Warhammer 40,000: Dawn of War II

Jablko padá daleko od stromu

A o tom, že pokračování ve zvučné značce Dawn of War vzali v Relicu pěkně z gruntu, nemusíte vůbec pochybovat, protože dvojka si od svého předchůdce nebere vůbec, ale vůbec nic. Tentokrát se podíváte do subsektoru Aurelia, kde se střetnou Space Marines, Orkové a velmi vyspělí Eldaři. No a velkou herní premiéru, a to rovnou ve velkém stylu, protože právě kolem nich se celý příběh točí, si zde konečně odbydou Tyranidé, krvelačné potvory ne nepodobné Zergům ze sousedního Starcraftu.

Dawn of War 2 obsahuje jedinou kampaň za Space Marines, která se svojí strukturou poměrně podobná té z datadisku Dark Crusade. Na rozdíl od Dark Crusade ovšem postup ani herní mechanismy nejsou tak promyšlené (no dobrá, ony nebyly právě nejsložitější ani tam, což je na pováženou). Získaná teritoria není třeba nijak zajišťovat posádkou, žádná z frakcí nemá svoji hlavní pevnost, vlastní útoky můžete vést kamkoliv se vám zamane a útoky nepřátel a další jejich akce jsou generovány de facto náhodně, bez jakéhokoliv hlubšího smyslu či strategie.

Silný důraz na RPG prvky

Co dalšího se tedy dá dělat na globální mapě, tj. v časových výplních mezi misemi? Největší kratochvílí se stane příprava výsadkového oddílu, skrz kterou se projevuje na RTS až nezvyklý důraz na postavy a jejich RPG vývoj. Během tažení proti Tyranidům a dalším nepřátelům získává vaše bojová parta zkušenostní body (mimochodem v závislosti na těch samých věcech, podle kterých se vypočítávají bonusové tahy, takže další důvod snažit se vést si během misí co nejlépe.)

Za zkušenosti lze vylepšovat u každého oddílu jednu ze čtyř základních vlastností. Boj na dálku, na blízko, energii a staminu. Kromě přirozených důsledků takového počínání (taktický mariňák s namaxovanou staminou toho snese přece jen znatelně víc než zvěd bez jediného bodíku) se postupně s růstem atributů otevírají nové speciální schopnosti. No a protože v kampani žádné jednotky prakticky neprodukujete, je každý voják hrdinou s unikátními schopnostmi.

Krevety či raci?

To ovšem není všechno, splněním každé mise dostanete do inventáře i jeden či více předmětů, kterými samozřejmě můžete osadit vyhovující oddíl. Tak trochu zde hra začíná vzdáleně připomínat Diablo, protože haraburdí časem nashromáždíte úctyhodnou řádku. Nevyhnutelné je klasické dilema plamenomet vs heavy bolter či terminátorská zbroj vs obyčejný power armor, který sice má horší statistiky, ale zase si budete moci nechat doposud nasbíranou výstroj. K dispozici jsou zbraně, brnění, nejrůznější další doplňky (ruční granáty, miny, lékárničky, opravárenské kity,...). Chybí tady snad jen prsteny a amulety, ale i tak jdou kombinace spolu s už zmíněnými abilitami do veletuctů.

Když už se tedy dostatečně vyřádíte na orbitu planety a máte vybranou čtveřici statečných, nasednete do výsadkového podu a hůůů... Řachnete si to pár kroků od cílové lokace. Bitvy, nebo vzhledem ke krajně omezenému počtu jednotek spíše bitky, jsou řešeny diametrálně odlišným způsobem než tomu bylo v původním Dawn of War. V zásadě se jedná o převlečení Company of Heroes do velmi slušivého kabátku světa Warhammer 40k. Mimo jiné to znamená, že můžete zapomenout na výstavbu základen, těžbu surovin, ba i produkci jednotek.

Prim zde hraje především taktizování v maximálně členitém prostředí, permanentní snaha vmanévrovat hrstku asi desíti mariňáků do co nejlepší pozice vůči nepříteli a následně co nejlépe využít jejich unikátních schopností. Dawn of War 2 se už snad ani nedá nazývát RTS tak, jak vešel tento pojem do obecného povědomí. Jedná se spíše o taktické RPG.

I řekl Bůh: „Zalez do krytu, vojáku!“

Ano, zážitek z bojů je o něco komornější. O co menší budete mít dojem, že na obrazovce probíhá nepřetržitý masakr a válečná vřava obludných rozměrů, o to více to hra vynahradí svoji detailností a propracovaností na mikroúrovni. Nejkrásnějším příkladem tohoto je úžasně zrealizované prostředí. Každá mapa je přímo poseta různými překážkami a budovami, které lze využít ke krytí. Ne, to není správně. Které musíte využít ke krytí, pokud nechcete hledat za pár sekund končetiny po bojišti.

Další dimenzi ovšem prostředí dodává jeho zničitelnost, jakmile nasadíte do pole těžší techniku typu Dreadnought (kovové mechovité monstrum), která si už z barikád velkou hlavu nedělá a svými pohyby dokáže doslova smést celé budovy. Zbraň je to ovšem obousečná. Pokud ji použijete správně, stane se neocenitelným pomocníkem při vymetávání nepřátelských krytů, nečekaných průlomech skrz pro pěchotu jinak neprostupné překážky nebo třeba v případech, kdy barák neštastně zavazí ve výhledu. Pokud ji ovšem použijete špatně, lehce můžete vnést chaos do vlastních řad. Nic nenaštve tak jako když se tato obluda projde napříč vaší pečlivě zakopanou pěchotou, která se najednou ocitne zcela bez krytí.

