Verdun

Verdikt
75

Neotřelé téma zatím dojíždí především na nedostatečný obsah, který cíli na hardcore komunitu, a z počátku bude peklem úplně pro každého. Své publikum tak díky atmosférické a dobově věrné simulaci hra bezesporu nachází, ale je třeba si dobře rozmyslet, zda do něj patříte.

Počítač

WindowsWindows

17,5 €Steam

Mac OS XMac OS X

17,5 €Steam

LinuxLinux

17,5 €Steam

Další informace

Výrobce: BlackMill Games
Vydání: 28. dubna 2015
Štítky: první světová válka, válečná, multiplayer, akční, online

První světová válka a hry si moc nenotují. Svou povahou i historickou epochou jde o nevděčné a úzce profilované téma, které válečné drama z Omahy asi jen tak netrumfne. Podle toho taky vypadá těch pár her, které se tématice věnují. Malé rozpočty, většinou béčkové pojetí, dílčí chyby, ale i trocha autenticity a neokoukaných kulis, respektive principů. To všechno platí i pro novou simulaci zákopové války Verdun, která by se s trochou nadsázky dala považovat i za adaptaci Remarqueova románu Na západní frontě klid.

Krutá realita 

Jestli něco Verdun a pocit ze hry perfektně vystihuje, pak je to právě úryvek z knihy: "Fronta je klec, v níž člověk musí nervózně čekat na to, co se stane." Právě to totiž v téhle hře děláte. Vysedáváte v zákopu a čekáte dokud někoho nezahlédnete, jen aby vás v tu nejméně pravděpodobnou chvíli zabila zbloudilá kulka. Verdun je totiž krutopřísnou multiplayerovou střílečkou, která nepromíjí, a zabije vás na jednu ránu bez ohledu na to, zda sedíte v zákopu, nebo pobíháte po mapě a střílíte po všem živém.

Podle toho se Verdun i hraje a na místě je důrazné varování před pomalým tempem a vůbec poměrně spartánským pojetím, které ale rozhodně nekoliduje s daným tématem. Právě naopak, hra drží až překvapivě pohromadě nejen technicky, ale i herně i navzdory faktu, že hratelný je momentálně opravdu pouze jediný herní mód.

V nabídce jsou sice dva, ale deathmatch, kde jen střílíte po všem, nenabízí úplně kýžený zážitek a působí hodně jako něco, co ve hře muselo být, aby nebyla tak prázdná. Jestli si totiž něco opravdu zaslouží kritiku, pak to není grafika či technické zpracování, ale právě obsah. Vizuálně jde totiž o průměr, který i přes svou sterilitu a jednoduchost dokáže navodit parádní atmosféru. Takový bojový plyn vám nejen pěkně zatopí, ale v kombinaci s nasazenou dýchací maskou a zeleným oparem smrti, zlověstně olizujícím zákopy, i vyžene adrenalin pořádně vysoko.

Šmahem napadá paralela s hrou Insurgency, která válečné téma, byť jiné doby, zpracovává podobným stylem velmi úspěšně. Hlavně ale Verdun funguje zcela bez chyb a nepadá, což je solidní výsledek. Snad jen podivné doskakování a vypadávání textur by se mohlo objevovat méně častěji. 

Něco málo hraní 

O něco horší už je to ale právě v souvislosti s obsahem v podobě jednoho opravdového herního módu s názvem Frontlines, který staví na principech zákopové války. Týmy o maximálním počtu 16 hráčů (zatím) tak doslova čelí jeden druhému a navzájem se střídají ve vlnách útoků a obran přesně tak, jak tomu bylo na kopcích nedalo Verdunu v první polovině 20. století. Autoři však tomuto principu podřizují opravdu všechno, nehledě na hratelnost. Někdy tak hraní, bohužel, připomíná rozpačité zákopové vysedávání...

Absolutně třeba chybí balanc síly a počtu soupeřících týmu. Relativní monotónnost ještě umocňuje i malý arzenál zbraní a neskutečně nadsazené trvání jednotlivých zápasů, které jdou klidně i do desítek minut. Částečně sice jakousi statičnost herního zážitku vyplňují střídavé ofenzivní a obrané fáze, na které autoři navázali i systematický respawn hráčů ve vlnách tak, aby simulovali jejich příjezd na frontu, popřípadě ofenzivu. Když ale prostě hrajete jen v polovičním počtu, k mnohaminutové tortuře vás nepřinutí ani sebelepší výbava.

Tou jsou navíc povětšinou myšleny jen mířidla nebo bajonet. Zkrátka dobové reálie, které odráží mimo jiné i zoufalost 1. světové války. Poměrně zajímavým a do tématiky hry i dobře zapadajícím prvkem je ovšem možnost tvorby družstev, která mají svá specifika v závislosti na národnosti. V rámci vaší skvadry se dokonce můžete chopit i velitelské role a přivolávat třeba primitivní letadlovou podporu právě se zmíněnými bojovými plyny.

Specifika věci 

To všechno nás ale znovu přivádí k množství obsahu. Ačkoli zní šestice map dobře, bohužel na nich pořád dokola budete hrát jeden a ten samý mód, který není bez chyby. Zápasy jsou navíc často nevyvážené a vzhledem k výrazné podobnosti jednotlivých zbraní a prakticky nulové možnosti cokoli vylepšit či jinak upravit i po čase poměrně nudné. Jako kdyby autoři skvěle vychytali detaily, jako je plynová maska a dobové zbraně, ale už zapomněli na celkovou formu, která prostě pokulhává už v samotném nedotažení herního módu. Ten je totiž věrný realitě, ale někdy ne moc zábavný.

Hra tak do určité míry nevyužívá všechen svůj potenciál, který pramení už jen z naprosté odlišnosti od ostatní produkce. Rozhodně ale nelze tvrdit, že nemůže okouzlit příznivce her jako Red Orchestra či Insurgency svým hardcore pojetím a příklonek k realismu takovým způsobem, že se musíte dokonce orientovat pouze podle stylu, potažmo barvy uniforem. Verdun umí ostatně navodit i parádní atmosféru stísněnosti a strachu, ve které se počítá každá kulka, a jakékoli vyběhnutí ze zákopu v nevhodnou chvíli se trestá smrtí.

Pro hráče holdujícího Call of Duty Verdun určitě není. Své publikum si ale určitě najde. Akorát si zkrátka musíte uvědomit, co od podobné hry chcete. Rozhodně nejde o běžnou střílečku. Remarque popisuje svůj prvoválečný opus jako pokus o podání zprávy z jedné války. Přesně tím samým je svou povahou i Verdun. Technologicky funkční a mírně zastaralý, svým obsahem sice překvapující a svěží, avšak také pořád nedotažený.