Trine 4: The Nightmare Prince

Hrdinové bez bázně a hany

Dobře známá trojice hrdinů ve složení mág Amadeus, udatný a pěkně zakulacený rytíř Pontius a mrštná assasínka Zoya patří k jednomu z mnoha důvodů, proč by si fanoušci série měli čtvrtý díl s podtitulem Nightmare Prince dopřát. Všichni ostatní ale nemusí vůbec zoufat, protože od samotného začátku se počítá i s nezkušenými hráči nováčky, kterým je celý svět krásně představen. Všechno začíná mágovou cestou za proklatě vzdálenou poštovní schránkou, za jejíž umístění a dostupnost by se nemusela stydět ani Česká pošta.

První tři minikapitolky tak slouží především k tomu, aby autoři mohli představit jednotlivé postavy i se všemi jejich schopnostmi. Velmi příjemný rozjezd hry odráží chytrý game design, který nejprve počítá pouze s jedním aktivním hrdinou a všechny hádanky jsou tak koncipovány právě na řešení danou postavou. Když jsme po zhruba hodině prosvištěli úvod, přesně jsme věděli, jak který hrdina funguje, jaké jsou jeho silné stránky, a zároveň jsme si mohli užívat uštěpačné připomínky, které vedou především Amadeus a Ponitius.

Trojici hrdinů je postupně doručena zpráva o tom ztraceném princi, kterého pronásledují stíny jako z noční můry, a hráčovi svěřenci musí tohoto vyděšeného prince najít a osvobodit. Jednoduchý a přímočaře vyprávěný příběh rozhodně díru do světa neudělá, ale to ani není jeho cílem. Slouží totiž především jako kulisa pro hráče, aby si mohl užívat hrátky s fyzikou v překrásném herním světě.

Když logika zavelí...

Pravdou totiž je, že herní svět vypadá neskutečně krásně. Návrat ke staršímu 2.5D zobrazení a vypiplaný každičký detail s relativně velkým dohledem do pozadí malebných lokací totiž Trine 4 velmi svědčí. Dokážeme si živě představit takto pojatý svět v trošku jinak koncipované odnoži série. Autorům se jednoduše podařilo lokace krásně, promiňte nám to slovo, vymazlit. Brouzdat se městem, horami, paláci nebo rozkvetlou krajinu je překvapivě uvolňující a poutavé.

Až nám občas bylo líto, že nemůžeme v některých lokacích zůstat o chvíli déle. Pobyt se totiž logicky odvíjí od toho, kolik času si hráč vyžádá na vyřešení jednotlivých hádanek. Ruku na srdce, první asi dvě tři hodiny jsme si připadali spíš jako v akční adventuře nebo přímočaré hopsačce, protože navzdory nutnosti přepínat hrdiny pro řešení komplexnějších hádanek, jsme se nemuseli téměř vůbec reálně zastavit a zamýšlet nad tím, jaký by měl být správný postup.

Na jednu stranu je to škoda, protože poměrně krátká hrací doba pohybující se kolem sedmi až osmi hodin tak uteče rychleji, než by musela. Tu a tam se ale objevují první vlaštovky naznačující nutnost zpomalit velmi plynulý přechod mezi lokacemi a zamyslet se nad tím, jak nejlépe k jednotlivým překážkám přistoupit. Trošku smutným faktem zůstává, že většinu problémů dokáže vyřešit buď Amadeus nebo Zoya, případně kombinace jejich schopností, a náš oblíbenec Pontius stojí často dost upozaděn. Na druhé straně se ukázalo, že jsme po cestě minuli spoustu baněk s kouzelným lektvarem, tudíž jsme dost možná minuli i místa, v nichž je možné Pontia řádně využít.

Přetejká talentama, zlatejma talentama!

Naštěstí si i oplechovaný cvalík přijde na své, a to především v situacích, které by mágové nejraději označili slovy: "Tady meče nepomohou!" Paradoxně jsou to právě meče, které zde mají největší využití. Tu a tam je totiž hráč zpomalen i skupinkou nepřátel ze stínové říše nočních můr, které je třeba řádně ukáznit a vzít naplocho po hlavě širokou čepelí.

Každý hrdina má tak jasně dané místo, v němž vyniká, a takových míst a situací v průběhu hry postupně přibývá. Jak hráč postupuje příběhem mezi jednotlivými akty a nepřáteli, sbírá kromě zkušeností i již zmíněné lahvičky s lektvarem, za jejichž dostatečný počet se hrdinové můžou naučit, respektive si zlepšit, některou novou schopnost. Je to zcela logický a docela dobře nafázovaný postup hrou, který nabízí nové řešení hádanek. Zoya se například naučí využít různé typy šípů do svého luku, Pontius se zase umí řádně opřít do štítu a použít ho spolu s nějakým těžkým tvrdým předmětem jako beranidlo k proražení překážek.

Od začátku jsme se báli, že nebudeme vědět, do kterých talentů a schopností investovat, ale průchod hrou je natolik zautomatizovaný, že se i talenty a schopnosti odemykají tak nějak přirozeně a hráč si je už jen vylepšuje. S rostoucím množstvím schopností pochopitelně roste i obtížnost hádanek a je dobře, že v pozdějších fázích hry už se autoři nebáli začít zařazovat do hry nějaké opravdové hlavolamy, u nichž je opravdu třeba zastavit, zamyslet se, a zkoušet, jak nejlépe nakombinovat schopnosti jednotlivých hrdinů. Počáteční obavy tak byly s přibývajícím herním časem zažehnány. Je tedy čtvrtému Trine co vytýkat?

Vrásky na pohádce

Rozhodně je. Naštěstí to nejsou nikterak závažné nedostatky. V prvé řadě je to už zmíněný příběh, který rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co hráči mají v podobném žánru k dispozici. Existují nejrůznější příklady toho, že to jde jednoduše lépe. Ať už s příběhem nebo úplně bez. Druhým směrem se ale Trine logicky vydat nemůže a nechce, a tak zbývá jen špatné béčko s velmi pochybně napsanou postavou prince, jehož se snaží naši hrdinové zachránit před nočními můrami, které nabývají velmi reálných kontur.

Druhá výtka se týká soubojů, které jsou takové nemastné neslané. Pontius si hravě poradí prakticky s jakýmkoliv nepřítelem a nejsou k tomu třeba ani žádné speciální schopnosti na straně odvážného rytíře nebo hráče. Stačí prostě šikovně naběhnout mezi nepřátele, použít například skok s drtivým dopadem nebo štítem odrazit stínové koule a je po starostech. Souboje s bossy se pak nesou v duchu tradičních hopsaček a stačí se tak naučit jednoduchou sekvenci, uhýbat, útočit a opakovat.

Poslední drobná výtka by mohla cílit na hádanky a skryté poklady. Ty je snadné při přímočarém postupu hrou přehlédnout, a přitom jsou to právě ony, které nabízejí nejzajímavější puzzly v celé hře. Dostat se k truhle s pokladem a zkušenostmi je opravdu zasloužená odměna, o niž ale bude hráč zaměřující se čistě na postup ochuzen. Pravda, zvyšuje tak prvek znovuhratelnosti, ale myslíme, že by bylo lepší podobné hlavolamy servírovat častěji.

Zazvonil zvonec

Trine 4: The Nightmare Prince je plnohodnotným pokračováním série, které si získá staré i nové příznivce výbornou hratelností, nějakými těmi puzzly a především naprosto překrásně zpracovaným herním světem, kterému nechybí ani velmi příjemné ozvučení. Jde jednoduše o krásnou pohádku z kouzelného světa, kterou si můžete užít až ve čtyřech hráčích.