Until Dawn

Jakékoli unikátnosti přitom nenasvědčuje žádná z klíčových vlastnosti hry – jedná se o horor, ve kterém se snažíte ve zdánlivě opuštěné zasněžené horské krajině uniknout neznámému nebezpečí. A jak to tak bývá po vzoru těch nejklasičtějších béčkových vyvražďovaček, tak se v roli hráče ujímáte role bandy osmi teenagerů a nevyhnete se ani scénám, kdy budete ovládat i spoře oděné krasotinky. V žánru ostříleným borcům takový popis obočí příliš nenazdvihne a stejně tak tomu neprospějí ani časté QTE nebo celková pasivita hráče. Kvalita hry totiž vězí v něčem jiném.

Kdo bude další na řadě?

Ke smrti prvních postav se dá dopracovat během prvních pěti minut. Co když ale šly zachránit, což by zásadně ovlivnilo další děj? Nejdůležitějším prvkem hratelnosti Until Dawn a zároveň největším lákadlem je spousta voleb, mnohem více než v Life Is Strange či ve hrách od studia Telltale. Hratelnost rychle ubíhá, postavy se posouvají kupředu v rámci výročního setkání v opravdu, ale opravdu odlehlém srubu uprostřed hor a před hráče je co chvíli předhozena volba. I ta nejmenší může mít drastické následky pro další vývoj děje a osud protagonistů.  

Stačí se zaplést do rozhovoru s kamarádem, co hru hraje simultánně a kroutíte hlavou nad tím, zda vlastně nehrajete jinou hru. Sebemenší rozhodnutí, jinak vyřešená hádka, kdekoli zanechaný předmět či jen rozhodnutí podívat se do stacionárního dalekohledu může mít zcela zásadní vliv na to, kdo přežije odpočet času do úsvitu.

Hrát opatrně a s rozvahou však moc nelze – některé volby jsou sice očividně morálně lepší než jiné (třeba jestli zastřelit veverku či nikoli), o jejich důsledcích se však nedozvíte předem a rozhodně nemáte šanci je jakkoli zvrátit podobně, jako tomu bylo například v Life Is Strange. Jediné, co může hráčům napovědět, je tak šelest motýlích křídel, která se po každé volbě mihne obrazovkou a napoví, zda hráč může očekávat průšvih či nikoli. 

Bojíte se tmy?

Atmosféru hry od první chvíle vytváří především propracovaná grafická stránka, navrch však autoři přidávají ještě povedený soundtrack a skvělé herecké výkony. Holky ječí, chlapci přehrávají, ale ruku na srdce, toto k žánru sedne jak dobře mířená facka.

Potěší například přítomnost herce Petera Stormarea, kterého znáte třeba ze seriálu Prison Break. Má ve hře speciální roli a rozhovory s ním jsou vedeny v duchu hovorů s psychiatrem. Zároveň však i tyto zdánlivě nevinné hovory mají zásadní vliv na to, z čeho se vaše postavy následně sesypou. A věřte mi, jedná se o solidně zvrácenou záležitost.

Jednotlivé postavy jsou každopádně uvěřitelné, takže si k nim velmi rychle vytvoříte vztah a berete je vážne – ten je idiot, tato fiflena a tamta, jo, ta by stála za hřích, kdyby alespoň nebyla tak hlasitá. Vtáhnou vás do děje a přijmete za své i jejich svět plný, pro tento žánr typických, dementních nápadů - zapomeňte, že by se snad někdo pokoušel hledat vypínač či jakýkoli zdroj světla. Dočkáte se také řady preburetálních návrhů typu pojďme obejmout medvěda či klasické školácké chyby typu osamělý výlet do temného hvozdu.

Until Dawn je tak v řadě ohledů zvláštní hra – ve své podstatě se jedná o klasický lekačkový horor s mírně krkolomným ovládáním, statickou kamerou a s náplní věrnou béčkové produkci se záměrně přehnanými hereckými výkony. Navrch celá hra koketuje s konceptem interaktivního filmu. Na druhou stranu jde ale zároveň o hru s perfektním spádem i s poutavým dějem, který hráče dokonale vtáhne i s pomocí hutné atmosféry, budované také hudbou a zvukovým doprovodem, co vás nenechá ani na chvíli oddechnout.