Undertale
Jedna z nejlepších her roku 2015 a v mnoha ohledech umělecké dílo potvrzuje pravidlo "nesuď knihu podle obalu". Undertale sice není pro každého a nejlépe funguje bez spoilerů, jedná se však o titul, o kterém lze bez přehánění říct, že něco podobného tu ještě nebylo.
Jeden by z řady absolutních hodnocení 10/10 čekal příchod Mesiáše kombinovaný s odhalením nesmrtelnosti. Spuštění Undertale však znamená cokoliv jiného, jen ne vybroušený zážitek. Generická story o avatarovi, který ze světa lidí propadne do podzemní říše mluvících zvířátek, doprovází jeden z nejnudnějších úvodu videoherní historie – zatímco se rozkoukáváte, vaši postavu nalezne mluvící obluda a provází ji těmi nejtrapnějšími rébusy, které by mohly zamotat hlavu snad jenom nemluvněti. Řešení puzzlů je přitom totiž často dílem čiré náhody. Jak mám ve 2D grafice herdek vědět, že je tlačítko otevírající postup dále schované za jedním z mnoha stromů?!
Teror neopadá ani v dalších krocích. Prakticky neustále je třeba bojovat s monstry, která se ovšem rodí avatarovi přímo pod nohama a nelze se jim tak vyhnout, což drasticky zpomaluje řešení už tak uspávacích hlavolamů. Údajné „geniální dialogy“ navrch působí jako amatérský pokus z první hodiny tvůrčího psaní, postavy jsou ploché jako talíř a snad to jediné, co stojí za pozornost, je možnost potvory během boje zabít, ukecat či nechat utéct. 10/10, huh? Snad kdyby tvůrce dodával společně s hrou láhev whiskey, morfium či jiné povzbuzovadlo.
Nakonec ale projdete něčím, co je vlastně jenom prologem celého příběhu – tedy do okamžiku, kdy se najednou otevírá možnost zabít svého dětinského a otravného, ale přesto vlastně milého mentora. Najednou se zdejší postavy začínají ukazovat plastičtější než doposud. Nedá se nic dělat, argument čepele nakonec zvítězil, poněvadž alternativou bylo dřepět s mentorem v jeho domku snad až do konce celého vesmíru. S počátkem putování po skutečném světě Undertale, nikoliv pouhém tutoriálu, přitom najednou hra omezila drtivou většinu iritujících elementů až na dřeň. Nadto se začala projevovat čímsi, co šlo konečně označit za povedený humor. Často jednoduchý, mnohdy dost trapný – jako když potkáte dvojici hláškujících kostlivců bratrů Sanse a Papyra, kteří na vás chystají legrační ne-pasti, ale v zásadě vlastně… laskavý.
Hodnocení se tak rázem vylouplo na průměr a stoupalo jen výš. Katarze z různých odhalení je zde tak silná, že není možné jen tak přestat hrát – vtípky, mnohdy si pohrávající s bořením čtvrté stěny, parodováním pravidel JRPG, a využívající netradiční pohádkové postavy, totiž pokaždé působily svěžím a neotřelým dojmem.
V Undertale je klidně možné být uprostřed boje svědkem situace, kdy se sokovi splaší jeho vlastní útoky a začnou na něj (skrz herní interface) útočit! Nejde jenom o vtip, ale i příznak integrálně odlišného game designu Undertale. Jak už zaznělo, s monstry například není nutné vůbec bojovat, je klidně možné hru dohrát bez jediného zářezu na pažbě. Stejně tak ale můžete postupovat vpřed cestou absolutního masakru všeho a všech nebo zvolit zlatou střední cestu. Jistě, něco podobného bylo už ve Falloutu, ale snad nikdy z toho jakákoli hra nevyvodila natolik bestiální závěry jako Undertale.
Fatalistická rozhodnutí, často činěná bez oznámení, že stojíte na rozcestí větvícího se příběhu, jsou jedním z největších kladů hratelnosti Undertale. Čím více za sebou zanecháváte mrtvoly, tím více problémů časem nastupuje – jenže mírumilovný průchod hrou je také podstatně delší kvůli nutnosti „monstra“ řádně zpracovat než jim projevíte milost.
Geniálním kouskem je i zpracování „soubojů“ po vzoru shmup her. Zatímco většinou je v JRPG nutné sáhodlouze propočítávat čísla za pořadím akcí, kontrolovat hitpointy, plánovat útoky či obranu a další vlhké sny účetních, v Undertale je každý souboj 2D arkádovou minihrou, v níž záleží toliko na vaší preciznosti, vynalézavosti a hbitých prstech. S drtivou většinou potvor je navíc možné ukončit souboj po dvou sekundách jednoduše tím, že od nich utečete. Výsledkem je pohádka, která by nemohla vzniknout v jiném formátu než videoherním. Alenka byla sto projít Říší divů jedině tak, jak ji to předurčil Carrollův příběh, v Undertale je ale možné z její kopie udělat masového vraha i dívku bez hříchu. Ať tak či onak, po celou tu dobu se budete dobře bavit! Undertale je díky tomu příkladem hry, kterou lze považovat buď za postmoderní umění, nebo prostě jenom netradiční komedii.
Je asi nasnadě, že velká část nadšení a neskrývaného překvapení komunity ze hry pramení i ze skutečnosti, že první (půl)hodina Undertale je cokoliv, jenom ne snadno stravitelným prožitkem. Ačkoliv je jisté, že by se Undertale neztratila v libovolném obecném přehledu nejlepších her roku 2015, potažmo by rovnou mohla zamířit v roli exponátu do muzea jako jedno z nejlepších JRPG vůbec, není možné sáhnout po absolutním hodnocení. Máme sice skutečně čest s výjimečným herním klenotem, který je ovšem v některých aspektech stále poněkud neobroušený…
Série kladů, z nichž některé, především diametrálně odlišné konce hry, pro jejich spoileroidní charakter ani nelze s čistým svědomím předat dále, však z Undertale přesto dělá výjimečný počin. Bude to znít otřepaně, ale skutečně nejlepší možný přístup k hraní je nevědět o Undertale vůbec nic a postupně poznávat její neotřelé klady na vlastní kůži. Teprve pak je možné se naplno ponořit do Tobyho mentálního světa, který na herní scéně prakticky nemá obdoby. Jedině pak lze pochopit, proč se Undertale jako projekt s nulovým marketingem stal tak masově oblíbeným hitem.