Tribe Nation

Kelti, na zteč!

Tribe Nation je roguelike v nejklasičtějším smyslu slova, kdy nenabízí žádné vylepšování mezi jednotlivými pokusy o pokoření hry. Když prohrajete dané tažení, vrátíte se do menu, kde vás čeká pouze možnost rozehrát ji znovu.

Nejdřív máte k dispozici jen jednoho vojevůdce, hraním si postupně odemknete ještě další dva, kdy jejich volba nabízí jen trochu jiné startovní podmínky. Ve hře samotné se pohybujete v reálném čase po mapě Evropy rozdělené na menší území, po kterých volíte cestu skrz bitvy, události a obchodníky, přičemž soubojová střetnutí tvoří valnou většinu vašeho průchodu.

O to smutnější je, že ve hře je snad jediná bitevní skladba, která sice nezní na pár prvních poslechů úplně zle, ale při dvacáté bitvě v řadě vám z ní bude už pravděpodobně solidně hrabat. Na mapě Evropy se navíc nemůžete moc zdržovat, protože Římani jsou vám v patách, a pokud vás jejich jednotky doženou, většinou to znamená konec vašeho snažení nebo těžké ztráty.

Cesta mapou na druhou stranu není nijak spletitá. Většinou se můžete vydat dvěma nebo třemi směry, které se od sebe zase tolik neliší - právě kvůli tomu, že na většině polí bojujete. Maximálně budete přemýšlet, který další region chcete navštívit, ale to spíš kvůli rychlejší cestě k cíli, než že by se od sebe jednotlivé části Evropy nějak lišily. Prostoru pro taktizování na mapě je tedy pomálu. O něco lépe je na tom naštěstí správa armády.

Vaše vojsko tvoří zpočátku jen dva, tři oddíly. Časem jich ale můžete řídit až kolem sedmi. Oddílům pak ze svých zásob rozdělujete helmy a zbroje, které ovlivní jejich obranu, či štíty a kopí, které jim odemykají zbraně a nové možnosti v bitvách.

Vybavení můžete i přehazovat a tím měnit zaměření dané jednotky. Pokud potřebujete lučištníky místo kopiníků, není nic snazšího než je přezbrojit. Tedy teoreticky, protože s tím, jak oddíl absolvuje bitvy, zvyšuje se kromě jeho úrovně i schopnost s danou zbraní. Každou skupinu můžete ještě posadit na koňské hřbety nebo dokonce do bojových vozů. Strategické možnosti jsou tedy poměrně široké.

Ve své armádě navíc máte i velitele, které můžete k oddílům přiřadit. Vojevůdci poskytují bonusy v boji, a hlavně umožňují jednotkám zaujímat silné formace. Druidi pak fungují spíš jako podpora, která zabírá místa na bojišti a pomáhá mimo bitvy. Všechno se potom ještě vylepšuje výběrem a nákupem vědomostí, které odemykají nové bonusy nebo třeba možnost si vyrábět lepší zbroje či vařit posilující lektvary.

Na první pohled vcelku solidní základ. Jenže obsahu je v součtu poměrně málo. Máte praky, luky, meče, kopí a tím to vlastně hasne, ani se nedostanete k jejich lepším verzím, síla roste jen praxí jednotek v bitvách. Zbroje a helmy se vyskytují ve třech variantách, které se liší jen cenou a obranným číslem. Dovednosti poměrně rychle odhalíte všechny. Lektvarů je pár a do bitvy bez vylepšení můžete nosit jen dva. Nedostatek variability by mohla vyvážit samotná taktika v poli. Jenže…

Rychle, možná až moc

Rychlé, strategické bitvy probíhají na hexovém poli, které většinou vídáme spíše v tahových záležitostech, tady ale probíhají v reálném čase a s pauzou. Proč taky ne. Proti nápadu nemám vůbec nic, k jeho provedení už ale ano.

Bitevní arény jsou doopravdy malé. Navíc náhodně generované včetně vaší startovní pozice. Může se vám tedy snadno stát, že všechny výhody bude mít na své straně oponent. Což by nevadilo, kdyby hra nabízela možnost, jak připravit geniální přepad, takticky ho vzít do kleští nebo cokoliv podobného. Jenže mapa je na to moc malá, souboje moc rychlé a úkoly moc přímé.

