Warhammer Age of Sigmar: Realms of Ruin

Ork nebo orruk?

Na úvod se musím přiznat ke své herezi, protože zatímco ve světě Warhammeru 40K se zběžně orientuji a do fantasy větve jsem jen nahlédl díky Total Warům, tak o Age of Sigmar netuším vůbec nic. Čte‑li tedy tato slova ostřílený veterán tabletopových bitev, nechť mi odpustí.

Dobrou zprávu přináším těm, kteří jsou na stejné lodi – hra mi moji neznalost nedávala žádným způsobem sežrat, naopak, přestože je silně příběhová, jedná se o celistvý, do sebe uzavřený příběh, který si užije i nezasvěcený. Co se orientace ve světě, v hantýrce či v magických možnostech týče, každý fanda fantasy se během pěti minut bude cítit jako doma. Jasně, orkům se teď možná říká orruci a při výběru lidí na vás kouká název „bouřní eternálové“, v zásadě si ale zahrajete za povědomé frakce lidí, orků a nemrtvých (pod vedením nekromanta Nagashe). Hratelnou čtveřici pak doplňuje hůře popsatelná banda namodralých Tzeentchových démonických potvor oddaných chaotickému bohu změny.

Patos, který funguje

Vstupním bodem hry je již zmiňovaná příběhová kampaň, která nefunguje jen jako glorifikovaný tutoriál, ale je za ní vidět dost práce a celkově mě velmi mile překvapila. Vyprávění probíhá hlavně formou moc pěkně zpracovaných cutscén s profesionálním dabingem a na poměry strategií velice propracovanými animacemi.

Přestože je zápletka poměrně jednoduchá a točí se kolem magického artefaktu, který představuje poslední naději pro porážku přesily orruků, je také zdárně dramaticky ztvárněná. Ano, hemží se klišé, velkými válečníky bez bázně a hany i zloduchy obětujícími své podřízené, ale svět Warhammeru z toho všeho jakýmsi zvláštním způsobem dělá funkční celek. Až jsem si říkal, že bych si něco podobného klidně dal v seriálové podobě.

Délka kampaně se bude odvíjet od zvolené úrovně obtížnosti a vašich dovedností, troufnu si ale říct, že pod deset hodin neklesne ani u nejzdatnějšího taktika. Z hlediska hratelnosti je přitom tažení pestré: Seznámí vás s frakcemi a s jádrem hratelnosti, které podobně jako u Dawn of War a Company of Heroes spočívá v obsazování důležitých bodů na mapě, rekrutování a vylepšování jednotek i používání jejich speciálních schopností, na které je zde kladen velký důraz, zatímco budování základny téměř úplně chybí.

Kromě toho se ovšem budete plížit, budete prozkoumávat, bránit se téměř ve stylu tower defense, jindy naopak útočit pod časovým tlakem ve snaze přerušit rituál protivníka, pak zase vyvstane potřeba probít se či proběhnout co nejrychleji z bodu A do bodu B. Někdy je příval nepřátel nekonečný, jindy vám protivník konvertuje jednotky na způsob „wololo“ kněžích z Age of Empires II.

Nejvíc jsem se ale doslova nasmál u mise, kde jsem v roli orruckého náčelníka musel nahánět zběhlé zelenokožce a obětovat je bohu. V jakém jiném světě kromě Warhammeru totiž dostanete úkol „přiveďte přísady ke Krvešťávovi ke Gorkovým útrobám“? Za splnění zadání pak dostanete mocné kouzlo jménem „grknutí“.

S příběhem zábava nekončí

Vedle kampaně hra nabízí Realms of Ruin na poměry realtimových strategii vcelku pestré možnosti dalšího hraní. Samozřejmostí jsou „šarvátky,“ tedy prostá utkání jeden na jednoho či dva na dva s počítačově řízenými protivníky, ale nechybí ani multiplayer s živými hráči. Nemile mě nicméně zaskočila nutnost založit si účet na webu studia a ten pak propojit se Steamem.

