Twin Mirror

Life is Strange se stalo synonymem pro kvalitní příběhovou adventuru, ale z portfolia týmu tím bohužel výrazně vyčnívá. Ani debut Remember Me z roku 2013, ani cokoli, co vyšlo po první sérii Life is Strange, se ve svém zásahu do herní historie s příběhem Max Caulfieldové nemůže rovnat. Nejblíže byl snad tři roky starý Vampyr, ale ani ten nakonec nedokázal naplnit ambiciózní sliby, které se kolem něj v průběhu dlouhého vývoje točily.

V loňském roce zvládl Dontnod vydat hned dvě adventury – epizodické Tell Me Why, které vyvolalo pozornost snad jen historicky prvním obsazením transgender postavy do hlavní role, a Twin Mirror, kterému se podíváme na zoubek dnes. Bohužel vás ale musíme dopředu připravit na to, že ani tentokrát nejde o žádný zázrak.

Vítej zpátky, Same

Do městečka Basswood v americké Virginii přijíždí mladý muž. Jmenuje se Sam, je novinář a poslední dva roky se úzkostlivě snažil na tohle místo zapomenout. Je pro něj synonymem odmítnutí a také nenávisti místních, řadu z nich totiž připravil o práci svým článkem o místním dole. A důvod jeho návratu nemůže být nepříjemnější – jeho nejlepší přítel (kterému poslední dva roky nezvedal telefony) zemřel při autonehodě.

Pohřeb sice nestihnete, tryzna v místním baru ale načrtne povahy důležitých členů místní komunity, může rozjitřit nějaké ty staré rány, případně obnovit dávné vztahy. Malá dcerka Samova zesnulého přítele Nicka ale především nasadí našemu protagonistovi brouka do hlavy – jeho nehoda působí velmi podezřele a dost možná to vůbec nebyla nehoda.

Po několika zásadních rozhodnutích, například jestli obejmete, nebo neobejmete obtloustlého starého známého, případně jestli obejmete, nebo neobejmete svou ex, naklopí Sam několik piv a napříště ho vidíme s pořádným bolehlavem v místním motelu, odkud se jej snaží vyhodit nepříjemná pokojská. Bolest hlavy pak ještě prohloubí nález zkrvavené košile ve vaně, což roztočí kolotoč podezírání, pátrání a snahy přijít na kloub tomu, co se v ospalém městečku vlastně děje.

Vše při starém

Po stránce hratelnosti Twin Mirror nikterak nevybočuje ze zavedeného rukopisu svých autorů. Interaktivity tu mnoho nenajdete, hlavní důraz je kladen na filmový dojem. Hra nicméně obsahuje sběratelné předměty, které vás mohou inspirovat k opětovnému rozehrání skrz speciální Collector režim. Můžete díky nim získat o něco lepší vhled do Samových vzpomínek i okolností kolem Basswoodu.

Co by to bylo za adventuru od Dontnodu, kdyby neměl hlavní hrdina nějaké ty nadpřirozené schopnosti. Sam se může vydat do svého Paláce mysli, zpětně si procházet vzpomínky a detailně zkoumat prožité události. Navíc má kromě depresí také rozdvojenou osobnost, své o něco zábavnější já, které ho v průběhu hry podněcuje k srdečnějšímu chování.

Nápady jsou to sice pěkné, ale bohužel z Twin Mirror zábavnou hru nedělají. Ačkoli v úvodu zápletka působí docela nadějně, velice rychle vše upadne do nezajímavé šedi. Sam je zoufale unylý, nesympatický a bez charismatu. Drtivá většina obyvatel městečka funguje jen jako stafáž, která navyšuje počet případných podezřelých. Žádný z nich, ani Samova bývalka Anna, nedostal do vínku dostatečně prokreslenou osobnost.

Když nic jiného, umělo Life is Strange slušně budit emoce. Twin Mirror probouzel jen jedinou – planoucí hněv nad tím, jak neskutečně P O M A L U se hlavní hrdina plouží po jednotlivých obrazovkách. Skutečně, pokud zatížíte analogovou páčku, stihnete si během přechodu z jednoho konce obrazovky na druhý uvařit kafe a namazat rohlík.

Hezčí než dřív

Chápeme, že autoři asi chtěli umožnit hráčům dostatečně se nabažit vizuálního zpracování. Twin Mirror obsahuje celou řadu hezkých výjevů, a to navzdory skutečnosti, že technicky to pořád není žádný zázrak a žánrovým příbuzným z dílny Supermassive Games hra nesahá ani po kotníky. Naštěstí se ale aspoň zbavila odpudivé stylizace starších her Dontnodu a blíží se spíš Vampyru než Life is Strange.

Zmíněný Palác mysli je pak svým ztvárněním doslova skvělý. Je to prostředí, které neustále mění svou podobu a zvláštním způsobem připomíná skutečnou lidskou mysl. Dojte tu i na řešení logických hádanek a především na konverzace se svým druhým já, které je zjevně vykresleno tak, jak si Sam představuje sám sebe, nebo jakým by aspoň chtěl být.

Vydařila se i hudba, jeden z aspektů, kde jsou si Dontnod jistí v kramflecích, ať už jde o licencované písničky, nebo tvorbu Oliviera Deriviera, který kromě Remember Me nebo Vampyru pracoval třeba na A Plague Tale: Innocence nebo GreedFallu.

Totéž se bohužel nedá říct o nekonzistentním dabingu. Hlavně Sam je svými uvzdychanými vnitřními monology nesnesitelný, navíc bohužel dokáže komentovat cokoli, co mu přijde do cesty, včetně výstražných cedulí.

Tak třeba příště

S ohledem na povahu hry je navíc dost velká škoda, že velká většina rozhovorů nebo rozhodnutí nemá absolutně žádný vliv na příběh či některé z jeho pěti možných vyvrcholení, chleba se začne lámat až relativně pozdě a navíc, abyste docílili špatného konce hry, musíte se hodně snažit.

Témata, kterých se hra dotýká, jsou svým námětem zajímavá. V závěru, který přijde po zhruba šesti hodinách, jsme ale neměli pocit, že by je zvládla zpracovat dostatečně, případně že by na náš příběh či Samův vývoj měly nějaký vliv. Ve finále se jedná o zcela průměrný zážitek a za pár týdnů se nám nuance příběhu spolehlivě vytratí z paměti.

Je to škoda, protože Dontnodu nelze upřít, že umí budovat zajímavé příběhy, postavy, o nichž chcete vědět víc, a také umí zručně brnkat na emoční struny.

V posledních letech to ale rozhodně nedokazuje. Možná je na čase dát si pauzu, nemít v procesu několik projektů naráz (navíc pro odlišné vydavatele) a pokusit se o návrat na žánrový vrchol. Konkurence není zas tak velká.