Tropico 6

Verdikt
70

Pohledná, propracovaná, rozmanitá, komplexní, příjemná a zábavná budovatelská strategie. Vyššímu hodnocení brání minimální posun od posledního dílu, pár nepříliš logických designových rozhodnutí a hlavně technické nedodělky.

Počítač

WindowsWindows

Zboží.cz
49,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Limbic Entertainment
Vydání: 29. března 2019
Štítky: budovatelská, strategie

Karibské rytmy, banánové plantáže, zazobaní turisté bafající doutníky na jachtách, zatímco jejich hotelová obsluha vzdor povinným úsměvům živoří v nedalekých slumech. Nijak zvlášť jim to však nevadí, vždyť božský El Presidente přeci slíbil, že bude líp! Tropico 6, šestá štace známé diktátorsko-budovatelské strategie, je tady. S novým vizuálem, od nových vývojářů ze studia Limbic Entertainment, ale se starými pořádky v krvi.

Staronový Karibik

Pokud byste si pořídili Tropico 6 a očekávali zásadní revitalizaci, posun kupředu či pocit, že hrajete úplně nový titul, nechte si rovnou zajít chuť. Nový přírůstek působí zhruba jako míchanice čtyřky a pětky s občasnými změnami, ovšem zároveň nutno rovnou připustit, že ne vždy k lepšímu.

Týkají se většinou maličkostí, drobností při výstavbě a kočírování tropického (možná) ráje. Novinky, které měly potenciál po bondovsku opravdu trochu protřepat, ale nemíchat hratelnost, tu naleznete jen dvě. A ani jedné se to nepodařilo.

Stavební plátno nově nemusí tvořit jen jeden ostrov, k dispozici dostanete většinou celá souostroví. Reálný dopad na zážitek je nicméně mizivý, protože celková zastavitelná plocha je zhruba stejná (čas od času dokonce menší) jako dřív a když se v cestě zamýšlené expanze ocitne voda, prostě přes ní natáhnete most.

Trvá to tři vteřiny a přínos celé nové mechaniky je ten tam, jelikož to funguje úplně stejně jako stavba silnic. Nebudou potřeba žádní vzdělaní inženýři ani speciální výzkum nebo něco podobného, co by překlenutí překážky jakýmkoliv způsobem ozvláštnilo.

Druhá novinka je systém loupeživých výprav. Korky můžete i v tomto případě nechat v hrdlech lahví, protože jde jen o postavení speciální budovy. V ní pak výměnou za obnos automaticky se doplňující nájezdnické měny odkliknete misi, načež jde celou záležitost s klidem pustit z hlavy.

Za pár měsíců nebo let herního času obdržíte odměnu a můžete odkliknout další výpravu. Jednou za každou éru lze takto ukrást jednu ze čtyř světoznámých památek. Ta po vyložení na vašem ostrově poskytuje speciální bonusy a láká turisty, ale nic dalšího.

Tvůrcem svých ostrovů

V tom nejdůležitějším ale Tropico 6 neselhává. Samotné stavění je dostatečně rozmanité, vyšperkované záplavou možností a stylů, aby dokázalo příjemně zabavit. Za vším stojí vaše klíčová volba – buďto se pokusíte vybudovat opravdový ráj, svobodnou republiku, kde se skutečně budou mít všichni dobře, anebo zemi, v níž vezmete obyvatelstvo pod krkem tak, aby se nikdo neodvážil nahlas připustit, že se zas tak skvěle nemá.

Základem jsou samozřejmě takové ty papírky, co mají hodnotu jen proto, že věříme, že mají hodnotu. Bez přísunu peněz a funkční ekonomiky se neobejde ani hrůzovláda, natož turistický ráj či zemědělská nebo průmyslová minivelmoc. Ekonomický mikro i makromanagement je dostatečně hluboký a přitom přizpůsobivý, aby s ním každý mohl manipulovat téměř dle svého gusta.

Nabízí se možnost klasicky exportovat suroviny a výrobky, ale to je pouhý první krok. Půjdete na ruku velmocem a zasloužíte si finanční výpomoc? Nebo ze svých ostrovů naopak učiníte daňový ráj, kde necháte sídlit zahraniční firmy, což cizí vlády sice moc rády nevidí, ale koho to zajímá, když pak můžete přehazovat dolary vidlemi? A co takhle vězeňská kolonie žijící z nucených prací? Turistický resort pro smetánku?

