Way of the Hunter

Podle pravidel

Pokud se má lovecká hra držet na alespoň trochu realistické uzdě, je jasné, že v samotném jádru svého konceptu nebude moci nabídnout žádné převratné změny. To znamená, že pointa zkrátka a dobře bude hráčská výprava do divočiny, kde svede souboj s divou zvěří. A ten velmi často končí jelenem s prostřeleným srdcem. Tedy nic pro vegany.

Way of the Hunter má ještě k tomu i příběhovou rovinu. Vypráví o návratu ztraceného vnuka zpět do přírody a převzetí dědovy lovecké živnosti. Netřeba nicméně konat výrazový tanec kolem horké kaše – scénář je spíše průměrný, předávání příběhu výhradně pomocí dopisů působí přinejmenším zvláštně, protože se reálně vlastně prakticky s nikým nepotkáte, a samotná pointa je vcelku obyčejná.

Ale, abych pravdu řekl, ani mi to nevadilo. Od lovecké hry totiž opravdu nečekám extrémně dramatické zvraty a gradaci až někam k osudům celého světa – naopak ono lidské, příjemné a nerozmáchlé vyznění k zážitku velmi dobře pasuje.

Příběh navíc sympaticky dává rámec v jádru sandboxové hratelnosti. Poskytuje důvody a vysvětlení, proč zrovna teď skolit zrovna tohle. Zadává cíle pro hráče, kteří si je neradi vytyčují sami a lovit jen tak pro samotný lov by je nebavilo. A obsahuje i úkoly, které se sice lovu týkají, ale přímo vás nic střelit nepošlou. Místo toho hráči představí mysliveckou kulturu, lesnickou práci či ho třeba provedou zajímavými místy, která by jinak nejspíš minul. A to je fajn.

Rovněž kvituji s povděkem, že se hra výrazně zaměřuje na téma etického lovu – vysvětluje pravidla, podle kterých by se měl každý myslivec či sportovní lovec chovat, postrkuje k jejich dodržování a příběh to samozřejmě reflektuje. Tento chvályhodný přístup se pak poměrně zřetelně odráží i v herním designu. Palec nahoru.

Výtka však musí směřovat ke kvalitě dabingu, protože herecké výkony občas umí zatahat za uši ne zrovna příjemným způsobem. Ale co už, Nine Rocks je malé studio, slamníky si doma neplní bankovkami a rozpočet na Anthonyho Hopkinse už zkrátka nepostačil. Nebavíme se navíc o adventuře, podání příběhu není stěžejním bodem zážitku, hlavní je čas strávený v přírodě a lovecké meditaci.

Lov

Nerad bych, aby recenze vyzněla jako suchý soubor porovnání s Call of the Wild, ale vzhledem k tomu, že, jak už bylo řečeno, jedná se prakticky o jedinou relevantní konkurenci, přímému duelu se do jisté míry není možné vyhnout.

Záměr a výsledek činnosti je v obou hrách samozřejmě totožný – vyrážíte do divočiny a končíte se srnkou přehozenou přes rameno (či častokrát s prázdnýma rukama) – ale ona důležitá stať uprostřed je až překvapivě odlišná. Může za to zejména jinak zpracované stopování zvěře. Jelikož jsem navyklý na systém Call of the Wild, na zdejší provedení jsem měl zprvu chuť nadávat, ale netrvalo dlouho a došlo mi, že to zde nejen dobře funguje, dokonce bych se nebál říct, že je lepší, než starší konkurent.

Zvíře za sebou totiž na rozdíl od konkurence realisticky nenechává jasně vykolíkovanou trasu ze šlápot a bobků, kterou si můžete označit do hledáčku a vyrazit po ní jak kyborg z budoucnosti, odhodlaně zaměřený ukončit život jednoho konkrétního tvora.

Ne, zvěř ve svém okolí zanechává pouze prosté známky své přítomnosti. Tu najdete okousané stromky, támhle je prošlapaná cestička, tady je udusaný břeh křišťálové studánky a nejspíš sem vysoká chodí pít. Podle toho zjistíte, že někde v rajónu bude stádo. Najít ho už je ale jiný příběh – buďto můžete vyrazit nazdařbůh a doufat, že kořist uslyšíte či spatříte dřív, než ona vás, nebo musíte stejně jako Josef Václav Sládek znát její denní rutinu. Laně v noci jen.

