostrost všeho hodně dolů, a i když je to mimo ně lepší, hlava prostě nebere, jak něco takového mohlo vyjít v roce 2021. Textury jsou rozlité po nedetailních objektech, krajina postrádá hloubku. Ani jednou se nepřistihnete, že byste se na něco dívali s údivem. Tedy pozitivním údivem. Ať už za to mohou nekvalitní grafici, nebo zastaralý engine, grafický kabátek dělá Werewolfovi pořádnou ostudu.

A u něj to bohužel nekončí, ale teprve začíná. Svět Werewolf: The Apocalypse je velice originální, což se ve zdejším příběhu sice projevuje, ale jinak jde o tu nejbéčkovější zápletku pod sluncem. Hlavní hrdina Cahal je hnaný pomstou a vůbec nedbá na větší obrázek s ekologickým podtextem, který se hra snaží tlačit do popředí, ale sobecký plešoun si pořád hraje tu svou.

Je ovšem pravda, že jeho osobní motivace je v souladu se světovým problémem, který řeší nejen jeho vlastní klan vlkodlaků, ale všechna další vlkodlačí uskupení. Navenek zeleně smýšlející firma Endron pustoší přirozené prostředí vlkodlaků a ještě potají vyvíjí ďábelské titulní sérum. Všichni chtějí, aby Endron padl, ale jenom Cahal chce, aby Endron padl za smrt jeho milované.

Hra vám až v samotném závěru dá jedinou skutečnou volbu rozhodující o jednom ze dvou konců, ale nepůjde o nic těžkého, jelikož celý příběh je tak plytký a obyčejný, že vám na výsledku nebude moc záležet. Stejně jako na jeho průběhu.

Já, člověk. Já, vlk. Já, vlkodlak.

Přestože jde o příběhovou hru, Werewolf: The Apocalypse – Earthblood dohrajete (pokud to tedy dokážete) ze zcela jiného důvodu, a tím bude akčně-stealthová herní náplň. S ní souvisí jedna z nejzajímavějších předností hry – možnost hlavního hrdiny měnit podoby.

Jako člověk můžete mluvit s jinými lidmi, občas se dokonce dostanete i k jakémusi vyslýchání. Umíte se plížit, ale hra automaticky sama rozhoduje o tom, v jakých pasážích budete permanentně přikrčení a v jakých můžete svobodně pobíhat, čímž vás připravuje o každičký prvek překvapení. Přikrčení = nepřátelé v oblasti.

Jako člověk umíte sbírat předměty, ovládat dveře, skrze terminály vypínat kamerové systémy a střílny, ale v první řadě tiše zabíjet, ať už s pomocí chvatu lámajícího vazy, nebo kuší, jejíž používání není nikterak uspokojivé a aby bylo trochu nebezpečné, Cahal se po výstřelu okamžitě neskryje za bednou, ale musí ještě zdlouhavě vestoje nabít další šipku…

Druhá forma Cahala představuje vlka, který je definicí plížení. Jako vlk prolézáte šachtami, čímž se dá vyhnout řadě soubojů. Pouze jako vlk umíte štěkotem poutat pozornost nepřátel a jste zároveň hbitější, což vám může doslova zachránit kůži. Ale přijde nám škoda, že jako vlk není schopný zaútočit. Vrhnout se na vojáka a prohryznout mu hrdlo by se více než hodilo, ale v takové snaze se Cahal okamžitě promění v člověka a provede tiché zabití i v případě, že jste obklopení zuřící armádou.

Zbývá třetí forma, a to ta bestiální vlkodlačí, do které se na rozdíl od dvou předchozích nemůžete změnit, kdy se vám zachce. Přistoupíte k ní totiž pouze v přítomnosti nepřátel a ve chvílích, kdy selže kradmý postup. Takzvaný Crinos pak sám může zastávat agilnější, ale slabší formu, nebo pomalejší, ale drtivější, přičemž tato volba už je zase pevně ve vaší režii.

Hlavně potichu. Říkám, hlavně poti… No tak nic

Stealth je poměrně zábavný, ale dojde mu dech. Občas vidíte více cest, jak se mezi nepřáteli prokličkovat a jak je zneškodnit. Zároveň se chcete dostat do velínu, abyste vypnuli kamery a otevřeli si další dveře, a ještě je vhodné sabotovat spoustu dveří, které v případě otevřeného konfliktu slouží jako vstupy pro několik vln posil. Tahle kombinace impulsů je fajn.

Ale nečekejte od stealthu nic sofistikovaného. Nepřátelé jsou neskutečně hloupí, po jednom chodí na porážku přesně k místu, kde přímo před jejich očima zařval kolega. Jsou velice tolerantní a selektivně slepí k mrtvolám ležícím kousek vedle nich. A to, že z celé místnosti zmizelo deset kámošů, jim nepřijde ani trochu divné.

Jsou navíc do jednoho hluší. Neslyší, jak přímo za nimi křupne krk chroptícího nebožáka a přes tenké dveře nepostřehnou ani vlkodlačí řev, zpěv mnoha palných zbraní, skřípění drápů o kovovou konstrukci mechů a výbuchy červených barelů, což boří imerzi a prohlubuje pocit, že každá místnost je zcela samostatnou arénou, z níž není úniku, dokud není dílo dokonáno.

Cahal, robustní týpek, kterého byste si nechtěli znepřátelit, ke všemu neumí použít své svaly k odtáhnutí nepřátel mimo zorné pole, takže se můžete jen modlit, že mrtvolu nepohodí vyloženě do hlavní uličky…

Podle toho, jak se vám dařilo v plížení, budete mít o to míň práce s následným vyvražděním zbývajících vojáků. Ono totiž není vždy možné se danou nenápaditou arénou pouze proplížit, jelikož některé nepřátele jednou ranou prostě nesundáte. Stealth je zde tedy skutečně degradovaný na pouhý proces ulehčující následný masakr.

