Unravel Two

Moment překvapení a poznávání něčeho nového už Unravel Two nabídnout nemůže, to jí vyfoukla jednička. Hendikep pokračování supluje dvojka možností odehrát celou hru v kooperativním režimu, jenže supluje nedostatečně. V základním konceptu se dvojka od svého předchůdce nikam neposunula. Pořád hrajete za postavičku smotanou z příze, na čemž stojí všechny herní mechaniky.

Přízi totiž můžete ze svého těla odmotat, někam ji přivázat a pak se na ní zhoupnout, vytvořit si trampolínu, vylézt nahoru nebo třeba něco posunout. Zároveň si jí ale nemůžete odmotat příliš, neboť tím odmotáváte v podstatě sami sebe.

Celá hratelnost tak opět spočívá v překonávání hádanek a nástrah prostředí, kdy řešíte, jak se posouvat doprava, až dorazíte na konec úrovně. Yarny i jeho mechaniky tak zůstávají stejné a jsou pořád zábavné. Jenže tam, kde jednička bodovala co do vizuálního designu, roztomilosti i novoty, nedokáže dvojka věci dostatečně obměnit, nedokáže inovovat, a tak přešlapuje ve stejném důlku, který Yarny vyšlapal už před víc jak dvěma lety.

Všechno jste už viděli, hráli a zažili, a tak od dvojky čekáte víc než jen přežvýkání dva roky starého sousta. Bohužel o mnoho víc nedostanete. Respektive dostanete jednu na pohled velkou věc: celé Unravel Two můžete odehrát i v lokální kooperaci s kamarádem.

Na obrazovce jsou tak najednou dva panáci z příze. Oba hopsají, oba řeší logické hádanky, pomáhají si a občas se pletou jeden druhému pod nohy. A ve dvou to je, zcela nepřekvapivě, zábavnější než v jednom.

Rychlovka

Unravel Two vám zabere něco kolem čtyř, možná pěti hodin. Podle toho, jak moc se zaseknete na náročnějších pasážích, kterých tu není zrovna málo. Svérázné tempo hry vám totiž průchod hezkou krajinou s příliš rozmazaným pozadím neulehčí. V první polovině jde o opravdu jednoduchou, přístupnou hopsačku, kdy nic moc neřešíte a jedete na autopilota.

A je to fajn. Pro znalce jedničky sice nejde o kdovíjak objevnou zábavu, hra se ani nesnaží dělat nic moc jiného, ale nenudíte se. Pak přijde pomyslný record scratch a hra se najednou přehoupne do nekompromisní hardcore plošinovky, kde si náročnost hopsání nezadá s náročností hádanek.

Změna obtížnosti přijde náhle, hráče dostatečně nepřipraví a především působí nepřirozeně. Kooperace je tak v těch nejtěžších pasážích ještě náročnější, protože si občas můžete s parťákem navzájem vadit, nebo vás může kolega omylem rovnou strhnout do ohně. Obě postavy na sobě tak úplně nezávislé totiž nejsou – spojuje je příze, a i když od sebe můžete být docela daleko, stoprocentní volnost a nezávislost na tom druhém nemáte.

Autoři vás navíc nešetří ani v logických puzzlech, jejichž obtížnost jde také najednou skokově nahoru. Z autopilota musíte najednou vyskočit a začít opravdu přemýšlet. Unravel Two naštěstí obsahuje poměrně štědrý systém nápovědy, tudíž se vlastně nemusíte vůbec zaseknout, pokud si necháte poradit. Se zapeklitými hopsacími pasážemi zase může pomoct zpomalení času, byť není ani tak problém v rychlosti některých pasáží, jako spíše v jejich zákeřnosti.

Repetitivní kooperace

Celé Unravel Two si můžete odehrát v klidu sami a ušetřit si občas nervy, ale zase přijdete o kooperativní zážitek, který, ostatně jako v každé hře, posouvá zábavu zase o kousek dál. V případě singleplayeru mezi oběma postavami přepínáte, nebo je pro některé pasáže spojíte do jedné, což můžete mimochodem udělat i v kooperaci. Pokud je například nějaká hopsací pasáž pro vašeho parťáka příliš náročná, jednoduše vás obmotá a pak je to jen na vás.

Kooperace Unravel Two prospívá, ale popravdě by z ní mohla hra vytěžit mnohem víc. Na designu jde vidět snaha vyjít vstříc všem a uspokojit jak sólisty, tak milovníky kooperace. Tvůrci do toho nešli naplno tak jako třeba jejich kolegové z Hazelight v případě A Way Out. Trocha odvahy by Unravel Two jenom prospěla. Namísto toho se hraje na jistotu.

Místy je Unravel Two navíc příliš okatě repetitivní. Některé pasáže jsou zbytečně dlouhé, jiné zase působí nadbytečně. Exemplárním příkladem nekoncepčnosti designu je celá poslední úroveň. Nejenže se najednou trochu změní styl hraní, zčistajasna dostanete také zcela novou herní mechaniku. Těsně před koncem, takže si ji užijete jen na chvíli, v rámci posledního levelu, jehož design nijak sofistikovaný není a s drobnými úpravami by onu novou mechaniku vlastně vůbec nepotřeboval. Stejně jako by hra nepotřebovala ten poslední level, který tu je tak trochu do počtu.

To, společně s nevyváženým designem úrovní, prudkým skokem v obtížnosti a ne úplně perfektním kooperativním režimem, má za následek skutečnost, že Unravel Two na kvality jedničky nedosáhne.

Po dohrání hlavní kampaně se můžete ještě pustit do speciálních výzev. Jde o hezky navržené jednorázové puzzly, nijak nenapojené na další místnosti či jakoukoliv jinou strukturu. Ty vás mohou zabavit na další hodiny, a pokud patříte mezi kompletisty, můžete zkoušet příběhové úrovně pořád dokolečka dokola, až si z toho uděláte regulérní speedrun a vysbíráte všechny bonusy.

Příště znovu a lépe?

Pokud jste jedničku nehráli, bude na vás dvojka působit pochopitelně o něco lépe. Pro všechny, kteří si ale Yarnyho první dobrodružství prošli, nemá pokračování zase tolik co nabídnout. Respektive nabízí jen to, co už znáte. Jen si to můžete dát v kooperaci, která ovšem zase nepůsobí tak konzistentně, vyváženě a robustně, jak by asi měla.

Unravel Two není perfektní, nedělá nic nového, ale šablona prvního dílu pořád spolehlivě funguje. Právě kvůli tomu není dvojka ničím víc než zábavnou jednohubkou na jedno odpoledne. Není tak dobrá, vyvážená a vyladěná jako jednička, není super, je „jenom“ fajn.