Weird West

Debut studia WolfEye jménem Weird West si bere to nejklasičtější z westernů, aby stokrát opakované příběhy z rodokapsů díky nadpřirozeným prvkům posunul zase někam dál. A především vás na cel-shadovém Divnokém západě nechal tropit, co jen budete chtít. Ke svému štěstí a občas i škodě.

Zdánlivá klasika

Příběh vás protáhne pěticí provázaných kapitol, kdy postupně vystřídáte postavy lovkyně hlav, muže proměněného v prase, ochránce kmene, vlkodlaka a nakonec i mystičky. Tahle pětka sdílí westernový svět, podivné znamení vypálené na krku i neschopnost vzpomenout si na svůj předchozí život.

Děj přitom začíná vyloženě v mezích žánrových konvencí až stereotypů – farmářce banditi zabijí syna i psa a unesou manžela, což ji donutí vrátit se ke krvavé kariérní dráze, kterou z dobrých důvodů pověsila na hřebík. Nepřipomíná vám to každý druhý pistolnický film?

S ubíhajícími dny, prohledanými sklepy, nasbíranými svědectvími a převlečenými košilemi i kabáty se ale obyčejná kovbojka dokáže pěkně zvrtnout, věrná svému názvu být divnější a makabróznější, až je nakonec jasné, že tady jde o víc než o osud několika podivínů. 

Zamrzí možná jen absence dabingu, který obstarává jediný vypravěč, ačkoliv dialogů není nějaké nepřeberné množství, takže atmosféra zas tak moc netrpí. Soundtrack je naproti tomu výborný – jistě, není to Morricone, ovšem hudební nástroje pro westerny typické využívá skvěle. Ačkoli samozřejmě zase poněkud netradičně.

Ve stylu Dishonored

Pohlcující propracovaný svět je jedna věc, prim ve Weird Westu ale hraje jeho sandboxová hratelnost vycházející z dědictví studia Arkane. Však taky v čele vývoje stojí Raphael Colantonio, kterého můžete znát právě díky Dishonored či Prey. A i když si založil nový tým, jeho rukopis je tady patrný.

Za většinu rozhodnutí nejsou zodpovědné dialogové volby, vaše postavy promlouvají primárně skrz svoje činy. Můžete se plížit jako stín, vkrádat se do domů okny či komíny, páčit zámky, omračovat nic netušící obyvatele a připravovat je o majetky i odhalovat jejich důmyslně skrytá tajemství, ale taky rozpoutat masivní přestřelku na náměstí, trezor banky odpálit dynamitem, sníst mrtvolu šerifa a důslednou destrukcí proměnit vzkvétající osadu v město duchů. Nebo se stanete vzorem všech ctností, bohatým brát, chudým dávat, pomáhat a sledovat, jak se jim díky tomu daří.

Že vaše činy mají následky, tentokrát není prázdná fráze: Většinu úkolů včetně těch hlavních můžete vyřešit několika způsoby, přičemž často záleží, koho jste v minulosti nechali přežít, a to klidně i pár kapitol zpátky. Pokud si věříte v souboji s jejich ochrankou a magickými bariérami, můžete se předčasně zbavit i velmi důležitých postav a třeba tak přeskočit dlouhé úkolové linky. 

I na mapě západu se po vzoru starých Falloutů a dalších cRPG od začátku můžete vydat kamkoliv a objevit místa, kde ještě nemáte co dělat. Postavy ale nejsou tak vnímavé, aby bez pokynů našly dobře schované úkryty nebo kempy.

Čekají vás i náhodná setkání, milá i nemilá, ať už vaše postava zahlédne kroužící mrchožrouty, její karavanu někdo přepadne, anebo jen narazí na toulavé obchodníky v maringotce, kteří jí prodají kouzelné amulety. Snad jen škoda, že se situace časem začnou opakovat. Některá městečka, farmy a chrámy taky působí až příliš podobně jedno druhému.

Weird West v hlavních questech počítá i s velmi nepravděpodobnými situacemi. Vedlejší úkoly se mi ale bohužel několikrát povedlo rozbít – třeba když mě hra poslala zabít člena gangu, který už byl mrtvý a ležel na místním hřbitově. Vykopat hrob a donést šerifce jeho lebku na vypsanou odměnu bohužel nestačilo (jaký větší důkaz by chtěla?), a tak plakát s jeho podobiznou na nástěnce hledaných osob visí dodnes. 

Jinak je ale svět Weird Westu opravdu velmi reaktivní, jak zaznamenáte u všech těch okradených, přeživších a pomstychtivých lidí, kterým jste zmrzačili přátele, a taky v samotném prostředí. Vysušená tráva dobře hoří a když nemáte klasické ohniště, můžete jídlo vyházet z inventáře a ugrilovat si ho na zemi (nebo svou kořist upečete zaživa, pokud jste poněkud zvrácení). Převrhnutý sud s vodou se v kombinaci s vzácnou elektřinou může stát skvělou smrtící pastí, dynamit trhá na kusy maso i skály, mršiny lákají supy a kojoty, dešťová voda ze zásobníků vytéká v místech, kde je zasáhla střela, a tak dále, a tak dále.

