Warhammer 40,000: Space Marine

Základní princip Warhammer 40,000: Space Marine je ale dobrý, návykový a ve své přímočarosti vysoce funkční. Jenže provedení, jehož jsme se dočkali, občas prostě ukazuje, že i se sebelepší předlohou a konceptem nemusíte ze hry vykřesat víc, než "pouhý" nadprůměr.

Hlavním hrdinou, s nímž se budete prodírat skrze houfy orků a služebníků chaosu, je kapitán Titus, jehož (spíše rutinně) nadaboval Mark Strong, a který je nouzově vysazen s dalšími dvěma druhy na Forge World. Nachází se zde projekt významného vojenského významu, na který se vyhrnula armáda orků, jednající krajně organizovaně a na svou rasu podezřele takticky. Tedy na vyšší úrovni, na té hlavní, kde je potkáváte „každodenně“, se na vás vrhají jako správní boyz, kterým nevyšel hod na animositu a prostě se na vás valí a valí. Kromě těch s puškami a ty, věřte, ty nebudete mít rádi.

Vpřed, zpátky ni krok!

Space Marine může připomínat Gears of War, ale je to myšlenka nepřesná a svým způsobem heretická. Pokud se totiž tvůrci Gears of War někde svým konceptem drsných hor masa inspirovali, je to právě Warhammer 40K. Jde však jen o inspiraci povrchní, v herních mechanismech jsou obě hry dost odlišné. Ten základní tkví v tom, že byste ve Space Marine marně hledali krytí. Mariňáci jdou vpřed, probíjí se zástupy nepřátel a nemají ve zvyku se schovávat.

Ruku v ruce s tím jde ostatně i základní mechanika léčení. To si takhle naklepete protivníka údery zbraní na blízko, můžete jej ještě předtím posolit několika výstřely (ale ne moc, aby se vám křehké maso nerozpadlo), a jakmile je subjekt ve stavu omráčení, jednoduchým chvatem, který je nesmírně brutální a tedy i zábavný, jej vyprovodíte ze světa. A hlavně si tím zároveň doplníte zdraví, které umí ve společnosti velkého množství nepřátel unikat hodně rychle. Rozpárání, vyrvání čelisti, rozkopání hlavy a podobné kratochvíle. Zní to jako zábava? Ano! Je s tím nějaký problém? Bohužel, také ano.

Doživování, které vede ke smrti

Tím se dostáváme k asi největší výtce, protože se týká základního systému, který tvůrci do hry implementovali, a je neodladěný. Ona animace popravy totiž nejde přeskočit. A tak ve zpoooomaaaaleeeenééém záběru sledujete nejen likvidaci soupeře, ale někdy i vlastní smrt, což je absurdní. Provedete popravu a během ní vás dalších deset orků kropí z bolterů, a to je jistá smrt. Nebo sledujete, jak vedle vás odtikává granát, a přestože bušíte do tlačítek jako zběsilí, prostě bouchne, než se odpoutáte. A takových případů je víc.

S tím souvisí i mizerný systém checkpointů. Velmi často vám hra pozici neuloží ve chvíli, kdy by to bylo logické. Projdete úroveň, abyste splnili úkol A. Na konci stojíte proti většímu protivníkovi nebo houfu, přežijete a vracíte se stejnou cestou zpět, kde na vás čeká další miniboss, ovšem bez uložení po předešlém. A když vás udolá, jedete vše znovu.

Tunel, tunel, plácek, tunel

Architektura Forge World je sice skvělá, až by se člověk i rozhlížel, ale hra vás vede koridory, pak koridory a nakonec zase koridory. Občas se objeví prostranství, ale pak přijdou zase nekonečné koridory, a to se dokáže lehce přejíst. V tomto ohledu se Space Marine opravdu podobá Gears of War, ale hra od Epicu zpracovává koridory úplně jinak a lépe.

Space Marine totiž postrádá „ách“ efekt, který v GoW je. Jsou to momenty, kdy prostě s otevřenou hubou zíráte buď na to, co vidíte, na to, co se děje nebo na to, co se stalo. To ve Space Marine chybí - je to stereotyp většinou zábavného modelu kohoutka a slepičky, která běhala pro vodu po Forge World. Hře prostě chybí jeden zásadní člověk – dobrý scenárista.

Kupříkladu základní příběhová linie, se všemi zvraty, je dobrá a byla by velmi zábavná (hlavně konec), kdyby ji měl v ruce někdo, kdo ji umí podat. Bohužel, když máte nudné, až stupidní dialogy, ubíjíte tím i příběh. Nejde o nějaké Shakespearovo dílo a strukturou odpovídá kvalitou románů z tohoto světa, ale dialogově a zpracováním reálií ve hře je i za touto průměrnou četbou světelné roky. Potěšující je, že fandové předlohy tu najdou spousty skvělých odkazů nebo rovnou jednotek, s nimiž se rádi setkají, jelikož je znají z deskovky.

Létající Titus, létá tam a zpět

Space Marine drží nad hladinou zbraně a neutuchající akce. Výzbroj je celkem fajn a panuje tu poměrně velká svoboda i v oblasti střelných zbraní, bez kterých se neobejdete. Každému dle chuti, na výběr si nelze stěžovat.

Hodně však zamrzí fakt, že hra tak strašně málo využívá geniálního jetpacku. Jestli něco rozproudí hratelnost a zpomalující se tempo, jsou to chvíle, kdy vám hra skriptovaně předhodí jetpack a vy můžete vesele likvidovat všechny ze vzduchu a užívat si tu svobodu. Uprostřed největší radosti vám jej hra ale beze slova vezme a je po zábavě. Škoda.

Nebýt toho multiplayeru...

Hře velice pomáhá atmosférický multiplayer, který se té brutální vřavě Warhammer 40K blíží nejvíc ze všeho, co hra obsahuje. K dispozici je sice jen Team Deathmatch a Domination, ale to, co můžete se svým mariňákem po pár levelech dělat, je čirá zábava. Budete sice hodně, opravdu hodně umírat, ale to k tomuhle světu prostě patří. Multiplayer je zábavný a frenetický.

Celkově je ale hra jen nadprůměrná. Chvílemi se budete dobře bavit, ale dojde i na nudnější pasáže. Zhruba osmihodinová kampaň sice není nejdelší, ale potřebám příběhu dobře sedne.