Trek to Yomi

Verdikt
60

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Flying Wild Hog
Vydání: 5. května 2022
Štítky: japonsko, umění, plošinovka, samurajové, akční

Je veledůležité mít rovnováhu. Ví to ledaskdo – od průmyslových designérů přes kuchaře až třeba po umělce. Vědí to i samurajové z nové akční hry Trek to Yomi, protože právě hledání rovnováhy je nejvýraznější příběhová pointa. Zdá se ale, že sami vývojáři na ni moc nedbali, protože výrazná většina práce byla věnována vizuální podobě titulu a na zajímavou hratelnost už moc nezbyl čas.

Za čest

S Hirokim, protagonistou příběhu, se osud nemazlil od útlého dětství. V době, kdy má mládež bezstarostně prohánět motýly po poli, skákat přes potok a lézt na stromy, musel sáhnout po zbrani a při obraně vesnice před nájezdem drancířů zakusit, jaké to je, ukončit něčí život. A planoucí střechy rodné vísky, siluety násilníků a ulice plné bez milosti povražděných rolníků také nejsou výjevem, který by se zapomínal úplně snadno. Co pak může z takového mladíka vyrůst?

Samuraj, samozřejmě. Odhodlaný, oddaný a vědomý si toho, co se může stát, když poleví ve své ostražitosti, protože to kdysi sám zažil. Jenže historie hrozí opakováním, pokus tomu zabránit se nedaří podle plánu a Hiroki se proti své vůli podívá do říše mrtvých.

Ano, pokud jste stejně jako já očekávali, že „cesta do jomi“, tedy šintoistického podsvětí, je metafora naznačující například rozjímání nad křehkostí života a podobně, hra vás vyvede z omylu. Žádná jemnocitná symbolika se nekoná, samuraj se fyzicky podívá do záhrobí. Bude krom vraždění démonů také hledat smysl svého poslání a nakonec vlastně i sám sebe.

Upřímně, po příběhové stránce se nejedná o nic extrémně originálního, ústřední motivy budou dobře známé prakticky každému fanouškovi tematiky či divákovi samurajských filmů, ale to byl samozřejmě tvůrčí záměr. Vyprávění sice jako celek nepřekvapí, ale také neurazí.

Jako přidanou hodnotu a pošušňání pro všechny japanofily mezi námi je potřeba vypíchnout skvěle a trefně použitou japonštinu. Hiroki mluví překrásným samurajským keigem, přesně, jak by to jeden čekal, zatímco lupičská verbež zas pokřikuje neurvalým fucuugem a do uší bijící kontrast mezi oběma úrovněmi zdvořilosti krásně ilustruje rozdíl ve společenských vrstvách mluvčích. Paráda.

Kurosawa

Inspiraci dílem slavného japonského režiséra Akiry Kurosawy tvůrci od prvních chvil otevřeně přiznávali – a ono, ruku na srdce, nic jiného ani dělat nemohli, protože i kdyby se pokusili ji popřít, je zkrátka očividná.

Po audiovizuální stránce se hra povedla přímo znamenitě. Obraz vážně vypadá jak vystřižený ze starých filmů a náležité pozornosti se dostalo i scénografii – na kompozici scén se dbalo, jak se sluší a patří, a výsledkem je prakticky nepřerušená, dlouhá sekvence detailních výjevů, na kterých by jeden oči nechal.

Hra je kompletně černobílá, a ačkoliv, přiznávám, jsem si několikrát posteskl, že malebným výhledům na feudální japonský venkov by snad možná i trochu víc slušely barvy, je zas potřeba připustit, že jako monochromatický vizuální celek je Trek to Yomi nasycená onou zvláštní, až lehce melancholickou náladou, kterou z barevné scény prostě nevykřešete.

Podmanivá atmosféra je jedna věc, jenže po praktické stránce už zdejší filmový přístup umí docela zaskřípat. Řeč je o práci kamery, která snaze o dramatický záběr podřizuje úplně všechno. A časté střihy, které nezřídka mění úhel pohledu na úplně druhou stranu, dovedou být řádně matoucí a pravidelně přináší několikavteřinové okamžiky, kdy nevíte, kde jste a kam vlastně běžíte.

Možná to zní jako prkotina, ale ono smrtelně vážné pouti opravdu moc nepomáhá, když zádumčivý samuraj za každým rohem třikrát nabourá do plůtku, jako kdyby se vracel z nálevny, protože kamera měla potřebu provést trojné salto s pěti vruty a cesta, která vedla dolů, najedou vede doleva. Ale když zrovna neběžíte do zdi, kouká se na to parádně, to ne že ne.