Vy i protivník máte svůj tábor a jeho zničení je jediná cesta k výhře. Na začátku se kolem nich objeví všechny jednotky naráz, a jde se na věc. Mapa je plná polí, která mají různé výhody a postihy, což je samo o sobě fajn. Třeba lesem neprojdete ve formaci, mokřady zpomalí pohyb a vodu bez mostu nepřejdete.

Jenže oponent si to vlastně vždy šine přímo na vás a vy buď počkáte u tábora, nebo se snažíte zaujmout nějakou obrannou pozici. Rychlý střet pak určí vítěze. Což o to - většinou zvítězíte. V rámci délky celého tažení vás ovšem bolí každý ztracený kousek z ukazatele životů, jednotky můžete totiž doplňovat jen z rezerv. Jednak jich není nikdy dost, ale taky za ně stavíte nové oddíly a v neposlední řadě i takovým doplněním zpomalujete zvyšování úrovně jednotky.

Občas tak prostě víte, že je vaše tažení odsouzené k nezdaru už záhy po jeho začátku a můžete ho ukončit sami, než se další kus cesty trápit a doufat v zázrak. Přípravy před bitvou jsou sice fajn, ale občas mi přišlo, že stejně nemají valný dopad. Nikdy totiž nevíte, do čeho jdete a nemáte možnost si svou bitevní formaci včas rozestavit.

V boji funguje variace na klasický systém kámen, nůžky, papír. Kopiníci jsou skvělí proti jízdě, střelci proti pěchotě a pěchota proti střelcům. Jenže k čemu to je, když dopředu nevíte, co proti vám nepřítel postaví? Snažíte se tedy tvořit co nejvybalancovanější armádu, abyste se mohli teoreticky bránit všemu, jenže když se pak proti vám objeví samí jezdci, víte, že dvě jednotky kopiníků budou vévodit poli, ale musíte do boje zapojit i pěchotu a střelce, které to prostě bude zbytečně bolet.

Samotnou kapitolou je pak dobývání nepřátelského ležení. To se umí bránit a udílí poškození všem kontaktním jednotkám. Člověk by řekl, že střelci to tím pádem jistí. Jenže ouha. Opevnění má dva ukazatele životů - oranžový mohou střelci zničit, ale červený nikoliv. Tam zkrátka musí naběhnout pěchota, která dostává při obléhání poškození. Vzpomeňte si na mou zmínku, jak každá ztráta bolí.

Pozorného čtenáře teď asi napadá, co se stane, když pěchotu nemáte. Ano, jste v háji. Můžete se stáhnout jen s minimem kořisti. Vtipnější situace nastává, když zbydou lučištníci protivníkovi. Pak vám nezbude nic jiného než sledovat jejich nekonečné snažení rozstřílet vaše hradby, anebo hru prostě vypnout.

Fér je podotknout, že si můžete své možnosti na mapě různě modifikovat. V základu máte zapálenou obětinu, která straší nepřátele, později přijdou i vychytávky jako mosty, obléhací stroje a další. Třeba taková obléhací věž nebo beranidlo úspěšně řeší problém s hradbami. Mosty jsou bohužel velmi situační, protože voda na mapě může a nemusí být dle náhodného generování bez závislosti na lokaci.

Uznávám, že zním možná až moc kriticky. Ony bitvy nejsou špatné. Jen jim chybí trochu větší hloubka, ale zase jsou rychlé a akční. Dokonce i vcelku zábavné, pokud zrovna nemáte pocit, že se vás hra snaží podělat. Což je věta, která za mě celé Tribe Nation nejvíc vystihuje.

Náhodný generátor, náhodné náhody

Jednu věc je třeba si ujasnit. Vím, že náhoda k žánru roguelike patří. Je vlastně jedním z jeho stavebních kamenů. Jenže to musí být náhoda, která baví, a zároveň vám musí dát pocit, že překonáním nepříznivé situace něčeho dosáhnete a náležitě vás za to odmění. Hlavně ale nesmí přijít pocit, že se vás skrz ni hra snaží mučit. No a panečku… tady dělají Random Worlds čest svému jménu. Ne v tom dobrém slova smyslu.

Náhodný element vás čeká při každé bitvě, kdy se losuje z několika událostí. Jednou nemůžete ovládat jednotky, protože je zahalí mlha, jindy se objeví podpůrný oddíl, nebo vám v táboře propukne požár a oslabí ho. Tyhle nepříjemnosti se můžou stát vám, ale i nepříteli.

