Watch Dogs 2

Příběh, postavy, scénář

Marcus má svůj specifický přístup a schopnosti, které ho krátce po začátku hry dostanou do hackerské skupiny DedSec, kde začíná váš odboj a vzpoura proti korporacím, vládám a jiným hackerským skupinám. Vaším úhlavním nepřítelem je sice nějaký Dušan Nemec, ale ten stojí spíše na pozadí. Jednou tak bojujete proti jedné korporaci, pak proti druhé, následuje FBI, nějaký gang a tak dále a tak dále. Na jakoukoliv zajímavou příběhovou linku či alespoň vedlejší zápletku zapomeňte.

Všemi příběhovými misemi se vine ono nudné: „Oni jsou velcí a zlí, chtějí zneužívat naše osobní data, a to si nenecháme líbit. Jdeme hackovat!“ Což o to, nudný a stereotypní příběh by šel hře odpustit, ale na oplátku by se hodily třeba zajímavé postavy s dobrými dialogy. Jenže to vypadá, že na scénáři Watch Dogs 2 pracoval amatér, po kterém to pak přepisoval mistr Lindelof.

Nešvar nejednoho hollywoodského filmu je tu všudypřítomný a každou chvíli narazíte na dialog, ve kterém si mezi sebou skupinka elitních hackerů vysvětluje naprosté základy a příliš obecné koncepty. Samozřejmě, že jde o známou berličku, kdy scénárista promlouvá k hráči a vysvětluje mu, co se bude dít. Akceptovatelné by to bylo v případě, kdyby byla v hackerské skupině alespoň jedna osoba mimo obor nebo po mozkové mrtvici. Tak tomu ale není, byť se přesně tímto způsobem hrdinové v každém třetím rozhovoru chovají.

K definitivnímu obracení očí dopomáhají také přepáleně stereotypní osobnosti postav - ani jedna není zajímavá. Naopak většina z nich dokáže štvát. Nechybí tu zastydlý nerd, co má problémy s mluvením, excentrický frajírek s maskou a zajímavý není vlastně Marcus. Aiden Pearce také nebyl etalon sympaťáka a Clara jako by vypadla z Larssonova pera, ale zdejší sestava je spíše trapná, než aby vzbuzovala obdiv či jiné pozitivní emoce.

Relativně normálně působil Dušan Nemec, jenže ten se ve hře moc neobjevuje. Vlastně po většinu kampaně ani moc nevíte, oč mu jde a ani nevzbuzuje jakékoliv negativní emoce. Samotný závěr hry, včetně poslední konfrontace s Nemcem, byl také spíše slabý. Jakkoliv tak byl první díl příliš vážný a svým způsobem „temný“, dvojka je zase opačný extrém.

Hratelnost

Jakkoliv se vývojáři nepochlapili s postavami a příběhem, trefili se do černého s městem. San Francisco je velké, prosluněné, barevné a hlavně zábavné. Každá část má svůj styl a byť nejsou rozdíly mezi jednotlivými částmi města výrazné, Palo Alto si s centrem města opravdu nespletete.

Tematika hackování zůstala z jedničky a prostupuje skrz naskrz příběhem i hratelností. Hackovat jde téměř všechno, co v sobě může mít byť jen náznak elektroniky. Od mobilních telefonů, přes vozidla a kamery, až po plošiny, semafory, jeřáby či kanály. U všech objektů máte často čtyři možnosti hacku. Zmáčknutím L1 se automaticky provede základní akce, což je například u skříňky s pojistkami výbuch. Pokud ale L1 na pojistkách podržíte, dostanete čtyři možnosti: pojistky vypnout, vyvolat výbuch, udělat malý zkrat, co přiláká nejbližší stráž nebo onen výbuch nastražit tak, aby se aktivoval poté, co se stráž přiblíží na dosah.

Kontextové akce se samozřejmě liší podle typu předmětu. Například u dveří najdete místo výbuchu otevírání a zavírání. Všechno hackujete opět přes mobilní telefon a nově také skrze dálkově ovládané vozítko a drona. Ještě předtím budou ale vaším nejlepším přítelem kamery, které jsou prakticky všude. Stačí nahackovat jen jednu, a pak se už z první kamery dostanete do druhé, z druhé do třetí, a tak můžete přeskakovat a zkoumat celý objekt, aniž by se Marcus pohnul.

