Watch Dogs Legion

Verdikt
50

Legion selhává v samotném jádru, ambiciózní možnost hrát za kohokoli ho nakonec sráží do průměru. Doporučit lze hlavně jako virtuální výlet do realisticky zpracovaného Londýna.

Počítač

WindowsWindows

Oficiální stránky

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Ubisoft
Vydání: 29. října 2020
Štítky: dystopie, sci-fi, third person, otevřený svět, adventura, akční, rpg

Hackerská série, jejíž první díl vyšel před šesti lety, nemá na růžích ustláno. U jedničky se sice dostavily hypem podpořené skvělé prodeje, ale hra samotná byla, v porovnání se všemi těmi sliby, spíše zklamáním. O dva roky mladší pokračování sice napravilo řadu chyb a někteří z nás ho kdysi označil za nejlepší městskou akci od GTA V, jenže nedůvěra hráčů a do značné míry i neochota překousnout ústřední partičku vykuků zapříčinily mnohem slabší prodeje, a to navzdory pochvalným recenzím.

Přetáčíme čas o další čtyři roky dopředu a je tu Legion, zjevně zrozený v bolestech a opakovaně odkládaný. Hra, která má nelehkou roli jednoho z prvních mezigeneračních titulů. Hra, kterou jako by Ubisoft sám chtěl mít rychle z krku a začít se věnovat těm opravdu zásadním novým produktům, jako je Assassin’s Creed: Valhalla nebo Far Cry 6. Ostatně, jak jinak si vysvětlit, že oproti něm budou vylepšení Watch Dogs na nových konzolích mnohem… méně pozoruhodná?

Hlavní město impéria

Londýn ve Watch Dogs Legion je skvělý. První hodiny jsme trávili prostým pobíháním po známých místech, poměřováním s realitou a vzpomínkami. Jestli Watch Dogs v něčem excelují, pak je to navození pocitu, že jste skutečně v Londýně. Pokud jste tohle město někdy navštívili a máte ho prochozené, pak se minimálně v centru budete moci pohybovat relativně po paměti a jen zřídka vás vnitřní navigace zklame.

A přestože tohle je Londýn neutěšené budoucnosti, kde jsou ulice poseté odpadky a příslušníky polovojenské soukromé bezpečnostní firmy Albion, jsme schopní to všechno ignorovat, zase se s radostí projít po nábřeží kolem Toweru a zajet si na tržiště do Camdenu. Autoři Londýn využívají skutečně naplno: Kde jinde by měl mít Albion sídlo, když ne právě v Toweru, a jak lépe upozornit na špinavosti než skrz obří panely obrazovek na Piccadilly?

Futurismus navíc Londýnu dodává šmrnc a ještě více podtrhuje jeho typické kontrasty, kdy mezi giganty ze skla a ocele stojí staletí staré kostely, hospody a pevnosti, přičemž to všechno dohromady záhadným způsobem skvěle funguje. Legion do této rovnice ještě přihazuje holografické reklamy, neony oplývající samořiditelná vozidla a hejna dronů, která se prohánějí nad ulicemi, ať už za účelem doručení balíčku, nebo potlačení občanské vzpoury.

Opožděné 1984

Nad Londýnem se totiž stahují mračna. V úvodu hry jsme svědky neúspěšného pokusu překazit naplánovaný teroristický útok tajemné frakce Zero Day, který vyhodí do vzduchu několik budov napříč městem a dodá záminku k tomu, aby byl nastolen takřka válečný stav, během něhož pevně drží otěže již zmíněný Albion a jeho vůdce Nigel Cass. Ten se velmi brzy postará o vyčištění lokální buňky hackerské organizace DedSec známé z předchozích dílů, která je nadto označena za původce onoho hanebného činu.

Jak píše George Orwell (na kterého se ostatně autoři několikrát odkazují), pokud chcete vizi budoucnosti, představte si botu šlapající na lidskou tvář – navždy. Vaším úkolem v Legionu je vymazat z tohoto citátu poslední slovíčko a umožnit obyvatelům Londýna zase volně dýchat.

Brzy zjistíte, že žab na prameni je mnohem víc, kromě Zero Day a Albionu je to třeba také zločinný syndikát pod vedením babizny Mary Kelley (haha, protože Jack Rozparovač, víme?) a několik dalších, které vám raději nebudeme vyzrazovat.

V první řadě, než se budete pokoušet kohokoliv svrhnout, je nutné obnovit fungování DedSec, což by bez nových rekrutů šlo těžko. A tady se dostáváme k samotnému jádru Watch Dogs: Legion, tedy k příslibu, že členem vašeho týmu se může stát doslova kdokoli, koho na ulici potkáte.

