TransRoad: USA

Klid na práci

V TransRoad: USA začínáte v roli majitele otlučeného kamionu s nezlomnou vůlí uskutečnit americký sen a vybudovat z prdu obří logistickou společnost s prsty ve stovkách kšeftů napříč celou Amerikou. Takovému scénáři hra v zásadě neklade odpor, když je v ní úspěch víceméně jen otázkou času a porozumění herním pravidlům. Přesto se při správě firmy hodně zapotíte. Alespoň do doby, než kampani dojde dech.

Uspět na cestách mezi sedmatřiceti americkými městy se ve hře snaží také počítačem řízené společnosti, nicméně jejich zájmy se s vašimi příliš nestřetnou. Nekonfrontačně laděná kampaň bez agresivní války o území či zakázky dává přednost komplexní správě vlastní společnosti a vyzdvihuje budování vztahů se zákazníky.

V rámci vedení firmy budete nakupovat a také prodávat nákladní auta včetně přívěsů, najímat a propouštět řidiče, získávat povolení na převoz specifických druhů nákladu, budovat marketing a svými službami si vylepšovat pověst u klientely. Správa podniku je natolik propracovaná a místy zábavná, že s ní hra částečně omlouvá vše, co se nepovedlo. Zejména katastrofální technické zpracování.

Grafický horor

Na první vyzkoušení TransRoad USA poněkud klame tělem. V trojrozměrné mapě s detailními pohledy na vozový park, města a silnice vypadá jako koktejl strategie a dopravní arkády. Ve skutečnosti ale za volant nikoho nepustí. Plně přizpůsobitelné 3D prostředí pouze dovoluje sledovat jízdu vybraného kamionu ve větším detailu, což je ale veskrze zbytečný doplněk, který jednak odvádí pozornost od kancelářské rutiny a jednak v mizerné grafice ani žádnou parádu nedělá.

Se zastaralým a trýznivě neoptimalizovaným vzhledem hra vypadá jako Cityconomy - „simulátor popelářů“ ze supermarketového výprodeje. Jednoduché a zubaté textury doslova pochodují po obrazovce v co možná nejnižší snímkovací frekvenci a hra je tvrdohlavě netečná jak k hardwarové konfiguraci počítače, tak i k nastavení úrovně detailů. Mnohem hezčí, vlastně ideální, je na ni pohled z ptačí perspektivy, když se na mapě prohánějí jenom symboly a čísla. Rázem se zdánlivě odepsané dílo změní v decentní a chytlavou strategii.

Krása logiky

Manažerský trenažér, očividně inspirovaný Freight Tycoon Inc., převádí zákony ekonomiky do zábavných algoritmů a vytváří lákavou virtuální realitu, ve které na hráčova svobodná rozhodnutí reaguje záplavou černých, anebo červených čísel. S lehkostí pampeliškového chmýří vyvolává hra typickou závislost, při které člověk nevidí, neslyší a neřeší vůbec nic jiného než ji a její statistiky. V případě TransRoad USA se do zábavné formy převlékla zodpovědnost za majetek, personál a investice v gigantickém dopravním impériu.

V hlavní kampani se začíná na severovýchodě země s cílem expandovat prakticky libovolným směrem a nestoudně při tom zbohatnout. To se samozřejmě neobejde bez zajímavého laborování s provozními náklady, půjčkami a reálnými výdělky. Pořízení automobilů a jejich provoz samozřejmě něco stojí. Hra dokonce počítá proměnlivou cenu pohonných hmot a věřte, že u flotily zvící padesát vozů je znát každý cent. Čas od času také auta potřebují servis, který když se zanedbá, mohou se vozy rozbít přímo na cestě, což nesvědčí obchodu ani dobré pověsti. A protože ne vždy jsou po ruce hotové finance, nabízí hra kontokorentní účty a klasické úvěry.

Dokonalé porozumění všem finančním aspektům vyžaduje čas, ale co se zdá zpočátku příliš složité, přejde časem do krve. Hra v jistých mezích dokonce umí „hrát sama“, díky čemuž je možné pravidelně sledovat místo podrobných statistik pouze několik nejdůležitějších ukazatelů, především kalkulaci nákladů a zisků z každé konkrétní zakázky. Stačí uhlídat, zda je každý džob propočítán do černých čísel, respektive zda se nepokusit vyhledat ještě lukrativnější. A právě pečlivé vybírání zakázek a jejich řazení do služebních itinerářů je klíčem k opravdovému bohatství.