Skrze ovládnutou kameru lze hackovat i všechno ostatní, od lidí až po auta. Stejnou možnost nabízí i vozítko a dron, jen s nimi můžete do určité vzdálenosti kolem Marcuse jezdit a létat dle libosti. Poletující dron ale základní vozítko nijak nenahrazuje a obě hračky se umí příjemně doplňovat i na konci hry. S dronem sice vyletíte skoro kamkoliv, ale nejde s ním hackovat terminály, které neumožňují přístup na dálku. Od toho slouží zase vozítko, které umí skákat a dostat se tak přes překážky až k terminálu.

Marcus se totiž na spoustu míst nedostane, a tak je potřeba pomocí drona celou situaci očíhnout, najít větrací šachtu, uvelebit se s notebookem někde poblíž, a pak se skrze systém potrubí, krabic a podlaží dostat s vozítkem k terminálu. Dron je zase výborný na obhlédnutí si terénu a označení nepřátel. Ony jsou obecně všechny hračky a možnosti Marcuse rájem pro hráče se zálibou v precizním a promyšleném stealth postupu.

Hrát Watch Dogs 2 jako obyčejnou 3rd person střílečku je bez problémů možné, ale ze hry se pak vytratí velká část jejího kouzla a kvalit, které spočívají především v různých možnostech a obecně jiném přístupu k plnění misí, než jaké může nabídnout třeba série Grand Theft Auto.

Některé mise navíc vývojáři zpestřili enviromentálnmi hackovacími puzzly, kdy se například k některému z terminálů dostanete až po propojení několika uzlů. V praxi tak řešíte logický puzzle, kdy otáčíte klouby a snažíte se dovést „proud“ z jednoho místa na druhé. Někdy je to triviální, jindy obtížné, častokrát jste pod časovým limitem, ale skoro vždy je to zábavné zpestření mise.

Byť má většina misí až na pár výjimek stejnou šablonu, nezačnete se u hry nudit ani na chvilku. Svoboda v přístupu v kombinaci se všemi možnostmi a aktivním prostředím je opravdu zábavná. Možností je většinou výrazně víc než vůbec potřebujete, a tak máte volné ruce.

Vývojáři navíc i v pozdější fázi hry oživují mise skrze mechaniku přepadení: po nahackování určitých míst vidíte pozice nepřátel, aut a to, co musíte udělat vy (například ukrást/zničit auto, někoho zabít apod.). Podle hologramů si tak můžete v klidu připravit přepadení, naplánovat postup do posledního detailu a pak dát hře tlačítkem X najevo, že jste připraveni to celé spustit. Všichni pak přijedou a sami uvidíte, jestli váš plán za něco stál.

Povedený je také typ mise, kdy se hacknete do uzavřené místnosti s jednou kamerou, a kromě pár věcí nemáte kontrolu téměř nad ničím. Jednou tak musíte zkazit populární streamerce vysílání, jindy rušíte výslech parťáka a v misi Hack the World hackujete poměrně originálním způsobem celý svět.

Nudu a stereotyp úspěšně narušuje také variabilita prostředí. Většinou se musíte dostat k serveru nebo terminálu, ale jednou je to luxusní vila, podruhé přístav, pak obrovská loď, ghetto, střecha, kanceláře korporace, výzkumná stanice... Společně se změnou prostředí vždy přichází i jiné nástrahy pro vás a zároveň pro vaše nepřátele. Příjemným detailem je taktéž rozdělení misí na několik částí, tudíž vás hra nenutí dohrát jednu dlouhou misi najednou, ale můžete je plnit po částech.

Bokem

Velkým plusem Watch Dogs 2 je hustota obsahu i mimo hlavní příběhové mise. K dispozici je spousta vedlejších misí a všemožných aktivit, se kterými můžete strávit řadu hodin. Většina aktivit navíc ve hře není jen tak, „aby se neřeklo“, ale mají svůj praktický dopad na postup hrou. Získáváte z nich totiž peníze, schopnosti, body pro aplikaci ./Research nebo minimálně followery, které potřebujete ke splnění finálního cíle - sestřelení korporace Blume.

Vedle sbírání bodů a odemykání nových schopností si můžete skrze aplikaci ScoutX dělat selfíčka u památek. Když dáte dohromady určitý počet památek, odemkne se vám nějaké gesto a dostanete menší příliv nových followerů. Nechybí ani prosté sbírání věci, od oblečení, přes peníze, až po spreje či laky na auta.