V tomto případě autoři skutečně nelhali, opravdu každé NPC, které se potuluje po Londýně, můžete získat do svých služeb, a to včetně příslušníků nepřátelských frakcí. Stačí si s nimi promluvit, splnit jejich osobní misi a jsou z nich vaši kamarádi. Hned vzápětí je ale třeba dodat, že jakkoli se toto designové rozhodnutí zdá být originální a ambiciózní, v praxi bohužel spíš kazí herní zážitek.

Systémový zkrat

Pojďme si selhání tohoto systému probrat postupně. Tak předně, drtivá většina NPC nemá žádné zajímavé schopnosti, které by vám mohly být ku prospěchu. Stejně jako ve skutečném světě je největším benefitem značné části populace prostý fakt, že mají k dispozici osobní vozidlo (které si, taktéž zcela realisticky, mohou kdykoli přivolat). S ohledem na to, že aut všude postává mraky, nemá tahle funkce praktické opodstatnění. Ve finále se tedy nabídka vhodných kandidátů smršťuje na hrstku specialistů.

Herní Londýn je rozdělen na několik částí, které plněním dílčích aktivit osvobozujete, abyste v nich zažehli občanské nepokoje. Po splnění mise pro každý okrsek dostanete zajímavého člena týmu, jako je třeba špion s tlumenou pistolí, bondovskými hodinkami a naleštěným raketometným fárem, naprosto nepoužitelný včelař (ano, znělo to cool, do akce jsme ho vzali přesně jednou) nebo fotbalový fanoušek, který může přivolat své kamarády z řad hooligans.

Pokud podobně jako my osvobodíte metropoli ještě předtím, než se pořádně ponoříte do příběhu, máte k dispozici ansámbl, který není nijak zvlášť zapotřebí rozšiřovat. Výjimku tvoří postavy, které dokáží snížit dobu, během které je váš operativec ve vězení, případně v nemocnici (a tedy za něj třeba 15 minut nelze hrát), i bez nich se ale v klidu obejdete.

Naprosto bizarní je pak rekrutování z řad Albionu. Vyhlédnete si nějakého aspoň trochu sympatického příslušníka pořádkových jednotek a po splnění banální mise je z utlačovatele najednou kamarád, zapálený pro věc a ochotný jít proti svému chlebodárci, jako by se nechumelilo.

Čekali bychom, že právě získávání podobných postav bude náročným během na dlouhou trať, ale není tomu tak. A asi vám nemusíme dvakrát vysvětlovat, jak směšně působí scény, kdy pleška ve zbroji speciálních jednotek s obřím logem Albion vykřikuje, jak to teď Albionu konečně pořádně natřeme.

Mít ovšem někoho z nich ve svém týmu je velmi výhodné, protože takový Albioňák se nám osvědčil jako naprosto ultimátní nástroj, s nímž pohodlně projdete většinu misí. Často se budete pohybovat na místech, kam má přístup jen specifické povolání, tedy někdo v uniformě policie, případně v oděvu lékaře nebo právě vojáka Albionu. Poslední jmenovaný je ale nejčastější, takže se milý strážník Cole stal naším prakticky výhradním adeptem, s nímž jsme prošli ohromnou porci hry, než byl politováníhodným způsobem sesmažen hejnem strážních dronů na ochozu Tower Bridge.

Hra vám na začátku nabízí možnost zapnout funkci Perma Death, která má okořenit hratelnost a donutit vás trochu víc se starat o své svěřence. Pokud ji zapnete, mohou postavy zemřít a vy o ně logicky nadobro přijdete. Jenže s ohledem na to, že panáci jsou náhodně poskládaní a nemají vůbec žádné charisma, nepřináší smrt kýžený smutek ze ztráty oblíbeného sympaťáka, ale spíš otravnou nutnost jít se porozhlédnout po někom, kdo má podobné schopnosti.

Autoři navíc ani v případě rekrutování jakožto stěžejního prvku hry nebyli schopni nabídnout žádnou variabilitu. Už v situaci, kdy jsme měli v týmu pouhých pět lidí, se nabírání šestého adepta zdublovalo s předchozím úkolem, a to do puntíku včetně dialogů, jen místo konání akce bylo odlišné. V těchto momentech hra odkrývá karty a ukazuje, že všechny systémy fungují na principu náhody, a vaše ponoření do světa hry tak dostává ťafku za ťafkou.

Opakování stále stejných replik a rozhovorů je tu denním chlebem. Když jsme asi popáté slyšeli totožné upozornění na to, že si sarkasmus místní nápomocné AI nemáme brát osobně, začali jsme vzpomínat na Vaase z Far Cry 3.

