Watch Dogs

Tvůrci posun vydání ospravedlnili snahou udělat svět Watch Dogs živější a blahořečili vedení Ubisoftu, že k tomu dostali svolení navzdory ztrátě předvánočního trhu. Zlé jazyky si zase šuškaly o rozbité a těžce rozdělané hře, kterou nelze dát dohromady ani za půl roku. Ať už ale věříte kterékoli z informací, stejně se nedají ověřit, minimálně jeden fakt se nijak zpochybnit nedá – jaká je hra samotná. Jen tu můžeme pomyslně otáčet v ruce, zkoumat a soudit za to, jaká je, mohla by být a bohužel v řadě aspektů není. Je ambiciózní, zajímavá zvoleným a zpracovaným prostředím, nudná příběhem, zábavná šíří herních možností, někdy hezká, jindy ošklivá, ale hlavně je strašlivě neodladěná.

Hardwarové nároky za všechny peníze

Pamatujete na informace o hardwarových požadavcích hry? Mnohým poněkud vyschlo v ústech, když se dozvěděli, že na solidní herní zážitek budou potřebovat to nejlepší, co se vůbec dá koupit. Nebo nové konzole. Později tvůrci HW požadavky zmírnili, ale záhy po vydání se ukázalo, že ani GeForce 560 hru na Ultra detaily nezvládá. Jedna věc je mít vysoké požadavky a výkon uvedených komponent skutečně využívat, a věc druhá je vykašlat se na optimalizaci a suplovat to hrubou silou. Optimalizace Watch Dogs je totiž tristní.

Zejména pokud vlastníte něco pro vývojáře natolik exotického jako SLI/CrossFire, připravte se na skutečně napínavý zážitek a násilí na výpočetní technice. Artefakty, které postupně rostou do mamutích rozměrů, a objevují se stále dokola po restartu hry i počítače, jsou v zásadě malým problémem. Větším jsou neuvěřitelné propady v počtu snímků za sekundu - před excesy typu 55 – 10 – 55 fps vás nezachrání nic. A v případě duálních GPU nelze nezmínit stuttering (hra není plynulá kvůli zpoždění mezi jednotlivými snímky) a tearing (obraz není celistvý, protože se zobrazují informace ze dvou framů naráz).

Jak ten next-gen vlastně vypadá?

Pokud zrovna nemáte ze hry dioráma a začnete srovnávat Watch Dogs s jinými hrami s otevřeným prostředím, opustí vás po čase zklamání, začnete se solidně bavit a ve výjimečných momentech se možná dostaví i nadšení. Vynikající nápad je zasadit příběh do podzimních dnů. Barevné stromy výborně oživují jinak šedivé a strohé prostředí Chicaga a navíc je to dobrá záminka k častým změnám počasí, aniž by to působilo samoúčelně. Jakkoliv je velkoměsto hezké za slunečného dne, to nejlepší z něj vymáčkne až déšť.

Neony se odráží v kalužích na ulici, blesk konečně není jen ambientní světélko kdesi v mracích a pohled na mořskou hladinu, o kterou se tříští dešťové kapky, je hypnotizující. Pokud jde o efekty a celkovou stylizaci, je Watch Dogs na vysoké úrovní. Oheň vypadá jako oheň a rozhodně nemusíte pochybovat o tom, zda je pro Aidena nebezpečný. Když budete své auto trápit dostatečně na to, abyste si prorazili chladič, tak přes páru pomalu neuvidíte před sebe. Že budovy nepůsobí jako ploché kulisy, mají hloubku a většinou na nich naleznete nějaká zajímavá graffiti, už je vlastně maličkost. Chicago ve Watch Dogs je město, které skutečně žije, ať už jste v centru, nebo na periferii.

Co s načatým večerem

Watch Dogs často připomíná, že se jedná o hru silně příběhovou (ke své škodě, ale o tom později). Velký zelený indikátor příběhové mise na mapě přehlédnete jen stěží. Ve skutečnosti vás ale nic a nikdo nenutí běhat od jedné příběhové mise k druhé, se svým herním časem si můžete hospodařit dle vlastního uvážení. Při zběžném pohledu na mapu je jasné, že pokud nejdou otevřené hry s volným režimem hraní úplně mimo vás, nudit se nebudete. Vyjma náhodně generovaných potenciálních zločinů se můžete pustit do vyšetřování záhadných beden v postranních uličkách, hlavolamů v podobě rozdělených QR kódů, které musíte složit dohromady pomocí kamer, nebo zabráníte zločineckému konvoji, aby dojel do cíle. Watch Dogs toho nabízí tolik, že už jen vypsat sem všechny typy misí a aktivit by vydalo na slušný seznam.