Zvíře potřebuje jíst, pít a odpočívat. A ve svém blaženém životě nic jiného nedělá. Když tudíž zjistíte, kam a kdy si rádo chodí lehnout, hasit žízeň a hlad, můžete si tam počíhat. Ale žádné neomylné sledování jedné konkrétní srnky skrz tři kilometry lesa pomocí výrazně barevně označených stop se nekoná.

Nic pro zbrklouny

Zkušeným veteránům žánru bude následující prohlášení připadat zhruba stejně hodnotné, jako kdybych vás poučil, že v zimě není teplo či že je v noci tma. Ale říct se to musí: Bez trpělivosti to opravdu nepůjde. Kdo chce prožitek ve stylu Call of Duty a je neklidný, když co patnáct vteřin nestřelí něco do hlavy, nechť se hře vyhne obloukem, protože výpravy zde trvají od minut klidně po celé hodiny, pokud máte zrovna spadeno na nějakou velmi specifickou kořist, a vystřelíte během nich zpravidla jen jednou.

Vzpomínáte na nedávnou upoutávku, v níž protagonista v klídku vystoupil na louku v plném světle a skolil jelena? Vězte, že to byla scéna opravdu jen pro potřeby traileru, protože místo toho ukazovat, jak se dvacet minut plížíte podrostem, pak neopatrně moc vykouknete z vysoké trávy, laně vás zbystří a než vůbec stačíte sprostě zaklít, už jsou z nich jen siluety mizící mezi stromy, by nejspíš moc epický trailer dohromady nedalo. Ale reálně to zažijete velmi často.

Hra vás nicméně nechá poměrně svobodně zvolit, kolik trpělivé opatrnosti bude potřeba. Na nejnižší obtížnost vyvrhne na mapu skvadru esotericky zkouřených srnek, co vás budou bohorovně přehlížet i ze sta metrů, zatímco při hře na vyšší úrovně náročnosti už má zvěř poměrně realistické smysly, musíte si dát pozor na směr větru, každou větvičku, co zapraská pod podrážkou a každý příliš viditelný pohyb v otevřené krajině.

Důrazně doporučuji volbu vyšší obtížnosti. Lovit jeleny oproštěné o pud sebezáchovy v módu Explorer není zrovna dvakrát dechberoucí odvaz, ale právě když hra výzvu vyšroubuje a hráč je schopen přijmout fakt, že když bude po lese dělat bordel a rámusit jak britský turista, zvěř prostě a dobře nepotká, přijde to pravé ořechové.

Když zaslechnete třeba zabekání srnce zpoza horizontu a pak se nesmírně pomalu, opatrně plížíte a plazíte na místo, odkud čekáte dobrý výhled a potažmo, snad, možná i střelecký úhel, přičemž se modlíte, aby se neotočil vítr nebo se stádo nešikovně nepřesunulo, už už se blížíte na vyvýšenou rovinku a svou kořist takřka cítíte ve spárech, tak blízko, ale zároveň tak daleko, je to adrenalin jak v těch nejlepších stealthovkách.

Když se povede celému úsilí nasadit korunu v podobě úspěšného úlovku, přináší to pak naprosto blažené zadostiučinění. Ale pochopitelně platí i očekávaný protiklad – když to po půlhodině nesmírně kradmého postupu trapně zkazíte, vyplašíte stádo nebo se nedejbože netrefíte při výstřelu a celá snaha ve zlomku sekundy elegantně zamíří do kopru, je to jak piplat se celý den s večeří a pak ji upustit, když ji nesete na stůl. To zkrátka hrozí přední direkt směrem na monitor. Ale k žánru a celému zážitku to neoddělitelně patří, nervy z oceli s sebou!

Výzva se také výrazně odvíjí od lokality. Když hodíte pušku přes rameno a vyrazíte do země mléka a strdí, tedy kolem bohatých říčních nížin, kde navíc co pár set metrů stojí posed, kam se můžete bezpečně ukrýt a počkat, až se něco přijde napít či napást, dřív nebo později se lovecká příležitost prostě naskytne.

Ale ulovit něco v takovém horském lese, kde máte nejlepší viditelnost nějakých padesát metrů, to už je úplně jiná úroveň pekla a neobejdete se bez opatrného taktizování a využívání vábniček a podobně. Ale když se to povede, je to teprve ten pravý pocit evoluční nadřazenosti.