Svoboda při určení směru, kterým se republika vydá, je jednou z největších devíz hry. S jednou výjimkou. Tvůrci se z neznámého důvodu rozhodli použít systém výplat z pětky, což je volba, které nerozumíme. Kolik si kdo vydělá se určuje automaticky podle kvality pracoviště a potřebného vzdělání. Jinak řečeno – ručně nikomu výplatu nenastavíte, což znamená, že skutečný beztřídní komunismus zkrátka postavit nelze.

S tím souvisí i neměnné, předem určené požadavky na zámožnost při bydlení. Chudáka do vily jednoduše nedostanete, nemůže si ji dovolit. Proč to v situacích, kdy by to rozpočet ustál, nejde třeba dotovat? Existuje plošný edikt pro zrušení nájmů, ale to je nástroj s jemností bouracího kladiva. Bylo by fajn mít možnost podobné věci nastavit budovu od budovy.

Je to, pravda, na jednu stranu celkem realistické, ale kupříkladu ve čtyřce utopie vybudovat šla, protože jste mohli prostě vyhlásit, že vědec bude mít stejnou výplatní pásku jako sběrač bavlny. Zde nikoliv. Z hlediska herního designu jde o omezení, které nedává smysl. Ničemu nepomáhá, jen zužuje hráčovy možnosti.

Žonglování

Hře se rozhodně nedá upřít, že po vás bude požadovat udržet tolik roztočených talířů na tolika klaccích, že prakticky pořád budete mít co dělat. Systémů a věcí, na které je třeba si dát pozor, je tu tolik, že prostoje, při nichž byste jen tupě zírali na obrazovku a na něco nudně čekali, jsou přítomné jen v minimální míře.

Za to hře právem náleží hluboká poklona, protože jde o aspekt, ve kterém velká většina konkurence pravidelně selhává. Jedná se o tak zásadní věc, že už jen kvůli ní nemáme problém prohlásit Tropico 6 za kvalitní titul. Výhrady ještě zmíníme, ale jádro je zdravé jak rybička.

Skelet tvoří volební preference a vaše snaha je udržet nad hranicí padesáti procent. Pokud samozřejmě nevedete totální diktaturu, v níž si lidé o volbách mohou leda tak nechat zdát. To, zda vám volič hodí hlas, se odvíjí od kombinace jeho ideologické a materiální spokojenosti.

Tyto veličiny se dále dělí do řady podskupin a jejich balancování vás bude provázet od první chatrče na pláži až po závěrečný les věžáků. Jídlo, lékařská péče, kvalita bydlení i zaměstnání, víra, možnosti odreagování... to vše budete muset vést v patrnosti při každém rozšíření, u každého rozpočtového rozhodnutí a u každé politické vyhlášky, pod níž se chystáte připojit svůj podpis.

Systém je bohulibě bohatý a v podstatě jediná výtka, kterou k němu máme, je nepříliš široká plejáda diagnostických nástrojů. Pointa je jasná – když někde něco kolabuje, hra vás sice informuje, ale na to, proč se tak děje, už si máte přijít sami.

Problém je, že je to občas složitější, než by mohlo (vyloženě třeba chybí možnost nechat si zobrazit vizualizaci a vytížení cestovních tras, silnic a linek hromadné dopravy, jako to umí Cities: Skylines) a občas může za kolaps prvek, o němž se vám hra ani neobtěžuje říct.

Příklad za všechny: Všechno probíhalo hladce, ale lidé čím dál tím víc reptali nad kvalitou svých zaměstnání. Rozpočty všech budov měly maximální přísun peněz, což se rovná vysokým výplatám, všechna pracoviště měla nakoupená veškerá vylepšení pro příjemnější práci, nakonec jsme vyhlásili i předčasný důchod... a nic. Pořád nespokojenost.

Po nepříjemně dlouhé době tápání jsme téměř omylem přišli na to, že za to mohl stále platící edikt z koloniálních dob, který lidem zdvojnásoboval šichty. Dává to smysl, jistě, jenže vzpomeňte si, že jste něco podobného před sto lety podepsali. Obzvlášť když hra ani v jedné nabídce, ani v jednom grafu, ani jedné statistice nezmiňuje délku pracovní doby jako faktor ovlivňující cokoliv.

Nikde zkrátka nenajdete uvedenou žádnou hodnotu, což by už samo o sobě napovědělo, že jde o důležitý údaj. Ale přitom se s onou mechanikou evidentně počítá a není radno ji přehlížet. Ale jak ji nepřehlédnout, když nikde není? Veteránovi to dojde relativně rychle, ale jak k tomu přijde nováček, co předchozí hry nezná?

