Warhammer 40,000: Battlesector

Po hlavě za Císaře

Na začátku hry jste nemilosrdně hozeni do víru událostí a herních mechanik bez toho, aby se vás někdo zeptal, jestli víte, kdo to je Sanguinius nebo jestli chcete projít tutoriál. Výukové mise se totiž krčí nenápadně mezi ostatními tlačítky v hlavním menu. Pokud počítáte s tím, že představení herních prvků a specifik je součástí kampaně nebo že se vás hra zeptá, jestli chcete naučit, jak efektivně kuchat vetřelce, se zlou se potážete a potáhnete do boje ne zcela ideálně připraveni.

Naštěstí hra nevymýšlí znovu kolo a ovládá se jako standardní tahová strategie, takže i bez tutoriálu se po pár misích budete cítit jako ryba ve vodě. Rychle poznáte, jaké jednotky mají které přednosti. V uživatelském rozhraní může někdy panovat chaos, ale při troše snahy porozumíte tomu, jakou informaci vám chce předat. Například kolik ještě chybí akčních či pohybových bodů na daný tah nebo jak moc efektivní bude útok na označeného nepřítele.

Pokud se vám daří a kucháte jednoho Tyranida za druhým, získáváte s danou jednotkou tzv. momentum. To můžete využít na provedení zesílené verze libovolné schopnosti, kterou ovládají vybraní mariňáci, nebo přidání bonusového akčního bodu zmíněné jednotce.

I když si můžete spustit zmíněné tutoriálové mise, hra se neobtěžuje ani trochu vysvětlit reálie světa Warhammeru 40,000 a už od první minuty na vás chrlí všechny termíny, Císaře, Leviathany, Primarchy a další jména, ve kterých se nováček světa WH40K lehce ztratí. Jste zkrátka geneticky vyšlechtění supervojáci Blood Angels, fanaticky oddaní Císaři, a musíte zničit každého Tyranida za každou cenu.

Nebo ještě lépe rozřezat chainswordem. Ale proč? A proč jsou tak důležité vzorky genů z mrtvých mariňáků? To vám vlastně nikdo nevysvětlí. Kvůli neexistenci jakéhokoliv slovníčku nebo encyklopedie je čerstvý návštěvník světa Warhammeru odkázán na komunitní wikipedii zmíněného universa.

Co se týče příběhu kampaně, ta vzdává hold a respektuje univerzum, a znalci Warhammeru ze špinavé budoucnosti si budou mnout brady a pokyvovat, ale naprostému nadšení také nepropadnou. Hra je v tomto prostě kompetentní, ale nic víc. Vývojářům se povedlo zachytit atmosféru 41. milénia i v dabingu hlavních hrdinů, včetně jejich monologů a dialogů.

Zachycuje typický epický patos, beznaděj a okázalou naléhavost temné budoucnosti na výbornou. Na druhou stranu zmínění nováčci budou na dějové zvraty a rozuzlení jen zírat. Bohužel ne údivem, ale absolutním zmatením. Hra pořádně nevysvětlí, že Blood Angels bojují v domovské soustavě o přežití celé kapituly a že jejich volání o pomoc odpověděly i jiné příbuzné kapituly náležející k původní legii. 

K příběhu samozřejmě patří i hrdinové, kterých je v kampani nemálo. Někdy jsou ale spíš jako nutná přítěž, protože nesmí během žádné mise zemřít. Ani jeden. Tedy jednou můžou za misi zemřít, pak ale vstanou z mrtvých, a to i poté, co slyšíme, jak byla jejich oběť a smrt hrdinná a čestná. Raději potom budete nechávat hrdiny někde vzadu, aby stříleli z bezpečných pozic, a pokud mají silný útok na blízko, pak se musíte připravit na rychlý úprk. V mezičase necháte raději zmasakrovat pár řadových mariňáků, ke kterým nemáte jak získat vztah. Škoda, v tomhle funguje kouzlo Warhammeru líp.