Hezky jeden náklad po druhém

Hra je většinou pozitivně naladěná, a tak se v ní příliš často neobjevují vyloženě prodělečné zakázky. I na dlouhých trasách, třeba z New Yorku do Dallasu, při kterých se spotřebuje hodně benzínu a opotřebuje technika, lze skvěle vydělat, pokud se přepravuje cenné zboží od velkorysého zákazníka. Na druhou stranu je nutné vybírat obchody s opravdu nejlepším poměrem „cena/výkon“, protože jen ty dokáží vytvořit dostatečnou finanční rezervu pro nepříjemné výdaje v podobě zvyšování mezd nebo nečekaného servisu. Vtip je v tom, že počet zakázek je časem tak obrovský (mohou jich být až stovky), že vybírat z nich je vůbec ta nejsložitější součást hry. Navíc se neustále vyvíjejí v čase i ceně podle klientských vztahů. Co je výhodné dnes, nemusí být zítra. A naopak.

Když v Detroitu párkrát překvapíte místní automobilku rychlou dodávkou náhradních dílů, ráda vám zvýší odměny u dalších objednávek a poskytne přístup k vlastním klientům. To je ta správná cesta k velkému byznysu. Funguje to ale i naopak. Začnete-li být zahlceni příležitostmi a poskládáte pár neefektivních itinerářů, objednávky se mohou zdržovat či vůbec neskončit na správném místě. Pak poroste nespokojenost klientely v doslova lavinovitém efektu. Parafrází policejního slangu: všechno, co vybudujete, může být použito proti vám.

Kostrbaté ovládáním a kampaň u konce s dechem

Systém péče o zákazníky platí decentralizovaně pro celou řadu typů obchodů. Od dodávek zrní a mraženého masa až po přepravu strojírenských produktů či nebezpečných chemikálií. Aby bylo nespokojených klientů co nejméně, musíte efektivně každému kamionu plánovat itinerář s logicky navazujícími zastávkami a minimem prázdných jízd. Ideální je okruh, ve kterém šofér mezi městy pokaždé něco veze. Je jedno co, ale něco.

Skládání itinerářů je i přes četná úskalí a rizika skutečně velká zábava a vrchol hry. Škoda, že je celý proces znesnadněný nešikovným ovládáním. Uživatelské rozhraní je sice založené na moderním přesunování grafických objektů („drag and drop“), ale kupodivu i tak je obsluha hry nesnadná. Správa firmy je rozházená do mnoha oken s nelogicky uspořádanými prvky a zbytečnými nebo komplikovanými příkazy. Paradoxně úplné banality, jako je přepřahání různých typů návěsů, vyžadují vstup do několika nabídek a správné načasování akce. V několika úvodních hrách to dokonce svádí omezit podnikání na úzký okruh sortimentu.

Dalším problémem hry je poklidnost podnikání. V hlavní kampani nejsou největšími soupeři konkurenční firmy, ale jen vlastní účetnictví, a slabá konfrontace bohužel urychluje nástup stereotypu. Stačí několik hodin k pochopení všech herních mechanismů a byznys sám rozkvete. Jedinou starostí pak zůstane průběžné obnovování jízdních plánů, ve kterých je většina zakázek časově omezena.

Vylepšený motor

Prst z nosu se vám hra bude snažit vytáhnout pozvolným odemykáním různých možností k další expanzi firmy. Ale jen velmi pozvolna se otevírají nová depa, rozšiřuje vozový park, modernizuje centrála a docela obtížně se získávají i licence k provozu specializovaného nákladu. Navzdory střídmému dávkování hratelnosti ale fáze otupění a ztráty motivace přichází poměrně brzy. Nepomohou ani dva doplňkové úkolové režimy hraní, které jsou paradoxně jen kopie kariéry zaměřené na sandboxový styl hratelnosti.

Krátce po svém vydání se hra nemohla v žádném případě chlubit svým technickým zpracováním. Často padala do systému a herní mechanismy byly provrtané řadou chyb. Na technické stránce autoři naštěstí zapracovali a po zásadním updatu hru zachránili od pověsti nehratelného šrotu. Zůstala pouze mizerná grafika, na kterou si hráči chtě nechtě budou muset zvyknout. S trochou shovívavosti si ale TransRoad: USA oblíbí a užijí. Sice ne nadlouho, ale přece.