Politická rutina

Jak bylo řečeno, důležitým aspektem vašeho vladaření je interakce s politickými frakcemi vašeho obyvatelstva. Bohužel se ale nekoná žádná herní invence, spíš naopak. Veškerá diplomacie se smrskává do podoby neustále se opakujících požadavků, které vám ze všech stran přistávají na stole.

Jedná se prakticky pouze o dvě věci: Někdo bude chtít něco postavit nebo bude někdo požadovat zavedení určité vyhlášky, případně změnu v ústavě. Nejen, že požadavky dost často nedávají smysl a jejich otrocké plnění dovede v krajním případě i podkopat funkční ekonomiku, je jich hlavně dohromady asi tak pět a půl, tudíž začnou velice rychle lézt na nervy. Když po nás místní Děti Země chtěly postavit osmou sluneční elektrárnu v řadě, chuť poslat je právě tam, kam jejich milovaný zdroj energie nesvítí, dosahovala enormních výšin.

Což mimochodem opravdu udělat můžete, ale musíte počítat s tím, že se pak nebudou před spaním zrovna dvakrát klanět vašemu obrázku. A pokud jim budete ukazovat pomyslný prostředníček dost dlouho, vyjdou do ulic. Snažíte-li se kráčet po mírumilovné stezce, nezbude než se podvolit a skákat, jak pískají.

Nebo jim vymýt mozky propagandou, jak se vám to hodí. Diktatura a ocelová pěst jsou opět zcela legitimní možnosti. Samozřejmě se v takovém případě neobejdete bez dobře financované a rozšířené armády, vojenské policie, ministerstva informací s armádou práskačů, blázinců pro zavírání nepohodlných osob a podobně. Stejně tak budete čas od času muset bojovat proti guerrillám. Ale jakmile zatnete pařáty totality, můžou vám kapitalisté i se svými požadavky na výstavbu jachtařských klubů vlézt pěkně na hrb.

Oba způsoby skýtají svůj druh zábavy, ale role dobrotivého vůdce je kvůli repetitivním peticím z politického hlediska zkrátka o fous otravnější. Zase se při ní ale příjemněji staví, protože nebudete muset ob týden řešit srocení pučistů a cukrovat svůj karibský ráj kulometnými věžemi. Volba je jen na vás.

S příběhem i volně

Zkušení hráči budovatelských strategií se dost možná automaticky rovnou vrhnou do sandboxového módu. Proti tomu samozřejmě nelze nic namítat. Mohou si tam vybrat jednu z map a dělat si na ni, co se jim zlíbí, nebo si dokonce nechat vygenerovat novou přesně na míru. Byla by však zároveň škoda úplně ignorovat patnáct „příběhových“ misí, jelikož se povedly na jedničku.

Tvůrci totiž velmi dobře pochopili, jak je potřeba formulovat výzvy, když mají v úmyslu nabídnout konkrétní scénáře. V každé misi tak půjde o něco jiného a, co je nejdůležitější, v každé se i trochu jinak buduje. Někdy budete omezeni na konkrétní éru, jindy se budete potýkat se zvýšenou kriminalitou v době prohibice, pak třeba dostanete ostrov bez úrodné půdy a budete se muset uživit z toho, co daruje moře. Mise jsou díky tomu skvěle rozmanité a zábavné – rozhodně nejde patnáctkrát zopakovat tu samou rutinu.

Z minula zůstává i jednoznačně humorné vyznění celé avantýry. Popisky a zejména státnické interakce jsou podávány ve formě politické a geopolitické satiry. Kolem a kolem nic proti – je většinou úsměvná a nijak zvlášť netlačí na pilu, ačkoliv po určité době vás možná trochu zamrzí, že s vámi hra vůbec nikdy není schopná hovořit vážně. Ale to už jde samozřejmě spíše o osobní preference.

Klacky

Mezi ně se ostatně řadí i další výtka. Když se nedaří, poznáte to na pohled. Davy se bouří, budovy hoří a tornádo taktéž přehlédnete jen s největšími obtížemi. Jenže v opačném případě, tedy když všechno běží jak po másle, vás hra pořádně vizuálně neodmění. Některé budovy se sice mění s postupem ér, ale jinak vypadají pořád stejně. Úrodu a průmyslovou výrobu vidíte jen v číslech, nikoliv obrazem.

Trpíme automatickou tendencí srovnávat všechny hry v žánru s jednou starou peckou. Pharaoh. Jedná se o titul, který dodnes považujeme za absolutní špičku a jeden z důvodů je nabíledni – kvalita vašeho ekonomického vedení se odrážela ve skladištích plných drahých látek, klenotů a zboží. Dařilo se? Domy byly čím dál tím hezčí. Vypadalo to hrozně pěkně a člověku se u toho navíc dmula hruď pýchou, protože věděl, že ta to může on a jeho vláda. Tropico 6 podobné uspokojení bohužel neumí.

