Tower of Time

Věž v zemi

Obyvatelé se nadšeně, hédonisticky a hlavně neopatrně oddávali komfortu, který jim propůjčila nově zrozená nadpřirozená moc. Samotná hra už vám pak povypráví, jaké stinné stránky, co na první pohled nebyly zřejmé, provázely rychle se rozmáhající závislost na thaumaturgických uměních. Ale vzhledem k tomu, že celé dobrodružství začíná v doutnajícím, zdevastovaném světě, bude vám okamžitě jasné, že kočírování magické energie nakonec dopadlo stejně úspěšně jako správa havarijních procedur v černobylském čtvrtém bloku.

Přesné okolnosti kataklyzmatu jsou ale zahalené tajemstvím. Odpovědi na palčivé otázky a možná, pokud bude osud přát, i způsob, jak s neutěšenou situací něco udělat, skrývá pradávná Věž zaražená vzhůru nohama do země. Jistě nikoho nepřekvapí, že kroky vaší skupiny hrdinů povedou právě tam. Jaká hrozivá síla mohla něco takového dokázat? Co se vlastně v prosperující společnosti zvrtlo? Existuje záchrana?

Hra je v jádru celkem tradiční high fantasy s velmi lehkou příchutí steampunkového post-apo. Je ale potřeba pochválit podání děje. Vyprávění sice většinou probíhá skrze tradiční deníky, trochu vizuální komunikace a nalézání různých záznamů v nitru věže, ale informace jsou dávkovány s příjemným citem pro tempo.

To znamená, že vás hra na jednu stranu nebude nudit sáhodlouhými traktáty o historii světa, na stranu druhou vás však nenechá příliš dlouho tápat a v pravou chvíli vždy poskytne další dějový drobeček. Pointy různých dílčích zápletek navíc není snadné odhadnout, což je samozřejmě dobře, a to vše příběhu v Tower of Time otevírá brány do sálů vyhrazených pro žánrový nadprůměr.

Taktická řež

Hratelnost se po JRPG vzoru dělí mezi explorativní a bojovou část. Se svou partou zkoumáte spletité chodby a tajemná zákoutí jednotlivých pater Věže, sbíráte poklady a sem tam vyřešíte i nějakou tu hádanku. V tomto režimu ovládáte pouze velitele skupiny, ostatní následují automaticky. Jakmile narazíte na protivníky, hra se přepne do arénového módu, kde nad svými svěřenci převezmete plnou kontrolu.

Zápolení s přívalem nepřátel představuje podstatnou část hry, je tedy samozřejmě potřeba, aby všechno fungovalo, jak má. A až na drobné výhrady se dílo zdařilo. Každý z maximálně čtyřčlenné party má čtyři aktivní skilly, které je nutné používat s rozmyslem a ohledem na správu many. Silný taktický aspekt bojů podporuje i aktivní pauza, respektive aktivní zpomalení času.

Obtížnost je nastavená citlivě – tak, aby hurá styl pravidelně končil nezdarem, ale chvíle přemýšlení byla odměněna bohulibou satisfakcí. Pauzovat je zkrátka potřeba a bez důsledného využívání místních specialit se neobejdete. Minimálně tedy ne na standardní střední obtížnost – hra nabízí také nenáročný příběhový mód, ale i pekelně tvrdé vyšší obtížnosti pro majitele nervů z oceli.

„Specialita“ sice možná evokuje třeba humra na másle, ale v Tower of Time si pod ní můžete představit hlavně skilly, kterým lze tahem myši určit místo účinku. Rychlým črtem necháte ze země vyrůst zdi, co zastaví projektily nebo na chvíli odříznou proud nepřátel. Jinde zase nakreslíte, kam mají dopadnout šípy či kudy hrdina poběží v zuřivém výpadu. Zejména se zmíněnými stěnami si lze znamenitě vyhrát, obelstít s nimi protivníky, směrovat je do pastí a podobně, což je minimálně pár (tuctů) hodin výborná zábava.

Balzám pro ruce

Rovněž je potřeba pochválit uživatelské rozhraní. Totiž, když někdo něco opravdu umí, zdá se to v jeho podání zpravidla jako naprosto primitivní záležitost. Člověk by si při sledování mistrů řemesla pomyslel, že zlézt kolmou stěnu, skočit trojné salto, driftovat auto na pětníku nebo třeba vystínovat malbu lesa je úplná brnkačka, ačkoliv to samozřejmě vůbec není pravda.