Poslední věc, kterou si můžete náročnost zážitku sami přizpůsobit, je nastavení a využití loveckého smyslu. Hra vám po jeho aktivaci po vzoru jiného, bělovlasého lovce zvýrazní stopy v okolí, poskytne vizualizaci zdroje zvuků, vypočítá vzdálenost od zaměřeného cíle a podobně.

Jednotlivé funkce si ale můžete v menu každou zvlášť vypnout, či zapnout. Osobně bych doporučil odmítnout alespoň balistickou nápovědu, protože to, dle mého názoru, kazí požitek z dobře trefené střely, o nějž je škoda se připravit. Pokud se však rozhodnete hrát na úplně nejvyšší obtížnost, jsou tyhle berličky automaticky povypínané všechny. A to hodně štěstí, protože najít krvavou stopu po trefené srně v hustém podrostu kolikrát není vůbec žádná sranda, i když vám ji hra milosrdně zvýrazní. Ale každému, co jeho jest.

Na komoru

Očekávané a vydřené stisknutí spouště. Výstřel. Klimax lovu, kritická vteřina, na níž jste pracovali celou předchozí hodinu. Maličký zlomek času oproti celkové době, a přesto moment, co zbarvuje celý výsledný dojem. Pro loveckou hru je esenciálně důležité, aby práce se zbraní a hlavně samotná střelba za něco stála. A, sláva nazdar, Way of the Hunter ji dělá výborně.

Střelba jako taková si zaslouží nekritickou chválu prakticky ve všech svých aspektech. K dispozici je relativně široký repertoár pušek všech možných ráží (luky se prozatím nekonají), zbraně zní, že po výstřelu div nezvoní v uších, žádná ubohá prdítka, a větší kalibry kopou jak koně, takže jim okamžitě věříte jejich destruktivní sílu.

Balistická simulace je velmi povedená a není potřeba si dát pozor jen na palebnou křivku a vítr, ale třeba také na fakt, že projektil vlivem tření vzduchu ztrácí energii a vzdálenější cíl tak trefíte menší silou. Super.

Simulace zásahu je taktéž fantastická. Počítá se vstupní silou kulky, odporem cíle (žebro nebo nedejbože lopatka v cestě prostě překáží, nedá se nic dělat) a řeší penetrační i expanzivní, respektive kavitační poškození jednotlivých tkání. A to samozřejmě ovlivňuje, co se bude dít dál, protože lov končí stiskem spouště jen pokud se vám povede opravdu výstavní trefa a nebohou Bambiho matku skolíte na místě ranou do centrálního nervového systému či do srdce.

Což jsou ale malé a obtížné cíle. Častokrát tudíž spíš zasáhnete jiný orgán, typicky plíce. A pak právě záleží  na přesné trajektorii zásahu a způsobeném zranění, z čehož se odvozuje, jak daleko zvíře ještě stihne utéct a kolik vás čeká práce při sledování krevní stopy.

Hra v tomto ohledu představuje povedený kompromis mezi realitou a tím, aby to ještě byla herní zábava. Špatně trefený jelen tak skutečně poběží znatelně dál, než když mu například prostřelíte obě plíce, ale nemusíte se děsit představou, že bude potřeba ho stopovat dlouhé kilometry či čekat deset hodin, než zajde.

Sběratele jistě potěší i propracovaný systém kvality trofejí a sami navíc můžete tvarovat populaci a genofond rezervace, protože záleží na tom, zda třeba odlovem nenarušíte početní poměr mezi samci a samicemi či zda budete střílet silné, či slabé kusy (nebo nebudete diskriminovat a povraždíte všechno), protože to pak ovlivňuje kvalitu potenciálního potomstva. Kolem a kolem, parádní herní zpracování skutečného lovu.

Neberte mi maso!

Střelba sama o sobě je ve Way of the Hunter skvělá. Ohledně omáčky okolo mě ale napadají dvě věci, z nichž jsem nadšený o něco méně.

Zaprvé: Výpočet znehodnocení kořisti zásahem. Což do jisté míry dává smysl – když si na bažanta vezmete .338 Lapua Magnum, nebohého opeřence samozřejmě propálíte skrz naskrz a ještě za ním vyvrtáte díru do buku, ale bude to taková pecka, že vám z úlovku zbude leda pár ocasních per. Beru.

