Trenches

Verdikt
20

Trenches působí po všech stránkách amatérsky a výrazně zaostává i v konkurenci průměrných herních hororů od menších studií. Pobaví jen zájemce o herní underground – ti, kdo chtějí alespoň ucházející kvalitu, by se mu měli obloukem vyhnout.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Steelkrill Studio
Vydání: 20. ledna 2023
Štítky: první světová válka, horor, akční

Je velmi pravděpodobné, že jste o hororové hře Trenches dosud neslyšeli – koneckonců za ní stojí Steelkrill Studio, které tvoří jeden jediný člověk. První varovné zvonečky se rozezní, když vám hra tuto skutečnost hned na začátku připomene společně s prosbou, abyste laskavě hlásili případné bugy.

Takto minimální lidské kapacity na vývoj hry samozřejmě nemusí nutně znamenat, že titul skončí špatně, jak ostatně dokazují třeba pecky jako Stardew Valley, Braid, Undertale, Papers, Please nebo původní Minecraft. Trenches se bohužel k těmto úspěchům zcela jistě nezařadí.

Simulátor honění

Herní náplň Trenches je naprosto banální. Ocitáte se v opuštěných zákopech během první světové války a po kratičkém úvodu je vaším úkolem podle zvuku pláče nalézt devět dětských panenek rozmístěných po spletitém zákopovém bludišti. A aby to nebylo tak jednoduché, panenky se mohou objevovat zpětně i na místech, která jste už prozkoumali.

Záhy vám začne jít po krku jakási hladová nestvůra, která se vás snaží dostihnout a dát k večeři. Pomocí hlasitosti a pozice kroků potvory jste vždy plus mínus schopni určit polohu a blízkost pronásledovatele, a následně si podle nich naplánovat další směr průzkumu.

Pokud nevíte kudy kam, poslouží vám vojenská píšťalka. Odpovědí na její hvizd vám bude dětský pláč napovídající, kterým směrem se máte vydat. Píšťalku je dobré používat v blízkosti úkrytů, neboť slídil ji samozřejmě slyší také a rozběhne se za jejím tónem. Podobně reaguje třeba i na vaše kroky po dřevěné podlaze. Ovšem když jste ukrytí, jste zcela v bezpečí.

A to je vlastně celá hratelnost Trenches v kostce: Chodíte, běháte, hvízdáte, schováváte se, sbíráte řvoucí panenky. Navigace podle zvuku představuje základní stavební kámen, tudíž abyste v úkolu uspěli, jsou sluchátka a dobrý sluch nezbytností.

Pokud vás potvora dožene nebo jí nešťastně vběhnete přímo do chřtánu, znamená to, že musíte po panenkách pátrat od začátku. Nijak se ale neděste, pátračka po miminech je záležitostí na pár minut a ke cti autorovi slouží, že po smrti už nemusíte absolvovat samotný úvod.

Pronásledovatel představuje jediné nebezpečí pro váš život. Ten vám dále „zpříjemňují“ laciné lekačky a učebnicové hororové rekvizity, které v kontextu hry nedávají žádný smysl. Basketbalový míč, piano, paní stojící v koutě, sem tam červenou barvou nápis ve stylu „Is this real?“... Jak originální.

Sem tam narazíte i na nějakou fotografii a sáhodlouhý dopis vojáka rodině. Ty vás bavit nejspíš také moc nebudou – navíc v momentě, kdy se snažíte uniknout blížícím se krokům potvory, je docela obtížné přinutit se dočítat poměrně dlouhý text až do konce.

Všude hnědo

Trenches je nevýrazný výstřelek amatérské herní scény se vším, co k tomu patří. Kulisy tvoří nudné, opakující se hnědé prostředí s ošklivými texturami a lacinými modely objektů. Herní mechanismy jako například vykukování, plížení nebo náhodně rozmístěné lahve, jejichž vrhnutím asi odlákáte nestvůru, jsem vůbec nevyužil.

Bohatě stačí, když posloucháte zvuk kroků, včas se otočíte a vyrazíte opačným směrem, v případě potřeby prostě zrychlíte. Lekačky jsou natolik lacině kýčovité, časté a otravné, že je brzy začnete ignorovat, zvlášť když vám během nich nic nehrozí. Autor tohle pravděpodobně tušil, proto si můžete hru pustit i v módu bez nich.

Bugy vzpomínané v úvodu paradoxně nepředstavují zásadní problém. Občas s nápadným zpožděním doskočí kus nějaké stěny, ale jelikož hra vypadá skutečně zastarale, podobné neřesti vlastně čekáte. O nějaké imerzi nemůže být ani řeč. Trenches se sice inspiruje Amnesií, kvalitativně se jí ale neblíží ani vzdáleně.

Garážová tvorba

Kdybych měl shrnout klady Trenches, začal bych herní dobou. Nestvůra mě sežrala všehovšudy asi třikrát nebo čtyřikrát, a i tak se mi povedlo hru dohrát a mimoděk získat platinovou trofej za nějakých devadesát minut.

Princip nahánění se s postavou slídila je v hororových hrách dobře známý, Trenches ale nenabízí vůbec nic dalšího, co by mohlo hráče zaujmout. Status amatérského díla je na něm navíc patrný úplně vším: Grafickým zpracováním, celkovou jednoduchostí i banálním příběhem se snahou šokovat, která se ale vzhledem k totální a všudypřítomné povrchnosti míjí účinkem.

Trenches působí jako minihra vytvořená v Dreams nebo titul šířený primárně skrze komunitní fóra herních nadšenců a vývojářů vyrábějících své tituly „do šuplíku“, případně pro potřeby sebeprezentace pro herní firmy shánějící vývojáře. Hra vytvořená jednotlivcem v enginu Unity nenabízí v konkurenci současných hororů zhola nic.

Na druhou stranu, mezi pozitivní stránky herního průmyslu dnes patří i otevřenost nezávislým tvůrcům, a pokud patříte mezi ty, které baví podobně banální hříčky a užijete si je s vědomím, že vznikaly někde na koleni, může vás Trenches uspokojit i proto, že není zvlášť frustrující a brzy skončí.