Možností, jak využít bitevní pole ve váš prospěch či si jej prostě upravit k obrazu svému, je pochopitelně mnohem, mnohem víc. Mariňáci s jump packy na sobě odminula docela zapracovali, a tak se ze slabých křehulek stali docela slušní ranaři, kteří při dopadu zametou jak se všemi překážkami, tak se samotnými nepřáteli. Raději přímější taktiku? Není problém, tyranidské roje jistě uvítají soustředěnou dávku imperiální artilerie (nově vzniklé krátery lze navíc využít i jako provizorní kryty, i na takové maličkosti se myslelo).

První mráčky na obloze

Jak už to tak ale bývá, všechno to má háček, v tomto případě spíše velehák na velryby. Položme si otázku. Jak vypadá taková typická singleplayerová mapa v Dawn of War 2? Tak typická mapa má čtyři rohy. V jednom rohu se vysadíte, v protilehlém je cíl mise. Ve zbylých dvou rozích je buď automatická slévárna, komunikační centrum nebo chrám Imperátora. Obsazením zmíněných budov získáte celkem použitelné bonusy jako více informací o nepříteli před započetím dalších misí, možnost umístění automatických Tarantula věží, podporu artilerie, atp.

Protože jsou v Relicu zjevně naprostí úchylové do Diabla, cílem všech misí je probít se pohůnky a sejmout bosse na druhém konci mapy. Sem tam na vás vybafne i druhý typ mise, a sice obranná. Ty probíhají tak, že si posedáte kolem bráněné budovy v rohu mapy, rozmístíte čtyři Tarantule a pár minových polí, a pak zlikvidujete tři až ctyři vlny nepřátel korunované – světe div se – bossem. Hra vám dokonce s předstihem šipkou ukáže směr, ze kterého se přiřítí, abyste měli dostatek času přesunout sbory k jedné z tří přístupových cest.

A další otázka: Co se stane, když tento koktejl namícháte a řeknete, že byste sice chtěli, aby měla kampaň alespoň 50 misí, ale zároveň k tomu máte tři planety (poušť, džugle, město), na kterých je v součtu asi dvanáct teritorií (map)? Přesně tak. Proboha, to si nemohli vážení tvůrci za tu dobu vývoje vymyslet něco lepšího? Pokud víme, slibována byla strhující kampaň. Ne to, že se mi vygeneruje dvakrát po sobě naprosto stejná obranná mise na naprosto stejné mapě proti těm naprosto stejným Orkům a jejich naprosto stejnému bossovi. Ne to, že podvacáté a s dávkou znuděné rutiny projedete misi stylem „start-směr severozápad-směr severovýchod-zabít čekajícího tajtrlíka“.

To, jak se Johnny Elbert, hlavní designér hry, rozplýval v nedávno publikovaném preview nad tím, že nebude nutné dokončit všechny mise a že budete postaveni před nesmírné rozhodování, ba skoro morální dilema, které z nich splnit, teď vypadá tak trochu komicky.

A co na to pan Mulťák?

Je až příznačné, že stejný syndrom, kterým trpí singleplayer, trápí i hru více hráčů. Samotné jádro herních mechanismů je prostě skvělé. Máme tu čtyři poměrně hodně rozdílné rasy. Space Marines tradičně udělají radost hlavně nováčkům, kteří se v krásně přehledném rozvržení všech úloh hravě zorientují. Na opačném pólu figurují zase Tyranidé aneb hejna slabších jednotek zaplavují bojiště. Jejich ovládnutí je zase velmi těžké, neboť mají jak u hrdinů, tak u jednotek nejvýraznější klady a zápory (Hive Tyrant je například velmi silným, ale extrémně pomalým hrdinou, a tak zručnějšímu protivníkovi stačí kroužit kolem něj po mapě).

Do party zbývají už jen Orkové a Eldaři, které ale asi není třeba nijak představovat, neboť se v sérii pohybují už od počátku a každý zřejmě tuší, co by od nich tak asi měl čekat (žádný strach, výrazných překvapeních v tomto směru se Relic opravdu střežil jako čert kříže.

Jak asi správně tušíte, i v multiplayeru doznal samotný styl hraní naprosté proměny. Každý z hráčů si na začátku vybere jednoho ze tří hrdinů a dostane hlavní budku, ze které si může nechat vypadávat další jednotky. Všechno ale něco stojí, a tak jsou po mapě rozmístěny strategické body, jejichž obsazováním a pokud možno i držením inkasujete do kasičky prostředky. Tyto suroviny je pak možné utrácet za jednotky, uprady hlavní budky (jsou celkem dva a jejich provedení zpřístupňuje mocnější nohsledy) a v neposlední řadě i za nové schopnosti pro bojovníky a hrdiny. Je až šokující, kolik dokázali Relic z takto jednoduchého principu vytěžit zábavy a variability. Budování základny hravě suplují právě ony schopnosti, kterých jsou desítky a promýšlení optimálních strategií bude zcela určitě skýtat zajímavou zábavu na nespočet dlouhých večerů.

Máme tu ještě ten slibovaný kámen úrazu. A tím jsou nepřekvapivě mapy. Dámy a pánové, pět multiplayerových map v základní hře. Máme se smát nebo brečet? Z herních modů se Relic také zrovna nerozdali, na výběr máte buď hru na Victory Point (tj. držení správných strategických bodů) nebo na totální vítězství zničením protivníka. Jasně, třeba se časem situace zlepší s novými patchy, DLC, datadisky či čímkoliv dalším, ale to nic nemění na tom, co nabídla v tomto směru hra po svém vypuštění, a sice velké zklamání...

Pokud se ovšem přes zmiňované problémy přenesete, nabízí Dawn of War II moře kvalitní a strhující zábavy v pořádně krvavém stylu.