We Were Here Forever

Pokud o nyní již čtyřdílné sérii slyšíte poprvé, pak vězte, že jde o logické adventury s prvky únikových her určené přesně pro dva spolupracující hráče, z nichž by měl být každý ideálně alespoň v jiné místnosti, jelikož komunikace mezi nimi je naprosto klíčová a vědět, co přesně má druhý hráč na obrazovce, je vyloženě hrozbou pro celkový zážitek. Tyto hry dohrajete a vlastně znáte jen jejich polovinu. O té druhé jste slyšeli pouhé zkazky a nikdy ji na vlastní oči neuvidíte.

Tvůrci začínali poměrně zvolna a jejich první hra We Were Here je z dnešního pohledu jen takovým demem. A to doslova, jelikož je krátká a trvale zdarma, čímž poslouží jako skvělá ochutnávka věcí, jež můžete čekat od zbylých, už placených dílů. S každým dalším pokračováním se série posouvala a už její třetí díl We Were Here Together byl výborným zážitkem.

Ale to, co Total Mayhem Games předvádí v aktuální čtyřce We Were Here Forever, se s předchozími díly nedá vůbec srovnávat. Už jen fakt, že dohrát tento díl vám zabere 12 hodin, tedy zhruba tolik, co všechny tři předchozí hry dohromady, dělá z novinky mnohem plnější a zásadnější titul, který na rozdíl od těch minulých nepokoříte za jeden až dva večery.

Uniknout (opět) z ikonického hradu Castle Rock je tentokrát mnohem náročnější a nezdráhal bych se tvrdit, že We Were Here Forever je takovým endgamem pro fanoušky série. Ale nebojte, nemusíte znát předchozí trilogii, abyste si to užili naplno. Tvůrci se stále moc nemažou s příběhem, i když i v jeho oblasti tentokrát učinili obrovský posun kupředu.

Sérii provází již zmíněný hrad, jeho šílený vladař a ještě šílenější šašek. Ale moc se v ní nemluví, cutscény abyste pohledali a příběh je dávkován velice pozvolna a útržkovitě. V případě We Were Here Forever si ovšem konečně uděláte obrázek o tom, co se to tady u všech svatých děje. Či spíše dělo.

Proč se na začátku hry probouzíte zamčení uprostřed chladných kamenných zdí, vám nikdo neprozradí, ale proč se král zdejšího království stal takovým, jakým je, a proč lidé z blízkého městečka Rockbury učinili to, co učinili, už vám těch několik málo filmečků napoví. A ještě víc si toho domyslíte z kontextu hlavní náplně hry, tedy brilantních hádanek.

We Were Here Forever nadále stojí na jednoduchém a i počtvrté tolik atraktivním principu – každý z hráčů vidí něco jiného. Oba jste zavření ve stejném hradu, ze kterého se snažíte uniknout, sem tam se uvidíte a zamáváte si přes mříže, někdy dokonce budete kráčet bok po boku a fyzicky si pomáhat, ale ta největší zábava nastává ve chvíli, kdy vás hra nemilosrdně rozdělí a okrade o polovinu informací.

V příjemně přímočarém duchu se nemusíte trápit s ničím tak zbytečným, jako je otevřený svět. Zkrátka se ocitnete před na první pohled šíleným mechanismem a hned se pustíte do mačkání čudlíků, tahání páček, přesouvání různých symbolů a tak podobně. A ono se nebude nic dít.

Pravděpodobně totiž vůbec netušíte, co máte dělat. A v obdobné situaci se nachází váš parťák, jen vidí něco trochu jiného a také mu něco chybí. V tu chvíli přichází ke slovu – a to doslova – nejdůležitější prvek hry: Vzájemná komunikace skrze zabudovanou vysílačku.

We Were Here Forever vás naučí komunikovat. Naučí vás být velmi detailní a konkrétní, naučí vás využít představivost, schopnost vytvářet asociace a jejich převod na mluvené slovo. Puzzly jsou natolik složité, že prostě nestačí říct „mám tu několik páček a kolečko“. Musíte být opravdu kreativní a trpěliví, naslouchat jeden druhému, představovat si, co je vám popisováno a spojit si to v hlavě s tím, co sami vidíte přes sebou.

Zprvu naprosto nesmyslně vypadající stroj se po nějaké době plné dumání najednou začne jevit mnohem jednodušším, až se vám nakonec podaří průlom, geniální myšlence za danou hádankou přijdete na kloub a po zdolání zámku vás zalije velice blažený pocit úspěchu.

V tomhle We Were Here Forever exceluje, hlavně proto, že jednotlivé hádanky jsou opravdovou výzvou (a to říkám jako člověk, který má odehrané desítky nejrůznějších stolních únikových her, pár těch venkovních a i nějaké ty šifrovačky). Hádanky ale nejsou nesmyslně těžké, jsou hlavně velmi chytré a nápadité, často zasazené do kontextu příběhu a každá z nich ve vás dokáže vyvolat jinou emoci.

Nechci vám toho vyštěbetat příliš, ale pár příkladů si zasloužíte. Kupříkladu budete stát před nelehkým úkolem zasedacího pořádku občanů v kostele, kdy si budete připadat jako při tvorbě toho stejného na svatbě s tím, že tenhle nechce sedět s tímhle a támhleten zas s tamtím. Tento puzzle byl logický, vyžadoval práci s vylučovací metodou, a přitom bez jediného slova či věty prozradil o příběhu další detaily tím nejzábavnějším způsobem. Člověk to ze situace prostě vykoukal, mnoho si toho domyslel. Nastalo vzrušení z objevování historie.

