Victoria 3

A najednou tak vypadat přestalo. Dobrým to poddaným ve Vlámsku i Valonsku kompletně ruplo v bedně a země o 4 milionech obyvatel se najednou mohla pochlubit skoro 3 miliony antisystémových fanatiků. „Jsi radikál?“ zněla nejčastější otázka v bruselských ulicích. „Sežral jsem k snídani troje vafle se šlehačkou?“ odpověděl tázaný. A šupajdili svrhnout monarchii, zatímco ekonomika zbavená pracovní síly s nostradamovskou přesností simulovala první a poslední plavbu HMS Titanic.

Do dneška nemám tušení, co se to sakra stalo a proč se moje tradicionalistická utopie během pár měsíců změnila v bezvládím zadušenou pustinu. A to je krása i nešvar Victorie 3.

Válka je blbý nápad

Victoria 3 je strategie nezvyklého ražení. Spadá sice pod zkušené švédské vydavatelství Paradox Interactive, ale je zásadně odlišná od svých velkolepých sestřiček z jiných historických období. Od Crusader Kings III ji odlišuje absence osobních vztahů, které dominují feudální společnosti. Oproti Europě Universalis IV jde o mnohem komplexnější ekonomicko-společenský simulátor. A Hearts of Iron IV se soustředí na válku, zatímco Viktorku zajímá především mír.

To poslední je nejzvláštnější. Člověk si skoro ani neuvědomí, jak moc všechny grand strategie spoléhají na vojenské výboje coby hlavní a nejdůležitější nástroj zahraniční politiky a progresu hrou. V Crusaderech sice můžete nové království získat mazaným sňatkem s krásnou, malomocenstvím jen lehoulince znetvořenou dědičkou, ale daleko spíš si ho urvete pomocí svých rytířů. Dokonce i v takové Civilization VI se vojenské dráze nevyhnete, aspoň coby ochraně před agresivními sousedy.

Victoria 3 se ale odehrává mezi lety 1836 a 1936, ve století, kdy je válka vždycky až poslední a nejmíň vábné řešení pro všechny zúčastněné strany. Je totiž maličko bolestivé napochodovat do pole a vědět, že kvůli obrovským armádám moderního národního státu a stále postupující vojenské technologii během pár týdnů přijdete o desítky nebo spíš stovky tisíc dobrých, hodných lidí, kteří by místo zbytečné smrti na bitevním poli mohli umřít ve prospěch státu někde v uhelném dole.

A tak se šavlemi spíš chrastí, než aby se s nimi šermovalo. Vynález nového děla nutně neznamená, že ho někdy použijete a zabijete s ním pár Prušáků navíc, daleko důležitější je, že Prušáci vědí, že ho máte, a když jim řeknete, že byste moc rádi získali kontrolu nad nějakou jejich pohraniční provincií, spíš vám na tuto přátelskou žádost kývnou.

Ustupte, mám umělce a filozofy!

Nejdůležitější ze všeho je mezinárodní prestiž, která kromě vojenské moci vyvěrá ještě z peněz (jak jinak), společenských pokroků (třeba vynálezu nových filozofických či uměleckých směrů) a produkce vybraných produktů („Wow, Belgičani vyrábějí nejvíc lokomotiv na světě, mohli by vůbec být víc cool?“ – britský premiér sir Robert Peel, 1845).

Výsledkem je neuvěřitelně čerstvý zážitek zaměřený na ekonomickou, diplomatickou, populační a legislativní expanzi. Snažíte se vyvažovat nové zákony, obchodní smlouvy, továrny a výrobní procesy takovým způsobem, aby se vám celá společnost nezhroutila pod rukama.

To se někdy snáz řekne, než udělá. Když se například ve svých manufakturách naučíte používat úžasné nové elektrické mašinky, které šijí kabáty stejně dobře jako živí, placení zaměstnanci, zavedení tohohle zlepšováku potěší náhle mnohem bohatší průmyslové magnáty. Nebudou z něj ale mít radost propuštění pracovníci, kteří se pak můžou daleko snáz radikalizovat a než se nadějete, v kolonce nových politických stran na vás mrká „Socialistická komuna“ a její poněkud znervózňující emblém s gilotinou.