Když vás omrzí tohle, můžete závodit s drony, prodávat nasbírané věci v zastavárnách nebo se třeba honit za misemi Operational Intel, které samy o sobě nejsou nijak významné, ale po troškách doplňují a rozšiřují příběhové pozadí hry. Vedle toho tu máte také různé kavárny, bary a obchody s oblečením, kde si můžete Marcuse vystajlovat dle libosti.

Anebo můžete jen tak blbnout, což je zábavné skoro v každé městské akci. Ve Watch Dogs 2 je to znásobeno ještě technickými vymoženostmi. Je fajn sledovat, jak se umělá inteligence vypořádá s chaosem, který spustíte přivoláním policie na nevinného civilistu, nebo s vámi vyvolanou regulérní válkou gangů.

Ďábel je v detailech

Watch Dogs 2 je plná příjemných detailů, které umí hratelnost skvěle zpestřit. Bohužel je taky plná nepříjemných drobností, které se časem naskládají. Detailů typu voda z hydrantu stříká skrze auto, suché oblečení Marcuse, když vyleze z vody apod. Některých si možná ani nevšimnete, některé ale občas umí praští do očí. Třeba když jste v koutku s několika starými herními automaty a jeden z nich se jmenuje Far Cry 3: Blood Dragon. To je fajn pomrknutí, ale horší už je, že vedle něj stojí deset dalších automatů s názvem „GAME“. Vypadá to minimálně trochu lajdácky, když tvůrci nejsou schopni vymyslet pár názvů pro arkádové hry.

Stejně tak vám možná bude vadit, že při přebarvování vozítka, drona či auta vidíte jen ikonu barvy, nikoliv náhled toho, jak bude vypadat výsledek. Opět jde o detail, ale hodil by se, když barvy stojí peníze. Zajímavé také je, že můžete nahackovat úplně každého: včetně striptérky, která tančí jen ve spodním prádle. Ta na sobě nemá ani chytré hodinky, takže raději nevědět, co na ní vlastně hackujete…

Bohužel se tu nevyhnete ani tradičním strastem her v otevřeném světě, kdy při přestřelkách většina lidí utíká, ale pár odvážlivců nehne ani brvou a pokračují v ležérní procházce. Po skončení většiny příběhových animací a dialogů zůstane stát vaše auto tam, kde jste ho zaparkovali, ale několikrát prostě zmizí. Nebo se objeví o pár metrů dál a z odřeného vraku se stane zase nablýskané fáro.

Nekonzistentní jsou také animace tváří. Některé jsou adekvátní drahé herní produkci, jiné jsou jako z doby před 10 lety, kdy postavy otevírají ústa jako kapr. Do očí bijící je také animace vstávání poté, co vás někdo srazí, nebo když vyskočíte z jedoucího vozidla. Marcus umí vstát jen z jedné jediné polohy na zádech, a pokud leží náhodou třeba o 90 stupňů jinak, musí se postava na zemi během půl vteřiny nepřirozeně otočit a teprve pak si stoupnout. Takovou věc bychom od AAA hry v roce 2016 opravdu nečekali.

Třešničkou na dortu jsou pak všudypřítomné kamery. Můžete je ale používat jen vy, zatímco nepřátelé, bez ohledu na to, kde se nacházíte (třeba centrála FBI), vás skrze jejich vlastní nenahackované kamery prostě nevidí. Proč není alespoň v pozdějších misích nějaký speciální kamerový terminál, který by hráč musel nejdříve vyřadit a teprve poté kamery hackovat?

Yo dawg

Watch Dogs 2 je tím, čím měl být první díl. Povedenou, zábavnou a co do mechanik skvěle odladěnou hrou. Škoda snad jen stereotypního a nenápaditého příběhu a trapných postav, které by si zasloužily domácí vězení. Tvůrci se sice s postavami utrhli ze řetězu, ale u všeho ostatního se jim podařilo trefit hřebík na hlavičku. Watch Dogs 2 sice hranice žánru nikam neposouvá, ale reprezentuje ho se vztyčenou hlavou.

Hrstka bugů a drobných nedokonalostí sice nepotěší, ale hratelnost by měla plně ale uspokojit všechny. Je pestrá, zábavná a nenudí. Jestli si chcete zahrát na konci letošního roku nějakou městskou akci, sáhněte po Watch Dogs 2. Mafia III má sice taky něco do sebe, ale tady jsou kvality všech herních prvků někde úplně jinde.