Šanci na svou stranu můžete naklonit obsazením kamenného kruhu, ale ten je opět náhodně umístěný na mapě a často prostě není šance se k němu rozumně dostat. Každá událost přitom docela zásadně ovlivní průběh bitvy. Náhodná jednotka navíc ve fázích, kdy proti sobě stojí tři armády, může být zásadní, nemluvě o tom, že se dodatečná skupina nepočítá do finálních ztrát.

Mlhu, která vás zastihne nepřipravené a roztroušené, ani netřeba komentovat. Během bitvy přijdou klidně až tři takové zvraty a dopředu nevíte, jaké budou, víte jen, kdy nastanou. Nezbývá tedy než zatnout zuby a vsadit na štěstí, případně doufat, že se kamenný kruh objeví někde, kde se k němu můžete dostat.

Náhoda rozhoduje i o odměnách. Po vyhrané bitvě si můžete vybrat ze tří možností. Šolíchání (já ten název nevymyslel) vám dá nejmenší odměny, ale poskytne bonus do dalších několika bitev. Rabování je zlatá střední cesta, kdy dostanete jen odměny, a masakr vám dá o dost víc odměn, ale zase na další střety posílí nepřítele.

Z bitev si můžete odvážet nové vojevůdce či schopnosti bojovníků, druidů i vaší výpravy, ale především suroviny. Posily slouží k tvoření nových armád a doplňování stávajících, koně umožní vytvářet jízdu, peníze se hodí na nákupy u obchodníků, z železa kujete vybavení, z bylin vaříte lektvary. Množství a druh surovin z každé bitvy je ovšem dílem náhody. Rozhodně nečekejte, že vám ji bude přihrávat rovnoměrné množství.

Lidské zdroje jsou bezpochyby nejzásadnější. Výbavu totiž vytvoříte jednou, jednotky osedláte taky jedinkrát a obchodníků je na mapě, jak už jsem zmínil, velice málo. Lektvary pomohou, ale zase záleží, jaké recepty vám z náhodného kolotoče dovedností vypadnou.

Prostě potřebujete nové muže a novou potravu pro děla. Bohužel se mi stalo, že jsem někdy v půlce tažení třeba pětkrát za sebou nedostal možnost si vybrat jakoukoliv variantu s posilou a kvůli tomu postupně vykrvácel bez možnosti jakkoliv zmírnit ztráty na bojištích.

Jindy zase doplnění jednotek přicházelo jen společně s masakrem, který ale zase nepříjemně posiloval nepřítele do dalších střetnutí a jiné suroviny jsem nepotřeboval. Často se mi tak stávalo, že můj klan s sebou vezl stovky koní, ale jen poslední dvě unavené jednotky mužů na pokraji smrti. Později jsem byl zase postavený před možnost, jestli umřít rychle, anebo pomalu bez větších šancí na nějaký zvrat. Když vyhrajete bitvu s velkými ztrátami a přijdete o vycvičené oddíly, aniž byste se dočkali možnosti si vzít konečně další posily, je to zkrátka k vzteku.

Opět ale platí, že některé druidské vědomosti umí zmírnit ztráty nebo léčit vojáky bez ztráty zkušeností, řeku vedoucí k nedostupnému kamennému kruhu můžete přehradit mostem, tábor zničit trebuchetem, jenže je zase na náhodě, co vám přijde a kdy. Vlastně žádný mechanismus náhody není sám o sobě špatný. Jejich kombinace ale vede k frustraci, kterou jen posiluje fakt, že je každá bitva zahalená mlhou jak v rozestavění, tak ohledně skladby nepřátelských sil.

Vlastně to mohlo být fakt dobré…

Předchozí odstavce nesou spoustu výtek a za všemi si stojím. Nejsmutnější vlastně je, že pod jejich vahou Tribe Nation není hloupá hra a rozhodně není ani nudná. Jenže si sama v hromadě mechanismů hází klacky pod nohy. Obsahu je málo, takže se vlastně dá říct, že během první hodiny uvidíte téměř vše, co hra nabízí.

Nakonec bych ani necekl, kdyby se jednalo o předběžný přístup, který by sliboval ladění a přidávání obsahu, a ne hotovou hru. Stejně tak nechápu, proč hra nevyšla spíše na mobilní telefony. Na cestách bych si mile rád pár podobných rychlých bitev dal. Možná by taktice pomohl i tahový režim.

Tribe Nation měla našlápnuto být výbornou hrou, ale až moc věcí v ní je nedotažených a nedomyšlených, než aby jí v současném stavu doopravdy byla.