Way of the Samurai 4

Lekce historie nenalezena

Ne každému totiž sedne moderní dálně východní stylizace. Příběhově se jedná o zhruba tak céčkové anime, prokreslení postav tomu odpovídá a stejně tak všeobecné vyznění hry. Témata, která si WotS4 bere na paškál jsou sice hlubšího rázu - xenofobie, fetišismus, národní cítění či zrada, ale scénář je veskrze plytký, takže se míjí výraznějším účinkem. Narazíte sice na melodramatické chvilky, ale ty stejně působí jak pěst na oko. Ne každému rovněž přijde k chuti tradičně stupidní japonský humor - třeba když se velitelka britské stráže jmenuje Melinda Megamelons. Většina ostatních fórků je zhruba na úrovni Takeši Kitanova Zatóičiho, což nakonec není až takový děs.

Komorní nó

Hra vás jen s velice sporadickým tutoriálem vrhne rovnou do bitky v přístavu ikonicky japonského města Amihama. Občas někoho posekáte, horem dolem se načítají nějaké body, neustále se něco odemyká, uběhnou dvě hodiny a najednou... konec. Samuraj skončí v kotli s vařící vodou a vy se jen nevěřícně díváte na závěrečné titulky. To jako fakt? Počkat, tady něco nehraje, ne?

WotS4 se odehrává na velice skromné rozloze jednoho jediného města. V něm najdete asi osm lokací,ale se smeknutím imaginárního kónického klobouku je třeba uznat, že z malého jeviště dokázali autoři vydřít absolutní maximum. Všude okolo vře konflikt mezi třemi stranami - nacionalisty, cizinci a šógunátem. Vy se můžete (ale nemusíte) účastnit jednotlivých událostí, které ovlivňují dění dalšího dne, celé vyprávění se větví, aby nakonec bylo korunováno jedním z deseti možných konců.

V praxi se bohužel nejedná o úplně diametrálně odlišnou zápletku, spíše o několik souběžně se vinoucích linek, ke kterým můžete přistupovat z různých úhlů. Vypravěčská rozmanitost a možnosti jsou ale dost bohaté na to, aby se vám rozhodně chtělo to zkoušet znova a tentokrát třeba rozkmotřené frakce sjednotit. Nebo nechat Japonsko Japonskem a nakonec odjet do Evropy. Nebo svrhnout vládu. Nebo zabít ministra. Nebo jeho dcery. Nebo...

Možnostmi v herním světě připomíná WotS4 hru Westerado. I zde můžete zabít kohokoliv, tasit meč při téměř všech rozhovorech a chovat se, jak se vám zamane. Je ovšem pochopitelně třeba počítat s následky - pokud si zabijete kováře, meč už si prostě neopravíte. Hra se rovněž nikterak nerozpakuje zabíjet příběhové postavy, takže když se vám například nepovede ochránit velvyslankyni před nájezdem vrahů, nedočkáte se suchého "mission failed", pokračujete dál, ale je jasné, že happy endu už se s ní nedočkáte. Ale co, proběhnutí příběhu trvá okolo dvou a půl hodiny, takže se příště prostě budete snažit víc.

Ačkoliv si na začátku každé nové hry můžete změnit jméno i podobu hrdiny, dovednosti,výbava i peníze se samozřejmě přenáší, nemusíte se tak bát, že byste pokaždé dostali začátečníka. Hře se tak daří vzbudit dojem neustálého progresu, což je vzhledem k jejímu komornímu rozsahu téměř zázrak. Po každém konci podle úspěšnosti dostáváte i "samurajské body", kterými si pak můžete odemknout nové kosmetické doplňky, barvu vlasů, účesy, obličeje a kdesi cosi, ale také vyšší obtížnosti hry, kde pak lze získat lepší loot a podobně. Pokud vás podobný koncept asijského křížence pánské verze Princess Makeru s Diablem oslovuje,bude pro vás opakované hraní WotS4 radostí.

Urahara no kata

První souboje ve hře působí, velice jemně řečeno, poněkud rozpačitě. Zmatené vrávorání jak když před hospodou nevíte, kterým směrem vlastně máte byt, nahodilé máchání meči,které finálně stejnak končí u zběsilého drcení jednoho útoku. Byla by ovšem ohromná chyba si myslet, že to je nedostatek hry. Ne, pořádně bojovat se musí váš samuraj nejdříve naučit, ale hlavně se to musíte naučit vy.

