Virginia

Anne Tarver, FBI

Také nemáte rádi příběhy podle skutečných událostí? Hry mají být oknem do fantazie, únikem do jiných světů, proč je podřizovat realitě? V takovém případě byste se při úvodních titulcích mohli leknout, protože hra deklaruje inspiraci skutečnými událostmi. Není však čeho se bát, protože reálný případ FBI zde slouží opravdu jen jako rámcová kostra v pozadí, na němž hra rozpoutává svůj tanec emocí, výrazné vizuální komunikace a bizáru.

Podkladem je vyšetřování zmizelé osoby. Do silně twinpeaksovského městečka Kingdom přijíždíte v roli agentky Anny Tarver. Opravdu tu ale jde pouze o vypátrání nezvěstného? Hra dá velice brzy najevo, že detektivní příběh v zažitých kolejích vážně čekat nemusíte. Kdo koho vlastně prověřuje? Co je realita a co snění? Co z děje, který se odehrává na obrazovce, je pouze možnost, co by se stát mohla, a co opravdu probíhá? Tyto hranice Virginia stírá s nevšedním umem a citem pro gradaci vyprávění.

Beze slov, ale s razancí

Nenechte se zmást možností zapnout si titulky. Jedná se o pomoc neslyšícím, kdy vám hra popíše zavrzání dveří či zvuk blížících se kroků. V celé hře jinak nepadne jediné slovo, což ji dodává velmi specifickou a zvláštní náladu. Sdělovat příběh čistě vizuálem a hudbou, gesty, myšlenkami a prezentací obrazů, to už chce pořádný kumšt, který ale autorům rozhodně nescházel.

Je pravda, že dění na monitoru občas připomíná rozpoložení mozku totálně zkouřeného dadaisty, ale to je právě nejsilnější kouzlo celé hry. Pokud jste sledovali překvapivě kvalitní seriál Hannibal (budeme předstírat, že třetí řada nikdy nevyšla) a vzpomínáte si na stavy sílící psychózy hlavního hrdiny, víte, která bije.

Je to právě v momentech, ve kterých se neutěšená skutečnost Brownovým pohybem mísí s představami a avantgardou, kdy hra spustí takovou symfonii emocí, že se od ní nelze odpoutat. Vykreslování zdánlivě každodenních maličkostí, rutin, toho, kdo platí za kávu, ranní make-up, a pak střelhbité přehození výhybky k takřka nadpřirozeným úkazům, to vše dohromady citlivě skládá celou Persistenci paměti. Zakončení hry sice nenabízí konkrétní a ucelenou katarzi, ale ona by k celkovému vyznění ani neseděla. Důležité je, že na vás čeká řada momentů schopných způsobit nefalšovanou husí kůži, a za to si samozřejmě Virginia zaslouží nejhlubší z poklon.

Kupředu a klik

Hlavní těžiště leží jednoznačně v podání zážitku, nikoliv v hráčské účasti. Zbude na vás občas přejít místnost či najít interaktivní objekt a kliknout na něj, nic víc. Samozřejmě se nabízí srovnání s The Bunker, jenže kde Johnovo dobrodružství v krytu nudilo špatným tempem děje a zdlouhavým, zbytečným pozorováním přesunu hlavního hrdiny, tam Virginia stupňuje tah na bránu a předkládá jeden poutavý obraz za druhým.

Může za to například vynikající střih. Tvůrci věděli, že tupě držet tlačítko a jít dvě minuty do schodů by nikoho nebavilo, proto vás nechají ke schodišti dojít, naznačí, že na něj stoupáte, a děj se okamžitě plynule přesouvá do další scény. Skvěle vyřešeno. Hra navíc trvá dvě hodiny, což je tak akorát, umožňuje to udržet parádní rytmus a zároveň poskytuje dost času na potřebný rozjezd. S cenou okolo dvou stovek si zkrátka není na co stěžovat.

Smysly

O minimalistické grafice si můžete udělat představu z okolo rozházených obrázků. Jak už to u projektů podobného ražení bývá, buď si ji díky výjimečnému stylu zamilujete, nebo odsoudíte do pekel kvůli počtu polygonů připomínajícímu prsty dřevorubce po dvaceti letech praxe. To už je na vás.

Obzvláštní zmínku si ale zaslouží hudba. Na budování podmanivé atmosféry se podílí úplně stejně, a někdy snad i více než scénář, kompozice obrazu či nechronologické vyprávění. Dokáže rozproudit krev, napnout k prasknutí a nechat sedět na kraji židle, zatímco skutečný svět mizí z mysli a existuje jen děj ve Virginii. Místy připomene třeba Zimmerův soundtrack k Interstellar, jmenovitě fenomenální scénu s přistáváním na rotující vesmírné stanici. A to je opět kompliment jako hrom. Ještě perlička - hudbu natáčel City of Prague Philharmonic Orchestra (Filharmonici města Prahy), tedy orchestr, který má portfolio nabité soundtracky k filmovým trhákům a jinou světoznámou produkcí.

Co s tím?

Nic neříkající fráze "tahle hra není pro každého" už se jednak stává vcelku otravným klišé, ale hlavně by se, v závislosti na úhlu pohledu, dala aplikovat na naprosto cokoliv. Nenajdete hru, ke které by vůbec nikdo neměl ani jednu výhradu. Pravdou nicméně zůstává, že Virginia cílí na dost úzké publikum a vcelku snadno se zkrátka může stát, že nebude vaším šálkem čaje. Proto je také neobvykle obtížné její rozevláté ruce zacvaknout do želízek číselného hodnocení.

Pokud máte náladu na příběhovou jednohubku stojící hlavně na citech, výtečné hudbě a částečně i abstraktním zážitku, není co řešit a přičtěte si dvacet procent. Samotné jádro hratelnosti však ódy na dokonalost rozhodně nepěje a některé scény působí pozlátkovitě. Samoúčelně. V případě, že tedy hledáte spíše tradičnější záležitost, která prověří vaše hráčské schopnosti, naopak si pár bodů odečtěte a rovnou dejte ruce pryč.