Bortící se hrad z písku

Hra obecně připomíná ohromné pískoviště, v němž se ale autoři neobtěžovali (nebo to zkrátka nedokázali) vyskládat smysluplný a koherentní děj. Hlavní princip hratelnosti sám o sobě popírá uvěřitelnost světa, který nám Legion předkládá. Z pouličního umělce nebo psychiatra se lusknutím prstu může stát špičkový hacker, zvyklý nabourávat se do složitých systémů, ovládat bojové drony a střílet lidi brokovnicí do hlavy. Ano, můžete si udělat gang babiček nebo starých saniťáků, ale důchodci se neumějí plížit a běhat, čímž se jejich využitelnost mimo internetové memísky blíží nule.

Samotná náplň misí je pak z velké míry zoufale neoriginální, nepřináší nic, co byste neviděli v předchozích dílech, snad jen větší využívání dronů, ať už těch létajících, nebo pavoučího společníka, který se umí pohybovat ve větracích šachtách a jiných stísněných prostorech a budete ho využívat zejména pro získávání poschovávaných Tech Pointů, za které si odemknete nové schopnosti a udělátka.

I nabídka skillů a hraček je ale po čertech nenápaditá na to, že dystopický, hackery prolezlý Londýn by měl probouzet fantazii jako málokteré jiné zasazení. V šestnáctce nabízených dovedností jsou zásadní snad jen možnosti naučit se ovládat nepřátelské drony a kulometné věže, případně zapnout maskovací zařízení a zneviditelnit se.

Vrcholem zábavnosti v misích je skládání virtuálních obvodů, které si možná pamatujete z předchozích dílů, jinak jde o stále stejný mustr infiltrace a sebrání/spuštění něčeho, z čehož občas vykoukne originální nápad, jako třeba když v absolutní tmě musíte překonat složitý terén, a tak si postupně vypomáháte světlometem zpravodajského drona. Když ale píšeme tyhle řádky, máme reálný problém vyjmenovat jiné pamětihodné momenty. A to je zatraceně špatně s ohledem na to, že jsme v Londýně strávili několik desítek hodin.

Pravda, ještě na něco si vzpomínáme. Na něco, co nás extrémně naštvalo: Situaci ke konci hry, kdy na nás vývojáři začali posílat zdánlivě nekonečné vlny nepřátel, které jsme zkrátka museli postřílet, i když jsme do té doby většinu hry prošli stealthově, a když už došlo na konfrontaci, řešili jsme ji většinou pěstmi. Ono totiž když vytáhnete zbraň, učiní tak i nepřátelé, a zatímco pěstní nakládačka pošle vašeho agenta do nemocnice nebo vězení, kulka je jednoznačnou jízdenkou na krchov, což znamená výše popsaná mrzení.

Mimochodem, i stealth je poněkud komplikovaný, protože i když na sobě máte potřebnou uniformu a v uzavřené lokaci byste neměli působit podezřele, stále jsou na vás upřeny zraky nepřátel, a když se před nimi promenádujete příliš dlouho, případně si dovolíte popoběhnout, sesypou se na vás jako vosy na bonbon, a to i v případě, že máte na sobě celotělovou zbroj a přilbu a tedy SAKRA NEJSTE K POZNÁNÍ.

Vedlejší aktivity nabízejí možnost zahrát si šipky, nelegálně zápasit nebo kopat si s míčem, odměnou jsou vám ale jen peníze, které můžete utratit v obchodech s oblečením. Bohužel, ačkoli jsme na herní fashion citliví, musíme podotknout, že londýnské kolekce jsou z velké části nevkusné i pro nás (a to už je co říct).

Nevíme, jakou představu mají vývojáři o tom, co se nosí/bude nosit v Anglii, ale pochybujeme, že to jsou saka s obří britskou vlajkou přes celou přední část. Snad jen automat na oblečení v centrále DedSec nabízí pár zajímavých futuristických kousků, z nichž volá touha ukrást si kus pozornosti, kterou herní veřejnost věnuje vycizelovanému stylu Cyberpunku 2077.

Vaši operativci nicméně do akce aspoň nosí masky, které mohou mít podobu prasečí hlavy nebo třeba papírové krabice. Ve hře jich nacházíte slušné množství a můžete se na nich kreativně vyřádit.

Auta a hlupáci

Co by to bylo za městskou akci, kdyby v ní člověk netrávil podstatnou část hraní za volantem! Jízdní model je bohužel absolutně arkádový a bohužel ne moc příjemný, zlobí navíc fyzika, což poznáte především při jízdě na motorkách.

Obecně jsme ale zdaleka neměli takovou potřebu unikat před policií a ve frenetických honičkách využívat hackování města. Ta tam je možnost přepínat semafory, jako tomu bylo v jedničce, a Albion je obecně mnohem méně ostražitý, než by se na tyranskou soukromou armádu slušelo a patřilo. Když už jsme se dostali do potíží, dokázali jsme zpravidla utéct po svých. A to o výkonnosti pořádkových jednotek moc nesvědčí, že?