Jak jsme naznačili, jde o velmi subjektivní stížnost – jednoduše ne každého třeba ve Stronghold nejvíc přivádělo v blaženost, když se spižírny plnily chlebem a on se na to mohl koukat. Do hodnocení ji proto nezahrnujeme. Další nepříjemnost už je však mnohem objektivnější: Stavění silnic je hrůzoděs.

Automatické připojování silnice k již existující trase je padlé na hlavu, vytváří nesmyslné zatáčky a výkruty jak z nočních můr architekta na drogách. Nepomáhají ani nesmyslná omezení. Někdy vás hra nenechá položit silnici kvůli „příliš ostré zatáčce“, ačkoliv reálně stavíte výpadovku rovnou jak z arizonského venkova. A kdo měl pocit, že je dobrý nápad umožnit silnice budovat pouze po dvou dílcích najednou, tedy nikoliv po jednom, což by bylo mnohem příjemnější, by potřeboval pár pohlavků.

Ideální není ani spojení volně tvarovaných silnic s pravidelnou mřížkou pro stavění. Zdejší grid se cestám nepřizpůsobuje, což dává vzniknout nevzhledným mezerám, pokud nestavíte pravoúhlé cesty. Nešlo se například inspirovat již zmíněnými Cities: Skylines, kde si silnice vytvářely vlastní stavební mřížky v závislosti na svém tvaru?

Je nicméně nutné přiznat, že se to dá obejít opatrnější stavbou silnic po menších úsecích, čímž omezíte extempore automatického tvarování na naprosté minimum. Po pár zbudovaných republikách už si na to zvyknete a přestanete to vnímat.

Pozor na brouky

I přes jisté výhrady poskytuje balancování rozpočtu, obstarávání společnosti, velké množství budov a s nimi spojených možností bohaté, rozmanité a zábavné vyžití. Původně jsme chtěli titul vyprovodit s vyšším skóre. Za nakonec udělené hodnocení může poslední problém. Bugy.

Nad občasným klopýtnutím technického rázu by jeden mávl rukou, ale Tropico 6 umí občas i takovou botu, která dokáže rozbít celou mapu. Jednou se třeba stalo, že průmysl z ničeho nic přestal vydělávat a pečlivě vyvažovaný rozpočet se najednou propadl do červených čísel. Po hodině zoufalého a bezradného pátrání, co jsme kde zazdili, bylo jasno.

O jeden pixel před letištěm se zasekl chumel snad pěti set lidí. Po zbourání stavby všichni vyrazili zpět do práce a systém začal zase fungovat. Ještě aby se stát nehroutil, když byla polovina pracovní síly narvaná v obrubníku.

Situace šla ještě řešit, takže čert to vem, ale horší je, když se vám zasekne stav katastrofy. Znamená to jednak, že neustále hraje otravná dramatická hudba, ačkoliv vás zrovna žádné zemětřesení ani nic jiného netrápí. Horší je, že to také nelítostně zařízne turismus.

Nestalo se nám to jen jednou, nepomohlo nic a ačkoliv podobně postiženou mapu lze dohrát (pokud zrovna nejde o scénář, kde máte hromadit turisty), dojde-li k takovému selhání hry v okamžiku, kdy jste se právě tři hodiny piplali s přeměnou ostrova v cestovní resort, je to na rozkousání klávesnice. Tenhle bug mimochodem lidé hlásili už při betě a nikdo se ho neobtěžoval opravit. To zkrátka není na pochvalu.

Fajn stavění, sem tam muška

Člověk si sice někdy připadá, že má před sebou Tropico pět a půl, ale samotné stavění a vyvažování různých prvků je zpracované dostatečně kvalitně na to, aby hraní byla zábava. Vypadá to pěkně, hratelnost je dost komplexní, aby nenudila a většina výhrad, až na ty technické, se vztahuje spíše k maličkostem.

Tropico 6 moc nevysvětluje, co se děje a proč se to děje, tudíž bychom ho úplným nováčkům celého žánru nedoporučili. Stavíte-li naopak rádi, ale nehráli jste ani jeden ze dvou posledních dílů, směle do toho, budete spokojení. Zkušení matadoři série by nicméně měli být o něco opatrnější a zvážit, zda jim hezčí grafika a jen velmi opatrný posun v hratelnosti stačí k tomu, aby sáhli do peněženky.