Tisíc bitek

Být Trek to Yomi film, jsem přesvědčený, že by měl potenciál stát za návštěvu kina bez většího rozmýšlení. Jenže požehnáním i prokletím zvoleného média je jeho interaktivita, a tudíž musí přijít na přetřes prvky, jimiž se produkce pro stříbrné plátno nemusí zatěžovat, ale hry se bez nich neobejdou. A tady právě dopadá mince na druhou stranu. Protože, jak už jsem naznačil v úvodu, Trek to Yomi je sice převelice pohledná, ale po stránce hratelnosti bohužel nepříliš výrazná záležitost.

Čeká vás prakticky jen boj. Krom něj tu figuruje jedna primitivní hádanka s prostředím, která se dvakrát opakuje, jinak nic. To by ještě samo o sobě samozřejmě mohlo být v pořádku, ovšem problém je, že souboje jsou bez přehánění někde na úrovni Prince of Persia 1 z roku 1989.

To znamená, že přistoupíte k nepříteli a následuje výpad – kryt – výpad, výpad – kryt – výpad, výpad. A tímhle extrémně složitým vzorcem porazíte v první polovině hry de facto cokoliv.

Tvůrci se pokusili zážitek ozvláštnit tím, že se Hiroki postupem času učí nová komba. A je potřeba připustit, že ačkoliv je Trek to Yomi vcelku krátká hra (hotovo bylo za nějakých šest hodin), různých sekvencí útoků je tu poměrně úctyhodné množství, staví na skutečném kendžucu a na pohled vyloženě potěší.

Jenže se nepovedl balanc. Většinu sekvencí totiž zakončuje omračující úder, po němž zůstane nebohý nepřítel zmateně stát a nechá vás provést (náležitě brutální a pohlednou) dorážečku. Která vás navíc ještě vyléčí. A průšvih je, že omráčení funguje krom bossů a obrněných kopiníků, které ale potkáte až v úplně poslední úrovni, na kompletně všechny nepřátele. A co víc, ještě k tomu také prochází nepřátelským krytem.

To znamená, že jakákoliv výzva se vytrácí, protože i na nejvyšší obtížnost stačí prostě pořád dokola mačkat kratičké kombo s omráčením, podřezat nepřátele jak bezmocné stádo jehňat a utíkat dál. Opět, vypadá to hezky, ale zdráhám se to prohlásit za kdovíjakou zábavu. Omráčit nepřítele mělo být buďto náročnější, nebo dorážečky aspoň neměly doplňovat zdraví – pak by při akci snad možná hrozilo i nějaké napětí.

A bossfighty? Lehce připomínají chvíli, kdy máte po jedenácti pivech třeskutě vtipný nápad zahrát si šipky. Jedna končí někde v terči, dvě se zlomeným hrotem na zemi po zásahu stěny a jedna podivnou náhodou přesně ve středu. Stejně tak místní souboje s bossy oscilují od velmi povedených až po naprosto tragické.

Na jednu stranu se můžete těšit například na šermířský souboj, ve kterém se konečně nemůžete spolehnout na omráčení, a ten je rychlý, dynamický, férový. Skvělý zážitek. Ale také se třeba chystá bitka s démonem, co vás vypne na dvě rány, téměř žádný z jeho útoků se nedá blokovat a má třikrát větší dosah než vy, takže se musíte přesně naučit sekvenci úhybů a úskoků, jak kdybyste překonávali dlouhý quick-time event a jakákoliv odchylka okamžitě končí smrtí. Což je zábava zhruba jak platit inkaso.

Krásný film, průměrná akční hra

Po technické stránce jsem na PlayStationu 5 nenarazil na žádný větší problém. Hraní se obešlo bez bugů, jediný zádrhel představovaly občasné drobné propady snímkové frekvence v poslední úrovni. Nejednalo se nicméně o žádnou tragédii, kvůli které by bylo potřeba dštít síru.

Nezbývá než zopakovat úvodní pointu. Při tvorbě Trek to Yomi muselo nutně padnout obrovské množství práce ve prospěch překrásného vizuálu a na výsledku je to samozřejmě znát. Poutavý styl by se dal přehazovat lopatou a atmosféra nezůstává pozadu.

Jenže pod pohledným pozlátkem se skrývá akční titul, který po stránce hratelnosti nenabízí nic, čím by se zapsal do paměti, čím by zaujal nebo se nějak vymezil proti konkurenci. Finální skóre? Průměrná hra, pár bodů nahoru za výtvarnou stránku.

Trek to Yomi si pořiďte pouze v případě, že máte priority stejné jako tvůrci – zevnějšek především a na obsahu až tak nesejde. Pro ostatní tu je Dead Cells, Salt and Sanctuary, Sundered či například Blasphemous.