Jak neuvěřitelný záběr, rozsah a možnosti tvůrci zvládli napresovat do svého bojového systému, vám začne docházet až někdy při druhém zdolávání hry, kdy vám z nepřítele vypadne třeba jakýsi katalog. Po jeho sebrání se otevře jiný bojový styl - postava drží katanu trochu jinak, seky i speciální útoky jsou jiné. Zajímavé, je tu víc šermířských stylů? Ano, je. Je jich tam, prosím pěkně, přes osmdesát(!).

Každý má vlastní útoky,vlastní přednosti i nedostatky. V rámci každého navíc můžete přehazovat ještě mezi několika postoji. Dojde na všechno, co jste kdy viděli v samurajských filmech - boj jednou rukou, iaidó, klasické kendó, nindža styl, meče v obou rukách a tak dále. Pokud je potřeba nepřítele jen zpacifikovat, ale nezabít, můžete také, po vzoru Himury Kenshina, ve kterémkoliv postoji otočit meč a mlátit nepřátele po řepách jeho tupou stranou. Přidejte asi deset bojových umění, které se taktéž lze naučit, dalších zhruba deset stylů práce s kopím, a začne vám docházet, jak monumentálně obrovský bojový systém téhle hry je.

Jakmile přijdete na to, jak na sebe útoky navazovat, jak se nenechat zasáhnout a jak správně svá seknutí časovat, mění se úvodní groteska ve smrtící balet. Nečekejte nicméně bezhlavou smršť úderů s okolním světem svištícím v rozmazané skvrně. Šerm je vWotS spíš pomalejší, rozvážnější, chtělo by se říci realističtější, byť se samozřejmě nevyhnul jisté romantické nadnesenosti a přehnané rozevlátosti.Pokud jste se ovšem obávali metání blesků z čepelí a explozivních sekanců, můžete zůstat v klidu.

Pískoviště

WotS4 je na první pohled malá hra, která po bližším zkoumání odhalí sandbox napěchovaný obsahem. Rozsah, co se týče lokací, je minimální, ale i přesto se vám v průběhu dní v městečku naskytne 170 (!!) postranních úkolů a misí. Jsou sice většinou kratičké, ale nejedná se o práci nějakého náhodného generátoru, vždy mají pointu a někdy i víc způsobů řešení. Nejsou navíc nijak označeny, nikdo vás k nim nevede, takže se neztrácí radost z objevování nového. Vždyť si zkuste jen tak nazdařbůh promluvit s nějakým kolemjdoucím. Možná utrousí něco o počasí, ale možná vám zadá úkol. Některé postranní mise jsou však tak dovedně schované a k jejich otevření budete muset splnit natolik specifické požadavky, že pokud si budete chtít vyzkoušet opravdu všechny, nejspíš se konzultaci s internetovými fóry nevyhnete.

Mečů jeve hře přes 100, některé je pekelně obtížné získat a všechny si můžete vylepšovat, takže sběratelé budou mít co dělat. Přidejte ještě nějakých 250 doplňků k oblečení, bůhví kolik kimon, obleků, kalhot a víc jak 100 odemykatelných kosmetických položek a je jasné, že jednou hru dohrát sice trvá pár hodin, ale pokud vás koncept otevřeného samurajského sandboxu baví a chcete toho posbírat co nejvíc, není problém v něm strávit týdny.

Nepovedené ukijoe

WotS4 je port čtyři roky staré hry z PlayStation 3, a tak nemá cenu hrát frašku kjógen okolo horké kaše - vypadá strašně. Produkční hodnoty má asi jako besídka zvláštní školy, textury jsou rozplizlé, zvuky jak z hrnce a z dabingu se ježí vlasy v zátylku. I kdybychom vizuál hry srovnávali jen v rámci titulů na starou generaci konzolí, pořád by dopadl dost mizerně. Samozřejmostí je také nutnost hraní na gamepadu, ale to snad ani není potřeba dodávat.

WotS4 není hra pro každého. Pokud vás nějakým způsobem uráží či odpuzuje japonská herní tvorba nebo moderní dálněvýchodní stylizace,ani se nemusíte obtěžovat toto dílo zkoušet, byli byste zklamaní. Na druho ustranu, jestli vám možnost prožití týdne stokrát jinak v kůži samuraje přijde lákavá, baví vás odemykat tuny obsahu a zlepšovat si postavu na vlastním písečku, nevadí vám, že je hra typicky japonsky divná či to naopak máte dokonce rádi, lepší volba v podstatě neexistuje. Minimálně ne na PC.