Na jednu stranu se tak snažíte, aby vaši občané co nejvíc bohatli a odváděli co nejvyšší daně do státního rozpočtu, na tu druhou si musíte dávat pozor, kdo všechno souhlasí a nesouhlasí s tím, co provádíte. Victoria 3 se snaží simulovat úplně všechny obyvatele celého širého světa, samozřejmě přiřazené do různých zájmových skupin, abyste se v tom všem měli aspoň nějakou šanci orientovat. Různým lidem se zamlouvají různé zákony a činy, očekávají od života různé věci. Ubohým rolníkům nebude zas tak vadit, že si můžou maso dovolit jednou týdně, ale zkuste takovou věc navrhnout boháčům. Transkript následné konverzace: „Punč? Jasně, dal bych si, díky moc… Jak to jako myslíte, že v tom slově není n?“

Co že jsem to vlastně pokazil?

To všechno je v pořádku. Příčina: moje blbost, následek: zhroucení režimu. Jenže problém Victorie 3 je, že tahle obrovská, mnohovrstevnatá simulace, pod jejíž kapotou se hýbe milion ozubených koleček, která se všechna navzájem ovlivňují, umí být naprosto neprůhledná. Jo, vím, že jsem udělal chybu a celá moje kampaň je v troskách – jenže nevím, kdy jsem ji udělal, jak bych ji měl napravit a co to vůbec bylo za chybu.

Několikrát se mi přihodilo úplně to samé. Všechno běží jako na drátkách, moje Amerika nebo Japonsko nebo Jižní Afrika prosperují, já s klidem v duši udělám nějaká ta hospodářská či politická rozhodnutí, jako jsem je udělal už dvacetkrát, ale než se naděju, hra mě lakonicky varuje před „nezdravou ekonomikou“ nebo „bouřícími se provinciemi“. „Měl bys s tím něco udělat,“ nabádá mě znuděně textová nápověda. A já ani nevím, čím začít. Jak je možné, že mám v zemi milion radikálů, když jediná nespokojená skupina, venkované, nečítá víc než 200 tisíc lidí?!

Je tedy pravda, že se tahle má patálie s každou další hrou zmírňovala. Přestal jsem dělat nejzákladnější chyby se smrtícími následky, jako když jsem coby osvícený vládce všeho Švédska postavil důležité průmyslové budovy na malém ostrově Gotland, přes jehož skromný přístav se všechno to zboží nikdy nemohlo dostat zpátky na pevninu. Před čímž mě hra varovala samozřejmě až potom, co bylo všechno postavené.

Ona vám vůbec Viktorka ráda cpe spoustu věcí, které vůbec nepotřebujete vědět, a zamlčuje vám ty skutečně důležité. „POZOR POZOR, DO FRANCOUZSKÉ GHANY MIGRUJE VELKÁ SPOUSTA BASKŮ!“ hlásí mi notifikace přes celou obrazovku, zatímco já se snažím vymyslet, jestli nový mrakodrap postavit v New Yorku, nebo ve Washingtonu. „psst někdo na tebe chystá invazi ok čau,“ šeptá malinký, rychle mizící text vpravo dole, který je skoro nemožné nepřehlédnout.

Ano, postupně jsem si začal všímat trendů a na vlastní pěst objevovat herní zákonitosti – ale absolutně mi k tomu nestačil místní tutoriál. Musel jsem mnohokrát trpělivě selhat, než jsem se dokázal postavit na vlastní nohy. A i ve své páté, šesté hře jsem se propadal do klasické spirály: Prodělávám peníze, potřeboval bych toho víc postavit, ale nemůžu, protože nemám peníze. V tu chvíli se dají leda tak napálit daně, načež si půlka lidí řekne, že by si k nedělnímu obědu místo surströmmingu nebo wurstu radši dala vaši hlavu napíchnutou na kopí.