A ten je tak zábavný, že se čas od času na nějaké to plížení úplně vykašlete a prostě půjdete rozpoutat krvavé lázně. Ne že by byl soubojový systém nějak sofistikovaný, to vůbec ne. Ale to, co se od něj očekává, zvládá – jste monstrózní, děsivá a krvelačná bestie, která si během pár minut poradí s desítkami vojáků. Je to nářez.

Tyto akční pasáže jsou skutečně frenetické, obzvlášť v hbité formě vlkodlaka, kdy skáčete z jedné strany místnosti na druhou, devastuje kompletně zničitelné prostředí, oháníte se drápy, vyvoláváte komba, neustále řvete a do toho vám do uší vyhrává agresivní metal. Je to neskutečně uspokojivé a platí to dvojnásob ve chvíli, kdy se vám zcela nabije zuřivost a vy se přepnete do módu, který mísí obě formy dohromady – jste hbití a silní zároveň, což je neskutečná jízda, ve které vás už opravdu nic nezastaví.

Druhů nepřátel je dostatek. Po obyčejných vojácích nastoupí snajpři se stříbrnými náboji, časem budete čelit obrovským mechům s různou výbavou, těžkooděncům, přerostlým obludám, ale také jiným vlkodlakům a pokřiveným bytostem, které podlehly zkázonosnému Wyrmu skrývajícímu se za společností Endron.

Jakmile vaše běsnění skončí a vy se vrátíte do lidské podoby, bude doslova vymalováno. Podlaha i stěny se přebarví na červeno, na podlaze budou ležet těla a po veškerém vědeckém zařízení, které se v místnosti nacházelo před vaším příchodem, nebude ani památky. Je to skvělý pocit, ale mohl by být ještě stokrát lepší. Kdyby trosky zůstávaly na zemi, kdyby všechna těla rychle nemizela, kdyby vlkodlak skutečně sápal a výbušnou akci doprovázely létající končetiny a hlavy.

Až příliš mnoho „ale“

Skvělý svět World of Darkness, dobrý nápad se třemi formami, zábavné běsnění, to všechno je pěkné, ale kvůli velmi zastaralé technické stránce je celá hra zoufale nedotažená. Je to škoda, protože Werewolf: The Apocalypse – Earthblood místy opravdu funguje.

Chvíli vás bude bavit stealth, s radostí se budete měnit ve vlkodlaka, dokonce vás může zaujmout i vyprávění a mnohé dopisy rozházené po okolí, spolu se všemi vlkodlačími rodinami, jejich nepřáteli a dušemi, s kterými můžete promlouvat a plnit pro ně herně nezajímavé, ale tematicky dobré vedlejší úkoly.

Jenže každý takový teoreticky příjemný zážitek přebije následná scéna s detailními záběry na postavy, jejichž textury jsou rozmazané, modely nedetailní a výrazy obličeje prakticky neexistující. Nebo se o to postará prostředí samotné, které není vůbec zajímavé a každá jednotlivá místnost působí jako čtvercová aréna s náhodně rozesetými assety, nepřáteli a jejich pevně danou rutinou.

Je to zkrátka neuvěřitelné béčko, s jakým jsme se už hodně dlouho nesetkali. Ani hry od Spiders a Piranha Bytes nepůsobí tak levně. A nezachraňuje to ani lehký systém RPG, který vám po nasbírání zkušeností, z nichž většinu musíte hledat sami v prostředí (Cahal nasává energii z přírody, ale jen určité přírody), umožní odemykat nové vlastnosti vlkodlaka, vlka, člověka a jeho zbraně, což je fajn, ale opět velmi povrchní, jako by se tvůrci báli cokoliv jakkoliv víc rozvádět.

Po deseti hodinách máte dohráno a ve hře za 800 Kč na PC a za 1 300 Kč na konzolích už není co dalšího dělat. Není zde New Game+, nemáte možnost vrátit se do jedné ze dvou rádoby otevřených lokací, v nichž můžete splnit několik vedlejších úkolů, není zde multiplayer, kde byste se mohli porvat s ostatními, nejsou zde třeba ani sólové výzvy, které by dále zužitkovaly systémy plížení a masakrování…

Lacinou hru jedině lacino

Werewolf: The Apocalypse – Earthblood je velmi chudá hra, která by mohla zabodovat, kdyby vyšla v éře PlayStationu 3 / Xboxu 360. Pohledem dnešního hráče je až příliš zastaralá nejenom po vizuální stránce, ale i po té technické. Na této hře je krásně vidět, jak se hry vyvinuly, jak se zásadně posunula jejich grafika a jak moc pokrokové jsou jejich systémy. Werewolf nic z toho nemá.

I přes všechny tyto nedostatky ale nemůžeme s klidným srdcem prohlásit, že se u hry není možné bavit. Možné to je, jen bude hodně záležet na tom, co zrovna chcete. Protože pokud nechcete o ničem přemýšlet, nepotřebujete příběh, který by uměl překvapit, nevadí vám, že je stealth jednoduchý a AI tupá a chcete se prostě vyřádit, zažít pořádný masakr doprovozený potoky krve a metalem, pak vás Werewolf může na těch pár hodin uspokojit. My jsme se často opravdu bavili.

Ale nemůžeme vám tady a teď bohužel říct: „Běžte a kupte si to!“, protože to za plnou cenu jednoduše nestojí. Až Werewolfa zahlédnete ve vánočních výprodejích a nebude vám líto jedné, dvou stovek, tak už to zvažte. Být vlkodlakem může být hrozně fajn.