Za nadstandardní však považuji možnost ponořit se do dlouhého režimu „dobývání,“ kde se sérií šarvátek musíte probojovat až k finálnímu bossovi, takže jednotlivá střetnutí dostávají lehkou strategickou nadstavbu a dále vás motivují pokračovat. Mapy jsou nečekaně dobře procedurálně generované a jednotlivé bitvy mohou dostávat různé modifikátory výslovně pojmenované jako „zpestření,“ takže třeba všechny jednotky najednou budou mít mnohem víc životů, což výrazně změní tempo hry.

Když jsme u tempa hry, pohyby i útoky jednotek mi zpočátku připadaly dost líné, a protože hra nedisponuje možností zrychlit čas, chvílemi jsem své hrdiny poklusávající v příběhových misích pozoroval trochu znuděně. Vězte však, že jakmile budete na mapě prohánět tucet jednotek najednou, používat schopnosti a kupovat vylepšení, nuda vás rychle přejde a ustoupí frenetické akci.

Namaluj si svoji mapu či figurku

Za největšího žrouta času pro nejnadšenější fanoušky ovšem považuji po starých RTS zděděnou možnost vytvářet vlastní mapy a uzpůsobovat si jednotky. Tvorba map je vysloveně bezvadná. Můžete na ni během tří minut naplácat základní body nutné pro hratelnost a jít válčit, nebo se můžete ponořit do úprav terénu, uzpůsobit si denní dobu a počasí, ručně rozmisťovat stovky předmětů a piplat své dítko dva dny, načež ho můžete sdílet s dalšími hráči. Už jen z toho důvodu věřím, že pokud se vám Realms of Ruin zalíbí, můžete v něm strávit takové množství času, než se vám z hratelnosti začne dělat nevolno.

A pro nadšence fyzických modelů, pravlasti Warhammeru, je tu možnost vyhrát si s barevnými variacemi vlastního mužstva, démonstva či orructva. V závislosti na typu jednotky si můžete zvolit až šest různých barev a vytvořit tak řadu unikátních kombinací, přičemž můžete oháknout stejně celé vojsko, ale také si přizpůsobit každou jednotku zvlášť.

Trocha té kritiky

Z dosavadního textu je asi zřejmé, že Realms of Ruin považuji za dobrou hru. Abych ale jen nechválil: Čtyři frakce mohou být na celou hru trochu málo. Kdyby byly natolik odlišné, jako jsou třeba ty ve Warcraftu 3 nebo v prvním Total War Warhammer, mohlo by to stačit. Jenže nejsou. Ano, vizuálně se výrazně liší, ale jinak se mi za démony hrálo úplně stejně jako za lidi, nakolik se hra točí kolem kompetitivního zabírání bodů na mapě. Nic jako unikátní vlastnosti pro danou frakci tu nenajdete. Všechny jednotky také fungují na principu kámen – nůžky – papír, bez ohledu na příslušnost.

Hra mi také jednou spadla a jednou až do restartu nepochopitelně zpomalila, jinak ale běžela plynule a bugy jsem nezaznamenal. Obtížnost je napříč misemi poměrně nevyvážená, takže zatímco v několika misích jsem uvažoval o zvýšení na těžkou, v jiné jsem musel pokorně sáhnout po lehké. Alespoň že tahle možnost změny z mise na misi existuje.

A konečně: Režim dobývání je fajn zpestření, ale celkově mám pocit, že by hra i mimo kampaň potřebovala více herních režimů, pokud má zůstat životaschopnou dlouhodobě – ten jeden byl ohraný už roky předtím, než hra vyšla, a po recenzování ho už mám plné zuby. Obsaď body na mapě, postav na nich budovu, drž o jeden víc než nepřítel, čekej, než mu dojde vítězné skóre. Přílišná vyváženost nutná pro hodnocené multiplayerové zápasy z mého pohledu hře škodí a celá uhozenost světa Warhammeru se tak propsala jen do cutscén a vzhledu jednotek, do hratelnosti se naneštěstí příliš nepromítá. A to je škoda.