Jindy vás bude tlačit čas. Jde o puzzle, který není vůbec těžký pochopit. Co máte dělat, víte prakticky okamžitě. Jenže zjistíte, že je prakticky nereálné stihnout všechny požadované úkony v časovém limitu. Celý puzzle tak není o rozlousknutí problému, ale o optimalizaci činností mezi hráči a nešlo si u toho nevzpomenout na výbornou taškařici Overcooked. Takže zažijete stres zakončený velmi uspokojivou odměnou v podobě pokoření časového limitu.

A do třetice všeho dobrého je tu naprosto klaustrofobický pocit schopný pořádně nakopnout adrenalin a rozbušit srdce. Jeden z vás totiž bude muset pod vodu do složité sítě chodeb, zatímco ten druhý musí různě přepojovat potrubí, aby svému parťákovi dodal neustále docházející kyslík. V těchto chvílích jsem měl normálně husí kůži…

Ale to je jen malý zlomek a vzorek hádanek, které We Were Here Forever obsahuje. Nejúžasnější chvíle jsem prožil v jakési fantasmagorické dimenzi, kde přišly ke slovu portály a celý svět kolem nás se dal do pohybu způsobem, který pořádně zamotává hlavu.

Vůbec nejoriginálnější byla pasáž vyžadující po hráčích práci s neznámým jazykem. Jeden naslouchal zprávě a musel ji svému parťákovi zprostředkovat, přičemž šlo o zvuky, které člověk jen tak nezvládne replikovat, ale dají se popsat: „Třeba jako když spláchneš záchod?“ „No to je přesně ono!“ Druhý hráč pak musel použít velmi strohý slovník plný znaků a zprávu si přeložit. No a pak na ni také musel odpovědět, což znamená, že tady se zase dostalo do popředí užití selského rozumu.

We Were Here Forever je zkrátka bohatou směsicí nejrůznějších hádanek postavených na všem možném od navigace přes paměť a časový pres po orientaci v prostoru, používání matematiky, logického uvažování, dedukce a mnoho, mnoho dalšího.

We Were Here Forever je jednou z nejlepších her pro dva hráče a rozhodně tou nejlepší hrou série. Přesto mají tvůrci stále co zlepšovat, a to i v oblasti puzzlů. Několik hádanek je totiž navržených tak, že aktivní je v nich jen jeden hráč. Zatímco vy si pročítáte záznamy v knihách, snažíte se z nich pochytit spojitost s vaším úkolem a rozšířit si obzory o příběhu, druhý hráč prostě postává za zdí a čeká, co z nich vyčtete. A pak znovu. A pak znovu.

Příběh je tentokrát rozhodně hlubší a poutavější než v předchozích dílech, ale stále jde o naprosto okrajovou záležitost, kvůli které hrát určitě nebudete. Jeho vyvrcholení je smysluplné, tajuplné a umí ve vás vyvolat zvědavost, jenže celé vyprávění je stále tak minimalistické, že ho svým způsobem vnímáte jen podprahově. Pravda, představuje zajímavý svět, o kterém bych se chtěl v případné pětce dozvědět ještě mnohem víc. A úplný konec je… No, řekněme, že ve mně ještě nějakou dobu zůstane.

Co mi ve hře chybí, jsou nějaká ta doplňková cingrlátka pro zvědavé. Tvůrci už mají svůj grafický styl v malíku a na jednotlivé lokace je radost pohledět, mají každá svou vlastní atmosféru. Ale jinak jsou vlastně úplně prázdné a nevybízí k průzkumu. Sice jsem říkal, jak je dobře, že série We Were Here nemá tendenci se otevírat a zůstává přímočará, ale mít možnost sem tam najít nějakou drobnost, předmět či záznam z knihy, který by prohloubil narativ, by rozhodně nebylo na škodu.

Pak jsou tu problémy technického rázu. Na mém stále dost výkonném PC, které nemá problém rozběhat třeba Dying Light 2 Stay Human na plné detaily, mělo We Were Here Forever až příliš mnoho pádů FPS do řádu jednotek. Zejména při přesunech z jedné oblasti do druhé či rychlé jízdě v lanovce šlo o vyloženě trhaný zážitek, což kazí celkový dojem.

Taky se moc se neradujte, že hra obsahuje české titulky, jelikož font nepodporuje (nebo alespoň v době recenzování nepodporoval) české znaky, a některé prvky dokonce nebyly přeložené vůbec, tudíž mateřština byla zcela nepoužitelná.

Zároveň mějte na paměti, že We Were Here Forever stojí na vzájemné komunikaci a skutečné kooperaci. Je sice hezké, že tvůrci nabízejí matchmaking s crossplayem, ale tohle si prostě nejvíc užijete s někým, koho dobře znáte a s nímž chcete prožít něco výjimečného.

Na závěr bych chtěl zdůraznit jedno: Žádná z mých kritických poznámek by vás neměla od We Were Here Forever odradit. Hledáte-li další hru, kterou si dát po zdolání It Takes Two, nemáte co řešit. Je to docela jiný druh zábavy, ale právě proto byste mu měli dát šanci. Jak zaznělo v samotném úvodu, takovýchto koopů s propracovanými hádankami a naprosto nezbytnou nutností komunikovat a spolupracovat je jako šafránu.

Tvůrci sice mají stále co zlepšovat, ale nelze jim upřít značný posun kupředu. We Were Here Forever je tím nejlepším, co dosud vytvořili, a já už se nemůžu dočkat, co mi naservírují příště.