Simulátor podivnosti

Když všechno funguje, je to paráda. Podaří se vám nastavit ideální rovnováhu mezi exportem a domácí konzumací, mezi importem a místní výrobou, hrubý domácí produkt šplhá k nebesům, na dveře vám klepají schopní, vzdělaní migranti, ze kterých můžete rovnou udělat tolik potřebné úředníky, inženýry, později třeba i kapitalisty – a vy zjišťujete, že jste právě bez jediného výstřelu ovládli svět, což poskytuje mnohem větší satisfakci, než když v Crusaderech bezmyšlenkovitě přebarvíte mapu pomocí velké, silné armády.

Podmanit si tuhle nesmírně komplexní simulaci, to je vážně zážitek, tak odměňující, že snad nepamatuju jinou strategii, která by tenhle pocit dokázala zprostředkovat líp. Jasně, občas je to matoucí, ale není snad sám svět taky matoucí?! Ha? To si pište, že je! Copak si myslíte, že velcí světoví vůdcové 19. století přesně věděli, co a proč provádějí? Victoria vlastně nedělá nic špatně!

Kromě momentů, kdy něco špatně dělá. Kdy je buď rozbitá, nebo vyloženě divná.

Máte tak třeba uzavřenou obchodní dohodu s Francií. Vy neřešíte jejich kupce, oni zase vaše, není potřeba si špinit ruce otravným papírováním. Máte s Francouzi výborné vztahy, žabího ambasadora už jste dávno vyhostili – když tu náhle Francie vaši dohodu vypoví. Bez záminky, zdánlivě bez důvodu. A protože se vaše trhy zvládly proplést takovým způsobem, že by si s tím neporadil ani Alexandr se svým mečem, celý váš byrokratický systém se během jediného měsíce kompletně zhroutí.

Nebo. Proč se mi Belgičani vzbouří, když se opovážím zavést relativně populární nový zákon, ale Američani v pohodě přijmou, když jim v roce 1840 zruším otroctví? Chápete, že jsem to udělal, zatímco byli u moci jižanští plantážníci i se svým prezidentem Johnem Calhounem? Že mi to nikdo nezatrhl? Že mi polovina země okamžitě nezačala s puškou v ruce zdvořile vysvětlovat, proč černoši vlastně nejsou skuteční lidé? Vyhnul jsem se občanské válce Severu proti Jihu, aniž bych pro to cokoliv udělal – a co víc, jižanská aristokracie mě do pár let zase měla ráda, i když jsem ji naprosto zruinoval a z nejvlivnější politické frakce v zemi udělal druhořadé přicmrndávače.

À propos, pikantní s Calhounem propojená divnost číslo dvě: Celá země zděšeně sledovala sérii vražd v New Yorku, při níž nepolapitelný stín přezdívaný Rozparovač brutálně zabíjel prostitutky. Pátrání bylo pečlivé a intenzivní, nalil jsem do něj zdrojů, co to jen šlo, aby se veřejnost před volbami trošku uklidnila… Načež se ukázalo, že vrahem byl samotný prezident Spojených států. Který si teda asi vždycky odskočil z Washingtonu odkráglovat sexuální pracovnici, aby pak kočárem rychle pospíchal zpátky a byl v Bílém domě před svítáním.

Nechal jsem ho popravit. Jižané se stejně nevzbouřili.

To je… hodně mrtvých Francouzů

Jak jsem psal, válka je ve Victorii, aspoň na poměry ostatních strategických her, velice vzácná. Ale když už na ni dojde, není vůbec špatně zpracovaná. Líbí se mi její realistická abstrakce – nehýbete panáčky po mapě jako v jiných hrách od Paradoxu, místo toho prostě přiřadíte pluky a divize na patřičnou frontu, zadáte obecný rozkaz („Zkuste útočit,“ nebo „Braňte se!“) a čekáte, co pěkného vaši generálové vymyslí. Pokud přijdete s větší, líp vyzbrojenou a motivovanou armádou, no tak prostě vyhrajete. Jednoduché, elegantní.