Problém je, že u větších zvířat vyjde najevo, že se jedná spíše o herní mechaniku zabalenou do iluze realističnosti, která vás má postrčit k tomu, abyste sahali po vhodné zbrani. Vůbec totiž nebere v potaz místo zásahu a ve výsledku tak ulovíte kupříkladu dvě srnky, jednu trefenou mizerně na játra či žaludek, druhou třeba čistě z boku do krční páteře. A pokud jste použili moc velký kanón, hra vám u obou sebere podstatnou část peněz za maso s tím, že jste ho znehodnotili.

Srnka číslo jedna by nejspíš vážně moc k snědku nebyla, ale, nezlobte se na mě, u srnky číslo dvě to smysl nedává. Protože při zásahu na hlavu či krk byste klidně mohli mít .50 BMG a masu by se možná něco mohlo stát leda tak kvůli hydrostatickému šoku, který ale hra, pokud vím, beztak nesimuluje.

Nechápejte mě špatně, tlačit hráče do volby správné zbraně je samozřejmě naprosto pochopitelná záležitost a nemám proti ní ani půl slova. Ale mnohem raději bych viděl, kdyby mi hra s upřímným zdůvodněním sebrala skóre a výdělek s tím, že je to prostě univerzální penále za špatnou ráži. Protože ono je. Jen se tváří jinak. A ano, celé téhle mrzutosti se můžete vyhnout tím, že si prostě vezmete správnou pušku a ve výsledku je to tudíž vlastně prkotina.

Zadruhé: Prakticky chybí správa munice. Tvůrci zřejmě nechtěli hráče zdržovat, ale upřímně si myslím, že zrovna v tomto ohledu nebylo zjednodušování potřeba. Hra vám sama zdarma doplní munici při každé interakci se základnou či kufrem auta, ale... proč?

Jen mě nechte za ní platit, jednak to zlepší ponoření do atmosféry a jednak by to poskytlo nějaké odbytiště peněz, které po nákupu veškerého vybavení a loveckých povolenek už tak nějak není zač utrácet. Rovněž to znamená, že si lovecký fanoušek může nechat zajít chuť na experimenty s různými druhy nábojů, protože pro každou zbraň je k dispozici jen jeden. Škoda. Ale co není, může někdy přibýt.

Také by se mi víc zamlouvalo, kdyby hra brala v potaz i údržbu zbraně a nechala vás třeba pušku čistit a podobně. Ale, pravda, to už si vážně přijdu trochu jako rozmazlené dítě v hračkářství. A poslední výtka, která bude relevantní jen pro naprosté fanatiky: Při pohledu do puškohledu se přiblíží celý obraz, tedy i ten vně optiky, což je nesmysl. Nepodstatná maličkost, co reálně neovlivňuje vůbec nic? Ano, jistě, však jsem vás varoval.

Ach ta zeleň

Nikdo zajisté neprožije šok, když se dozví, že při přímém porovnání obou duelantů v disciplíně dostupného obsahu nemůže Way of the Hunter odejít vítězně. Jasně, že ne, vždyť protivník má pětiletý náskok naplněný kanonádou placených DLC a expanzí.

Ale to ani omylem neznamená, že by toho tu snad bylo málo. Zvířat je poměrně úctyhodné množství, hra nabízí dva obrovské regiony, dostatek zbraní a už v základu pár věcí, za které si v Call of the Wild musíte připlatit – například dopravní prostředek či loveckou chatu, již lze vyzdobit trofejemi a dioramaty. Vycpaná zvířata mi sice osobně vždycky přišla poněkud děsivá a mít nad postelí vystavenou hlavu jelena s mrtvě upřeným pohledem, z nočních můr bych nejspíš prokopl pelest, ale proti gustu žádný dišputát.

Jeden region, pokud z něj chcete vidět většinu a splnit větší část úkolů, v pohodě vystačí třeba na padesát hodin. Nemluvě o tom, že i pak můžete samozřejmě lovit dál, pro radost. Ne, nebojte, za jeden večer rozhodně hotovo nebude.

Way of the Hunter navíc s nebývalou silou trefuje další hřebík na hlavičku a odškrtává kolonku v pomyslném formuláři, co všechno by dobrá lovecká hra měla mít. Měla by dobře vypadat. A Way of the Hunter, dámy a pánové, vypadá skvěle.