Obecně je umělá inteligence naprosto stupidní, což kromě soubojů pocítíte i při poklidném sledování pouličního cvrkotu. Nejvíc vás to ale patrně naštve v momentech, kdy eskortujete zachráněné NPC ze zajetí. Tehdy dělá radostný jouda veškeré myslitelné vylomeniny, leze na krabice, zasekává se ve dveřích, odmítá pokračovat v chůzi a hlavně vás neustále nabádá, abyste na něj počkali, protože když se moc vzdálíte, bude problém. Nejenže v tu chvíli máte chuť vrátit chudáka zpět do cely, ale pokud je obzvlášť sveřepý, nezbude vám než restartovat misi.

Krásné město plné ohavů

Graficky je Legion velmi nevyvážený. Vynikající dojem z Londýna jsme už popsali dostatečně (byť při bližším zkoumání je Westminster spíše holou krabicí), Mnohem hůř jsou na tom postavy, protože je naprosto zjevné, že jsou náhodně poskládané z několika vzorů. Hra občas vytvoří vpravdě bizarní kreace, hlavně vlasy a vousy vypadají na mnoha postavách vyloženě ohyzdně. Je to další úlitba rozhodnutí mít ve hře tolik hratelných postav a další důkaz toho, proč to není dobrý nápad.

Zoufalé jsou i animace: Generační etalony, jako je Red Dead Redemption 2 nebo The Last of Us: Part II rovnou pusťte z hlavy, a až uvidíte taneční kreace na mejdanu DedSecu, budete pochybovat o tom, že je rok 2020. Anebo možná ne, protože letošek je na katastrofy velmi bohatý.

Narazíte také na množství glitchů a chyb, hra se nám na Xboxu One X dvakrát zasekla a museli jsme ji restartovat, v pěstních soubojích nebo při pádu z motocyklu občas uvidíte neuvěřitelné letecké kreace. Opakovaně jsme naráželi i na nesedící lip synch nebo zpožďování zvuku.

Abychom jen nehanili, potěšil soundtrack, který při projíždění městem dělal společnost. Rádio obsahuje několik stanic: Třeba hiphopovou, kde narazíte na aktuální špičku ostrovního grime. Přítomen je Stormzy (který se tu mihne i v rámci příběhové mise), Big Shaq nebo Lady Leshurr se svou Queen‘s Speech. Poslouchat ale můžete třeba i Gorillaz, metalové nářezy nebo Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse.

Podle šablony

Po celou dobu hraní jsme doufali, že někde narazíme na trochu té přidané hodnoty, lásky, práce nad obvyklou šablonu. To všechno jsme vyhlíželi třeba v příběhu, jenže ten se drží přesně zajetých mustrů, těch největších žánrových klišé a předvídatelnosti, vykrádá tu Minority Report, tu Mission: Impossible a můžete vzít jed na to, že pokud máte dojem, že víte, jak se to či ono vyvine, máte naprostou pravdu.

Děj obsahuje přesně NULA překvapení a přesně JEDNU charismatickou a zajímavou postavu. Tou je (cítíte tu ironii?) váš elektronický společník Bagley, který je vtipný tak, jak to umějí jen roboti. Všichni ostatní jsou buď naprosto charakterově ploší, nebo se jedná o nezajímavé mluvící hlavy pronášející rádoby revolucionářské repliky. V některých momentech se vás hra snaží šokovat, což ale vychází naprázdno, protože používá stokrát viděné prostředky. Třeba burzou otroků hra vykrádá svůj vlastní první díl.

Když se spustily tradičně dlouhé UbiTitulky a my sledovali ty stovky jmen, které na Legionu pracovaly, bylo mi jejich snahy líto, protože dřiny na hře musela být hromada. Tvrdohlavé rozhodnutí založit hratelnost na možnosti udělat z libovolné postavy hlavního hrdinu jí ale nakonec zlomilo vaz, prakticky všechny další problémy se dají zpětně vystopovat k tomuto jádru.

Přemýšleli jsme aspoň, jestli hra přináší nějaké poselství. Tvrzení, že technologie pro nás mohou být nebezpečné, je jednak banální, jednak se přeci jen poslouchá velmi obtížně z úst herní firmy, která je na nich přímo závislá a s radostí si bere vaše osobní údaje a peníze za mikrotransakce. Ale to je skutečně všechno. Legion nic jiného říct nedokáže.

Nový díl Watch Dogs nabízí krásné hřiště a hromadu obsahu, který je ale skrz naskrz průměrný. Je jako fast food, kterým byste se měli zaplácnout, než přijde ta hlavní krmě letošního podzimu, jenže se cenou řadí mezi michelinské restaurace.

Do Legionu má sice ještě dorazit multiplayerová složka, jenže bohužel až v prosinci a obáváme se, že tehdy už po ní (stejně jako po celé hře) pes neštěkne, protože svět bude řešit Cyberpunk a další, doufejme mnohem lepší hry.