Until Dawn

Ani samotnému studiu Supermassive Games se vlastně v uplynulých devíti letech nepodařilo svůj první hororový pokus překonat, ač se o to pokoušelo s antologií The Dark Pictures či s předloňským The Quarry. Příběh partičky studentů, která se rok po tragickém zmizení dvojice svých kamarádek znovu vydává na horskou chatu, kde se pak snaží přežít do rána, ale zůstal v rámci jejich repertoáru tím nejoceňovanějším.

Má to podruhé smysl?

Proto tak trochu dává smysl vrátit se právě k Until Dawn, které se nyní dočkává moderní předělávky pro PC a PlayStation 5. Jenže necelá dekáda je poměrně krátká doba, a ačkoliv nová verze (kterou se Sony zdráhá onálepkovat jako remake či remaster) přináší určitá vizuální vylepšení, v jádru se zážitek s partičkou různorodě nesympatických puberťáků prakticky nezměnil. Rozhodně ne natolik, abyste ho museli hrát znovu, pokud původní hru máte ještě v povědomí a neřadíte se k jeho skalním příznivcům.

Ba co hůř – pokud si verzi pro PS4 pustíte v rámci zpětné kompatibility na PS5, poběží vám v 60 FPS, zatímco nová hra se musí spokojit se 30 FPS, a i o těch se spíš jen snaží. Když si k tomu navíc připočítáte cenovku 1 649 Kč, kdy původní hru seženete zhruba za čtvrtinu a navíc si několik let pobyla v nabídce PlayStation Plus, těžko se hledají přesvědčivé důvody, proč momentálně sáhnout po přeleštěné verzi. Čímž neříkám, že je špatná, jako spíš relativně zbytečná.

Pokud bychom se ještě chtěli trochu porýpat v terminologii, je Until Dawn technicky vzato spíše remake, protože ve studiu Ballistic Moon, vzešlém z bývalých zaměstnanců Supermassive Games, hru postavili znovu na jiném enginu. Zároveň do velké míry působí spíš jako remaster, rozhodně si nepředstavujte nic na způsob předělávek ze série Resident Evil nebo nedávného Silent Hillu 2. Na to řezy do struktury nejsou dostatečně radikální.

Z obsahového hlediska vás čeká pár nových scén, mírně rozšířený prolog s nevydařeným žertíkem, který se zvrtne, ale i kapitola, kterou v roce 2015 obdrželi pouze ti, co si hru předobjednali, třebaže zajímavě rozšiřuje vztah dvojice postav. Jinak nad rámec bonusové scény v epilogu a pár dalších variant konců nenabízí nic moc navíc.

Hezčí a atmosféričtější

Poměrně výrazně se změnil soundtrack, kde teď uslyšíte mnohem více licencovaných popových záležitostí. A ačkoliv třeba přítomnost Obedear od Purity Ring v úvodu vítám, v jiných scénách mi původní hudba k dokreslení situace pasovala zkrátka víc a absence O Death v intru mě vyloženě zamrzela.

Musím ale uznat, že nová verze díky Unreal Enginu 5 zkrátka vypadá líp a konečně jsem mohla dát zapravdu všemu tomu áchání nad majestátními výhledy z horské samoty. Vyznění výrazně pomáhá třeba technologický pokrok v možnostech nasvícení, i kvůli nim se zřejmě skupinka studentů na chatu vrací vzdát hold zmizelým kamarádkám během vrcholící zlaté hodinky, jejíž kýč si teď můžete naplno vychutnat.

I díky absenci dřívějšího namodralého filtru působí postupné stmívání a houstnutí atmosféry mnohem přirozeněji. Modely postav také prošly proměnou k lepšímu, přestože se na mimice postav občas trochu podepíše motion capture, který zůstává původní.

Nejvíc zamrzí už výše zmíněný zámek na 30 FPS, který by se ještě dal obhájit filmovostí, kdyby těch 30 FPS ovšem bylo stabilních, což je málokdy. Obzvlášť k vzteku dokáže být cukání v pasážích, kdy zrovna v boji či při útěku musíte rychle reagovat. Chápu, že nám Sony potřebuje nějak prodat PlayStation 5 Pro, ale jestli je předělávka hry z PlayStation 4 ta správná cesta, si úplně jistá nejsem.

V některých scénách se změnila kamera, a přestože pořád souhlasím s názorem, že fixní úhly hororům a budování napětí hrají do karet, více využívaný pohled zpoza zad rozhodně pomáhá s vtažením do situace a odbourává určitou dřívější topornost ovládání. Velmi vítám i fakt, že parta v uplynulých deseti letech zřejmě začala chodit na tělocvik a ve vypjatých situacích už před nebezpečím opravdu dokáže utíkat, namísto trochu rychlejší chůze, která mě v originálu místy doháněla k šílenství.

Za milou drobnost považuju zakomponování možností ovladače DualSense, haptická odezva potěší vždycky a adaptivní triggery tak nějak hezky demonstrují váhu určitých těžších rozhodnutí. V rázu snah Sony rozšiřovat možnosti přístupnosti najdete v předělávce poměrně rozsáhlé nastavení, kde si můžete upravit obtížnost quick time eventů, vypnout sekvence Don’t Breathe, kde nesmíte pohybovat ovladačem, a tak dále. Usnadní tak vstup do hry nejen lidem s handicapem, ale třeba i nováčkům, pro které je samotné držení gamepadu stresující, natož v hororovém prostředí.

Jinak je ale zkrátka Until Dawn hodně podobný zážitek jako před lety, se vším dobrým i špatným. Pořád díky větvení rozhodnutí a budování vztahů mezi postavami poskytuje férové množství znovuhratelnosti. I dnes si ho podle mě nejvíc užijete v improvizované gaučové kooperaci ve dvou a více lidech, kde vox populi rozhodne, kdo si zaslouží příští střetnutí přežít a kdo by měl zemřít zvlášť krvavou a nechutnou smrtí, pokud chcete příští herní večer pojmout trochu jako Cabin in the Woods.

Příliš drahý remake?

Nebo spíš příštích několik večerů, se zhruba osmihodinovou stopáží hra vydá za zhruba čtyři hororové filmy. A že stále jde o jednu z nejlepších současných hororových her – ale šlo i bez upgradu, navrch tak drahého. Takže i když většinu novinek v předělávce obsažených dokážu docenit, pořád mi pointa její existence, respektive výše cenovky tak trochu uniká.

Jistě, dostává se s ní poprvé i na PC, kde se patrně dočkáte i lepšího výkonu, ale jinak je plná cena na PS5 v tomto případě zkrátka jen těžko obhájitelná. Míra doporučení tak víc než jindy závisí na tom, jestli jste původní Until Dawn hráli, a když ano, jak moc ho zbožňujete a potřebujete grafický update. Pokud odpověď nezní „hrozně moc“, počkejte minimálně na nějakou tu slevu. Nový konec naznačující potenciální pokračování si přece jen můžete vychutnat i zadarmo.