Interface v Tower of Time je podobný případ. Minimalistické rozhraní, ve kterém ale okamžitě přesně vidíte naprosto všechno, co vidět potřebujete. Údaje jsou tam, kde byste je čekali, ovládací prvky intuitivní a přitom precizní, znázornění dosahu schopností zřetelné a přehledné. Boj se díky tomu nikdy nezvrhne v bezhlavý zmatek a přitom to všechno působí tak jednoduše a přirozeně, že to člověku přijde zkrátka jako automatika. Jenže řada jiných titulů předvádí, že takhle přehledné, účelné ovládání i interface vůbec nejsou samozřejmostí. Tower of Time ostatním s grácií ukazuje, jak na to.

Ne vždy je však obloha nad zemí Artara jen čistě blankytná. Občas přijde i polojasno, a to ve formě jisté bojové rutiny. Celkem šestnáct dovedností, které máte v jednu chvíli k dispozici, se zdá jako dostatečný repertoár, ale řada z nich je podpůrných či ozdravných –  aktivně při potyčce využijete možná polovinu. Tower of Time je navíc velmi dlouhá hra, trvá klidně čtyřicet, padesát hodin, a taková štreka by si občas zasloužila trochu bohatší výběr bitevních přístupů. Ne, že by snad běžné boje někdy začaly vyloženě nudit, ale ke konci hry už se prostě trochu okoukají. Bossové i speciálně designovaná setkání a výzvy nicméně rutinu bourají a staví před vás hotové taktické hlavolamy, což je samozřejmě jen dobře.

Více statistik!

RPG systém hry hloubek oceánského dna bohužel nedosahuje. Nedovolí vám vytvořit si vlastní postavu, což je pochopitelně škoda. Ono to na jednu stranu sice má příběhové zdůvodnění, ale co naplat, probíhat kobkami s hrdinou vlastní výroby by přeci jenom pomohlo formování hlubšího vztahu k ději na obrazovce.

V Tower of Time nicméně budete skládat partu pouze z předem připravených gerojů. Ani je si však nebudete moci výrazněji upravit k obrazu svému. Vaše skvadra bojovníků a kouzelníků sice se zvyšováním úrovně odemyká nové dovednosti, ale specializaci má každý jasnou od první vteřiny.

Lučištnice bude navždy lučištnicí, nemůžete z ní třeba udělat tichošlápka s dýkou. Druid bude od začátku až do konce střídavě útočit, léčit a jednou za minutu vyvolá na pomoc enta rozčíleného tak, že by se mu i Stromovous klidil z cesty. Bylo by fajn mít kupříkladu možnost druida specializovat na vyvolávání a moci pak přivést do boje rovnou celý krvelačný remízek. Třeba za cenu méně účinného léčení a podobně. Podobné choutky a touhy po svobodnějších buildech však zůstanou nenaplněny.

Kvůli těmto okovům celkem pozbývá smysl i rozdělování atributů. Jsou zde klasické čtyři, síla, obratnost a tak dále, ale je jasné, že lučištnice zkrátka musí dostávat obratnost, kouzelník musí dostávat víc many a podobně. V podstatě jediná volba, která je opravdu na vás, je, zda si z pěšáka uděláte spíše těžkooděnce s body do zdraví, mlátiče s body v síle, či něco mezi. Což je ovšem na padesátihodinové RPG přeci jenom trochu málo.

Rozpačitý dojem z RPG části nevylepší ani nepříliš nápaditý systém předmětů. Najdete jich hodně, to ano, ale v naprosto drtivé většině jde jen o jinak barevné verze věcí, které už jste viděli, co se liší pouze sem tam nějakým tím číslem. To způsobuje, že po chvíli už budete obsah truhel jen bezmyšlenkovitě odklikávat, aniž byste se vůbec obtěžovali podívat, co jste vlastně dostali.

Sem tam díkybohu přijde výjimka, kdy se vám do ruky nachomýtne nějaký pořádný artefakt, což dokáže spolehlivě rozproudit onu podmanivou lootovací radost, kvůli které se lidé dlouhé roky vrhají čistit kobky třeba v Diablu. Mohlo by se to však dít častěji.

Je to celkem škoda, protože kdyby se v Tower of Time podařilo zkombinovat její svěží hratelnost a povedený bojový design s pořádně hlubokým RPG systémem, bylo by to na otevírání šampusů. Takhle si sice nalijete místo šumivého vína spíš Top Topic, ale i přes to není důvod bědovat. Tower of Time je velmi dobrá hra. Je příjemná na omak, dobře se hraje a vše podkládá poměrně kvalitním příběhem. Zabavit dokáže bez problémů, jen zkrátka nechybělo moc a mohla být ještě lepší.