Pozor na gamepady

S plánováním ideálních scénářů pomůže dobře známý systém quick save/quick load a je velmi dobře, že je možnost rychlého načítání a ukládání kdykoliv při ruce, protože dle mých zkušeností ve Weird Westu nejde nikdy nic podle plánu. Postavy nemají žádné dané trasy ani rutiny, generují se jim při každém načtení náhodně, v cestě vstříc plánované smrti vám rozhodně nejdou naproti, a tak většinou nezbývá než improvizovat. Což se často zvrtne v otevřený boj.

Právě k soubojovému systému směřuje moje asi největší výtka a rada zároveň: Nehrajte Weird West na gamepadu. Konzolový twin-stick shooter na páčkách zní na papíře přijatelně, ale ovládání realtimových soubojů bylo na PS5 místy až bolestivé i přes možnost zapnout taktický mód a zpomalovačky ve stylu Maxe Paynea. Co na tom, že máte k dispozici revolvery, luky, pušky, brokovnice, chladné zbraně a různé variace molotovů a granátů, když se se všemi míří příšerně!

V kombinaci s reaktivním prostředím stačí minout jen o kousek, aby se situace změnila v nekontrolovatelný chaos, kdy jeden člen vaší party hoří, protože jste omylem střelili do sudu s olejem, zatímco druhý se obrátil proti vám, protože jste ho dvakrát ještě větším omylem z bezprostřední blízkosti bodli nožem, a do toho vám nějaký dobrák, kterého jste před časem zachránili, přišel na pomoc, ale namísto nepřátel raději střílí vašeho dávno zpacifikovaného zajatce.

Na PC s klávesnicí a myší jsem hrát zkoušela jen krátce, ale zážitek z boje byl výrazně lepší, minimálně v ohledu přesnosti a prevence katastrofických scénářů. Na konzoli jsem většinu přestřelek radši vysrabila zakoupením ostřelovačského talentu a vystačila si s kombinací plížení, schovávání, utíkání a spoléhání na lepší bojové schopnosti parťáků, které můžete mít dva naráz a později je i rekrutovat z řad předchozích hratelných postav. Nutno říct, že se značně proměnlivou efektivitou, ale na to už si musíte přijít sami.

Hrajte, jak chcete

Schopnosti jsou ve Weird Westu dvojího druhu, přičemž oba druhy fungují na bázi nasbíraných předmětů, nikoliv zkušeností nebo levelů. Jde o aktivní bojové dovednosti, které nakupujete pro každého z hrdinů zvlášť, a pak pasivní schopnosti, které se mezi postavami přenáší. 

Sdílené perky odemykatelné zlatými kartičkami poskytují procentuální pasivní bonusy ke zdraví, rychlosti přebíjení a plížení, ale i k výšce skoku nebo množství nalezených peněz. U bojových dovedností jsou možnosti o poznání bohatší. Všech pět protagonistů má čtveřici unikátních talentů naznačujících jejich ideální bojový styl: Ochránce ve spojení s přírodou vyvolává tornáda a medvědy, lovkyně hlav může nepřátele na pár vteřin okouzlit, aby se přidali na její stranu, mystička se dokáže teleportovat, vytvářet štíty a iluzorní dvojníky.

Hra vás prostřednictvím talentů místy v podstatě nabádá k roleplayi – v roli indiána s lukem nacházíte minimum nábojů, i když si opatříte pistoli, a máte štědré bonusy ke kradmému postupu. Prasečí muž je zase imunní vůči kyselině, kterou umí plivat všude kolem, a jeho tlustá kůže nepropustí ani zásah z brokovnice, takže se v jeho případě nemusíte bát zbraní na blízko a klidně vyrazit na bojiště jen se sekáčkem na maso. Doporučení autorů ale můžete taky ignorovat a hrát tak, jak to vyhovuje vám – vybavení a předměty na postavy vázané nejsou.

To všechno znamená, že Weird West nebude moc vyhovovat těm z vás, kdo si užívají perfektní exekuci předem dané strategie, jako kdyby hráli Desperados 3. Tohle je vážně úplně jiný western, bláznivý, nepředvídatelný, občas rozbitý ať už v ovládání, nebo v tom, do jaké míry je vlastně schopný reagovat na všechny vaše hříchy a dobré skutky. 

Tím se vlastně dostávám ke svému doporučení, jak si Weird West nejvíc užít: Vykašlete se na ideální scénář a dokonalé plánování a nechte Divnoký západ žít vlastním životem. Trochu chaosu ještě nikomu neublížilo – a nejlepší příběhy píše šílenství.