Hereze ideální při vaření

Jak už bylo zmíněno, bojiště se ovládá intuitivně a většinu času příjemně. Někdy můžeme bojovat se špatnou viditelností polí v některých biomech, kam můžeme jednotku poslat. Někdy zamrzí problémy s kamerou, kdy nefunguje průhlednost přes objekty blízko kamery. Ale jak kampaň postupuje, potkáváme stále nové a nové formy Tyranidů, ale i nové hrdiny s novými schopnostmi a také nové řadové jednotky. Procházíte novými prostředími a nápaditými výtvory level designerů. Hra nám tak postupně servíruje stále nové problémy a nové prostředky, jak je řešit, a proto z tohoto úhlu pohledu hra krásně odsýpá.

Kde však trochu pokulhává jsou nekonečně dlouhé tahy našich protivníků. I při zrychleném herním času se Tyranidi rozhodují spíše jako filosofové než biomasa vyšlechtěná k zabíjení. Navíc jsou některé animace pekelně pomalé a občas se přidá i dramatické zpomalení. Při větších střetech nás tak tyranidí tah tyranizuje zdlouhavostí, nudou a někdy i nenápaditostí jejich útoků. Kromě jejich letců, kterým nic nebrání při překonávání překážek či vašich jednotek, se nedočkáme nějakého taktického obcházení, a pokud není naskriptován, tak ani útoku do zad.

Dlouhé tahy protivníků tak narušují jinak dobrou dynamiku hry a odhánějí hráčovu pozornost k mobilnímu telefonu nebo připravování pokrmu. Třešničkou na dortu každé mise je to, že musíte vyvraždit všechny nepřátelské jednotky. Může se tak lehce stát, že i se zdlouhavými nepřátelskými tahy se budete s Tyranidy nahánět poslepu křížem krážem po dané lokaci.

Další škobrtnutí na vás zákeřně čeká při manuálním ukládání a vypínání hry. Navigace v obrazovkách hlavního menu nebo i při vylepšování schopnosti hrdinů je, narozdíl od bojiště jedno velké bludiště, kde si nejste jistí vlastním savem. Po nutné rezignaci je možné jen přejít na metodu pokusu a omylu, kdy zkoušíte, který aktivní prvek je opravdu aktivní. Při vypínání hry pak přistoupíte k rychlejší zkratce Alt+F4.

Kde se však Battlesector postaví pevně zpět na nohy je výtvarné zpracování. I když je u některých postav vidět jemná recyklace, pořád jsou od sebe dobře rozeznatelné a skrz celou hru můžeme nasávat stylově zpracovaný zdecimovaný měsíc Baalfora i s jeho obyvateli a dobyvateli. Pocit z dobře odvedené práce umocní ještě vizuální efekty a animace při řezání nebo střílení skrz kůže různorodých Tyranidů.

Odplata emzáků

Kromě kampaně hra nabízí také multiplayerové zápasy i skirmishe pro jednoho hráče, kde protivníka řídí umělá inteligence. Zde se můžete pustit do bitev epických rozměrů (včetně bohužel epicky dlouhých tahů nepřítele) nejen v čele s mariňáky, ale i všepožírajícími Tyranidy. Můžeme tak získat na hru novou perspektivu a poplivat mariňáky jedovatými toxiny nebo na ně zaútočit ze vzduchu bez nutnosti skákání pomocí jump packů.

Zrychlená evoluce je v tomhle napřed před technologií. Kvůli omezenému výběru jednotek a také map se ale hra po nějaké době může zdát repetitivní. Ani zkoušení nových lišáckých taktik a rozdělování vaší armády do několika menších uskupení, které útočí ze všech možných stran, nepomůže. Zmiňovaný problém by však mohlo vyřešit potenciální rozšíření a DLC s novými frakcemi, jednotkami nebo i biomy.

Při hraní za Tyranidy bohužel ještě více vynikne jejich omezený hlasový fond. Je naprosto pochopitelné, že tato stvoření nebudou zrovna lingvisticky bohatá, ale rozdělení stejných hlášek pro skupinu malých, středních a velkých emzáků vytváří velice omezenou škálu skřeků, které mohou po pár hodinách hrát na citlivé nervy.