Warhammer Quest 2: The End Times

Rozmělněný epos 

Zápletka titulu skutečně není ničím, čemu byste měli věnovat více než vteřinu či dvě. Kovaní znalci univerza Warhammeru si v ní možná najdou zcela novou vrstvu, nezasvěcení se však zakrátko ztratí v záplavě nazdařbůh nadhozených názvů a pojmů. A přiznejme si rovnou, že i jedinec, který bude příběhový vývoj sledovat bedlivě, z něj nebude kdovíjak nadšený. 

Místní scénář neoplývá ničím poutavým a tvůrci ze studia Perchang, kteří sérii převzali po matadorech z Rodeo Games, jej hráči plytce dávkují prostřednictvím několika odstavců textu na nahrávacích obrazovkách. Prostě nečekejte nic originálního, zajímavého, a to ani v rámci snesitelných klišé. Postačí vědět, že na svět se řítí pohroma se záplavou zrůd v předních liniích a skupinka vašich reků je ta, která jí může zastavit.

Uchop kladivo a s chutí do toho 

Příběh svou fádností jistě nenadchne, ale alespoň se ho lze rychle zbavit a přesunout se k hlavní náplni Warhammer Quest 2, čili strategickým soubojům. Hlavní kampaň se skládá z desítky misí, které jsou následně doplněné vedlejšími úkoly, náhodnými událostmi a správou vaší hrdinské party. 

V rámci kampaně se svým čtyřlístkem dobrodruhů obrážíte jeden dungeon za druhým a likvidujete v nich vše, co vám stojí v cestě. Pavouky, krysy, minotaury a všelijaká další, více či méně zvrhlá, stvoření. V průběhu soubojů tradičně žonglujete s akčními body hrdinů, přičemž každá akce něco stojí. Řekněme, že ve vylepšené formě má kapitán k dispozici šest bodů, z toho dva spotřebuje na posun o dvě políčka, za dva bodíky máchnete mečem a zbytek utratíte za použití obvazu. 

Každá postava se prezentuje jinými schopnostmi, zbraněmi, předměty. Vaším úkolem je nakombinovat všechno ve výbavě i na bojišti tím způsobem, abyste z jednoho tahu vytřískali co nejvíc. Pak totiž přichází na řadu nepřítel. S přihlédnutím k tomu, na jakou výpravu se vydáváte, pak můžete vždy očekávat přípravu na bitvu v podobě umisťování nejvhodnější kombinace zbraní, výbavy a schopností do volných slotů.

Systém je to efektivní, byť už jsme ho viděli nesčetněkrát. Nejistota a napětí z toho, zda se zdaří riskantní úder, panují pořád, promýšlení nejúčinnějších kombinací stále baví. Strategická nátura herního pole rozparcelovaná na jednotlivé čtverečky hře prospívá i v oblasti ovládání. Do políček i na ikonky se prsty strefuje snadno. 

Na další milý aspekt bychom potom v kontextu vývoje mobilního hraní téměř zapomněli. Warhammer Quest 2 je potomkem časů zvaných “kup si plnou hru a hraj ji, co hrdlo ráčí” a podle toho to také vypadá. Nikde nevyskakují pofidérní nabídky, nikde nic horlivě nebliká, uživatelské rozhraní je až mile strohé. 

Upjatost, unylost a upřímná nuda 

Jenže tu jsou oblasti, v nichž strohost představuje spíš nevítaného návštěvníka a zároveň největší slabinu titulu. Nelze se ubránit dojmu, že je v určitých pasážích jasně vidět, jak málo snahy v některých ohledech do hry plynulo. Vezměte si prostředí kobek, v nichž se odehrává zásadní část herní doby. Designově si jsou podobné jako vejce vejci, až to není hezké. Čas od času standardní šablonu rozbije prosvětlená místnost či někam vývojáři plácnou lávu, ale to je tak vše. Vážně si ze všech těch identických chodeb odnesete maximálně bolehlav. 

Podobně je na tom sktruktura misí. Je to jako kdyby v Perchang existoval nějaký plán, od něhož se designéři nesměli odchýlit. Jedno je, jaký text vás čeká před spuštěním úkolu nebo za jakou odměnou se tentokrát ženete. Druhý Warhammer Quest je tvořen napevno danými systémy, na něž někdo nalepil jakýsi hodně špatný generátor náhody. I přesto je všechno – úkoly, mapy, nepřátelé - stoprocentně zaměnitelné. Výsledkem je hratelnost, v jejímž rámci podnikáte úplně, ale úplně totéž, co jste dělali už desetkrát. 

Jestli tohle nezajistí, že bude mobilní Warhammer vypadat jako nedopečený produkt, zvládnou to animace hrdinů a obecně pohyb po bitevním poli. Kdybyste jen věděli, jak pomalé a toporné je všechno. Než se váš těžký rytíř přesune o pět polí dál, než se napřáhne k seku, i ten šíp, než najde cíl. Učiněná tragédie. 

V prvních minutách to tak působit nemusí, po několika odehraných hodinách však s láskou vzpomínáme na sérii Divinity a obzvlášť na Fire Emblem z platforem Nintenda. Tam zbraně jen sviští “vžum, vžum” a doprovází je řízné animace i zvukové efekty. Tady je to spíš takové čekání na smrt.

Světlo v kraji temnoty 

Občas zvládá Warhammer Quest 2 učiněné divy. Na mapě světa evidentně inspirované ptačím pohledem z Game of Thrones efektně vyskakují ikonky úkolů, událostí, obchodů. Vše tu halí pochmurná mlha, symbol zmíněné katastrofy valící se na svět a jeho obyvatele. 

A když už to jinde skřípe, alespoň na bojišti se můžete plynule rozhlížet skrz trojrozměrnou kameru, přibližovat, oddalovat a volit pohled na pěkné detaily dle libosti. Potěší rovněž takové drobnůstky jako nemožnost střílet z luku na nepřátele ze zadních řad, stojí-li někdo z vašich spolubojovníků v cestě.

Nanicovatá balada o konci světa 

Rádi bychom doplnili obligátní větičku o tom, jak Warhammer Quest 2: The End Times staví na solidních základech svého předchůdce. Jenže ony základy nejsou vůbec pevné, spíše na četných místech chátrají. Ať už hovoříme o prkennosti všeho, co se hýbe, o zoufale nezáživné herní náplni anebo snad příběhu uchopeném za špatný konec. 

Hra do jisté míry kontruje pěknou technickou stránkou, ověřenými prvky a komfortním ovládáním na dotykové obrazovce. Je vhodná pro příznivce taktických RPG a nevhodná pro kohokoliv jiného. Jistá základní kvalita nechybí, nad rámec průměru se už však dere jen horko těžko.