Množství obsahu a fakt, že vám na pravé straně obrazovky téměř neustále něco vyskakuje, svádí k impulzivnímu opouštění jedné mise v zájmu jiné, novější. Při hraní Watch Dogs je dobré vytvořit si tak trochu rámec, ve kterém operujete, jinak se může snadno stát, že skončíte zahlceni informacemi a nebudete vědět, co s nimi a kam dřív skočit.

Nuda se nedostavuje ani v případě, že se zkrátka jen tak procházíte po ulici. Při zapnutém profilování si můžete si proklepnout kohokoliv, na koho ukážete svým kouzelným mobilem. Můžete se také nabourat do cizích hovorů a zpráv, kde se dozvíte třeba o schované zásilce špinavých peněz, které jen čekají, až se pro ně stavíte. Nebo se jen zaposlouchejte do šumu města. Chicago dokáže být úsměvné i mrazivě cynické. Můžete odlákat strážného, který věří v apokalypsu, když mu odešlete zprávu „Už to začalo“, nebo vyslechnout návrh na vydírání neoblíbeného zaměstnance.

ctOS vás vidí

Ubisoft své hry s otevřeným prostředím šije podle jedné šablony, což ale není nutně špatně. Když se obsahem nabitá mapa osvědčila ve Far Cry a všech Asasínech, proč ji nepoužít i ve Watch Dogs? Jedna věc ale ve Watch Dogs přeci jen funguje trochu jinak. Ve Far Cry a Assassin’s Creed jste si rozšiřovali obzory na vyvýšených místech. Ne tak ve Watch Dogs. Protože je celé město obsypáno kamerami, nejjednodušší cesta k novým informacím vede přes datacentra, která jsou pochopitelně střežená.

Watch Dogs vám při obsazování datacenter nenutí jeden konkrétní herní styl, milovníci přestřelek ale budou o něco šťastnější. Větrací šachty k plížení tu nejsou, zato hromady nábojů ano. Buď se vám podaří proplížit jen s pomocí hackování a trpělivosti, nebo máte se stealthem smůlu. Když ale čekáte za hromadou palet, až se strážný na konci chodby otočí, napětí a adrenalin si užijete užívala stejně jako třeba v Deus Ex: Human Revolution. Jen s tím rozdílem, že Aidenovy možnosti, pokud jde o stealth mechaniky, jsou výrazně více omezené.

Stejně validní přístup je ale vzít útočnou pušku a vyřídit vše rychle a bez zbytečných komplikací. Jde to snadno, ale kdybyste byli jó nešikovní, můžete použít zpomalení času, které je ve hře jinak naprosto k ničemu - stejně jako řada dalších mechanik, které vyvolávají umělý pocit bohatosti. Hra vás každopádně odmění za jakýkoliv postup, protože Aiden razí heslo „účel světí prostředky“.

Pozitivní je možnost dostat se, byť občas s jistými obtížemi, do jakéhokoliv datacentra bez ohledu na vývoj příběhu a získané schopnosti či zkušenosti. Míra vodění hráče za ruku by v otevřených hrách měla být co nejmenší, což Watch Dogs příjemně reflektuje. Nebo si jen tvůrci uvědomili, že jejich hra je zábavná mírou herních možností, zatímco příběhově selhává.

Prázdné filozofování

Scénář hry rozdal karty hned od začátku naprosto jasně - ctOS je obdoba Orwellova Velkého bratra, ale jen za předpokladu, že by Velkého bratra někdo vzal, vykuchal a namaloval na něj jednorožce. Postavy měly původně naplňovat klasicky archetyp „hodný, zlý a ošklivý“. Bohužel toho „hodného“ má představovat Aiden Pearce, který se utápí v sebelítosti ze smrti malé holčičky. Podobně nezajímavou a plochou postavu jen tak nenajdete.

Scenáristé Watch Dogs dokázali srazit bohatou, zajímavou a hlavně silně aktuální látku na kolena a podříznout jí hrdlo filosofováním tak instantním, že by i čínské nudle mohly závidět. Je evidentní, že se scénáristé snažili, aby z příběhu Watch Dogs nestala jen přehlídka různých hloupostí. Bohužel je stejně tak evidentní, že si s materiálem nevěděli rady a nakonec selhali.

Snad podruhé a lépe

Nad Watch Dogs si člověk musí povzdychnout. Z velkých ambicí vzešel průměrný příběh, nevýrazný hrdina a křičící nevyužité příležitosti. Přesto se jedná o zábavnou a komplexní hru, která vás chytne a nepustí minimálně na několik dní. Někde hluboko uvnitř jen (možná naivně) budete nejspíš doufat, že se Ubisoft poučí z reakcí PC zákazníků a s ohledem na počáteční prodeje vystřihne parádní pokračování, které přinese to, v co jsme doufali u jedničky. Protože Watch Dogs je solidní start nové série.