Viktorka ale občas předvádí psí kusy i během válčení. Systém front je přehledný a odpovídá historii (přece jenom pravděpodobně ke konci kampaně vypukne nějaká variace na první světovou válku), pokud se tedy zrovna úplně nezblázní a nenarýsuje vám jednu obrovitánskou linii napříč celou Asií, kde se ale vždycky odehrává jenom jedna bitva naráz. Někde v Koreji je zatím poskládáno deset různých vzájemně nenavazujících frontiček, kde se to z nějakého důvodu řeže o sto šest.

Ve válce taky umírá absurdně ohromné množství lidí. Svou úplně první ochutnávku Viktorčiny války jsem si užil v roli Švédska – vyvolal jsem menší diplomatický incident, prostě jsem jenom po Dánech chtěl, aby mi dali jeden ze svých přístavů. Oni řekli: „Ne.“ Já jsem řekl: „Hele, já mám 10 batalionů, vy máte 8, nedělejte cavyky a navalte přístav.“ Oni řekli: „My máme Francouze.“ Já jsem hlasitě polkl, nedal na sobě znát nervozitu a opáčil: „A já mám Rusy!“ Oni kývli a řekli: „Tak uvidíme, jak to dopadne.“

Během chvilky do mizerného, zapadlého Holštýnska napochodoval milion Francouzů a Rusů. Za dalších pár týdnů leželo 400 tisíc Francouzů mrtvých, spolu s 200 tisíci Rusů. Já na to se svými pár tisíci Švédů koukal jako na zjevení. Za celou skutečnou první světovou válku ztratili Frantíci 1,4 milionu vojáků, tady se přiblížili třetině za pár dní, na jediné malé frontě, v boji, do kterého se vůbec nemuseli zapojovat a který byl pro geopolitickou situaci naprosto bezpředmětný. Proč?!

Nemilé nedodělky

Viktorka má i další mouchy. Občas hlásí, že vám cizí národ visí nějakou tu službičku, ačkoliv je to přesně naopak. Dost často se opakují náhodné události, jako že nějakému politikovi vykolejí kariéru skandál nebo v dole bouchne plyn – ocenil bych, kdyby různých variací bylo aspoň dvakrát tolik. Jsou tu i drobnosti, jako že američtí prezidenti zjevně kašlou na odkaz otce Washingtona a nerespektují tradici maximálně dvou funkčních období.

Hra má taky tendenci se v pozdní fázi sekat – myslel jsem, že to mohlo být kvůli stále rostoucímu počtu těch otravných, obtížně simulovatelných bytostí, kterým se v učebnicích biologie říká „lidé“, ale když jsem jich slušnou porcičku vyhladil v první světové válce, nijak moc to nepomohlo. Tak nevím.

No a nejvíc ze všeho bych od Victorie 3 potřeboval, aby byla rozmanitější. Aby nabídla víc osobnosti jednotlivým národům. V tuhle chvíli vlastně není zas takový rozdíl, jestli hrajete za Ameriku, Francii, Británii, jinou supervelmoc – leccos se bude lišit, jasně, ale leccos zůstane naprosto stejné, takže několikátý průchod už bude zatraceně monotónní, pokud nezačnete hrát někde v kmenové Indonésii. Chtělo by to víc unikátních rozhodnutí, eventů a podmínek, takže už teď vyhlížím nevyhnutelná dochucující DLC.

Buďte víc jako Britové

Victoria 3 je, kdybych ji měl přirovnat k jedné velké koloniální velmoci viktoriánského věku, taková Francie. Leccos se jí povedlo, jasně, a ve svých nejlepších chvílích dokázala, že se může měřit s těmi nejlepšími. Belle Époque, hrdinství první války, bašta kultury, však to znáte. Ale zároveň člověk tak nějak vidí, že to mohlo být lepší. Míň chaotické (vyberte si, jestli budete monarchie, nebo republika, zatraceně!), efektivnější, vyladěné… britské.

Před Viktorkou se ještě vine dlouhá cesta a na jejím konci je, doufejme, naplnění obrovského potenciálu. Věřím tomu, že se tam dostane. Už teď to je skvělá hra. Nikoliv nejlepší strategie v živé paměti, to ne. Ale určitě jedna z nejunikátnějších.