Řeč není jen čistě o kvalitní grafice, dechberoucích výhledech a texturách ostrých jak chirurgův vercajk. Jde i o celkovou kompozici a zpracování přírody. Je nesmírně věrná, krásná, pohlcující. Při chůzi lesem málem cítíte měkkou zeminu pod nohama, při dešti voní smaragdový mech skoro i před monitorem. Výhled na sluncem pozlacené kopce pobízí se zasnít, aby ho co chvíli střídalo zákoutí, které svým takřka lyrickým šarmem zve se jen zastavit a zálibně kochat.

Zejména při toulkách přenádhernou Transylvánií jsem se kolikrát přistihl, že se ani nepokouším o žádný lov, protože mi stačí se rozhlížet a dýchat přírodu. Klobouk dolů. Tvůrci rovněž zaslouží další pochvalu za fakt, že oba regiony opravdu jsou na první pohled odlišné. Typická severoamerická rezervace versus lesy jihovýchodní Evropy. Nečekejte jen nějaké drobné změny v modelech či jiné nasvícení, jsou to opravdu zcela rozdílné ekosystémy. A i v rámci jednoho regionu na vás čeká několik biotopů, takže se nemusíte bát, že se budete pořád dívat na to samé – projdete se loukami, mokřady, po horách i lesích.

Chce to pár patchů

Technický stav hry bohužel není stoprocentní, což je jediný výraznější důvod ke snižování celkového hodnocení. Optimalizace je spíš průměrná – na konfiguraci R9 5900X + RTX 3080 jsem ve 4K při plných detailech zaznamenal snímkové frekvence od 80 fps až po 40 v závislosti na lokalitě. Přeci jen bych rád viděl vyšší a hlavně o něco stabilnější čísla. Hra, jak už bylo řečeno, nicméně vypadá fantasticky, což v tomto ohledu přeci jen pomáhá shovívavosti.

O něco hůře se odpouští bugy – ambientní zvuk se občas sám od sebe příliš zhlasití a to, co měl být něžný šum lesa, najednou burácí do sluchátek jak přelétající Airbus. Zvířata si někdy moc nerozumí s hledáním trasy okolo vody a bylo k vidění pár záseků. Čas od času zmizí popisky interakcí a je potřeba skočit do menu a zpět, aby se zase objevily. Jeden druh stromů má tendenci protagonistu zaseknout mezi kořeny a je potřeba si lehnout a odplazit se pryč, aby se hráč vyprostil a tak podobně.

Interface je v pořádku, ale prospěla by mu možná o fous větší vstřícnost k myši – je znát, že menu bylo v první řadě koncipováno na práci s ovladačem. Nemožnost přenastavit si rozložení kláves nicméně považuji za vcelku tristní faux pas, obzvlášť v kombinaci s faktem, že hra nechápe českou klávesnici a aby šlo měnit zbraně pomocí čísel, musíte nejdřív ve Windows přepnout na anglický vstup. No fuj.

Pro úplnost a férovost ale musím rovnou doplnit, že tvůrci o těchto problémech vědí a je klidně možné, že se některé z nich povede vychytat už day one patchem, který jsem při recenzování k dispozici pochopitelně neměl, a nebudete je tudíž muset řešit. Funkce přenastavení ovládání by měla dorazit v zářijovém updatu, což je fajn, protože lepší pozdě než nikdy, ale... tohle tam prostě mělo být hned.

Stojí to za to

Pokud vám přišlo, že vlastně většina výtek směřovala k maličkostem a zabíhala až někam k hranici hnidopišství, máte samozřejmě pravdu. Way of the Hunter je totiž dost dobrá hra na to, že jí po stránce hratelnosti a designu nelze vyčíst nic moc většího a recenzent pak musí rýpat do banalit. Jediné zřetelnější nedostatky jsou technického rázu, ale to nemění nic na tom, že se jedná o výbornou loveckou záležitost.

Potenciál k dalšímu rozšiřování je navíc gigantický, protože na pevných základech by byla radost stavět. Pokud se tvůrci rozhodnou ho využít, vůbec bych se nedivil, kdyby se z Way of the Hunter nestala „jen“ parádní a zábavná alternativa ke Call of the Wild, ale i jeho plnohodnotná náhrada.