Total War: Attila

V Rome II nás tvůrci z Creative Assembly nechali zažít vzestup Římské říše k absolutní moci a nyní nám pro změnu nabízejí její poslední přerývané nádechy před nevyhnutelným zánikem.

Novým herním prostředím je Evropa, západní Asie a severní Afrika v době stěhování národů, tedy cca čtvrté a páté století našeho letopočtu. Keltové, Římani, Germáni, Hunové, všecko se to v tu dobu míchalo jako jeden velký státotvorný blivajz. Takže: co je nového, co je starého, a jak to všecko vlastně dopadlo?

Překvapení? Kdepak, je to Total War

Jádro hry zůstává stále stejné, především ve srovnání s Rome II. Na tahové strategické mapě, která je rozdělena na města a provincie, pohybujete svými armádami, flotilami i agenty, abyste pak v reálném čase sváděli masivní bitvy proti nepřátelům. Stavíte budovy ve městech, verbujete nová vojska, zabíráte území, na obrazovce diplomacie můžete uzavírat spojenectví nebo obchodní dohody.

Úspěch nezávisí jen na zručném řízení vojsk v bitvě, ale i na celkové strategii a odpovědi na otázky typu „Na kterého svého souseda zaútočím příště?“ nebo „Můžu si se svou ekonomikou dovolit ještě jednu armádu?“ Vzato kolem a kolem, až na pár dobrých i horších změn v uživatelském rozhraní a v celkové estetice hra na první pohled vypadá úplně stejně, jako její předchůdce. Ovšem jen na první pohled. 

Za hordu život položím

Mezi novinky totiž patří hordy a migrace. Veteráni Barbarian Invasion, datadisku pro Rome: Total War, v tuhle chvíli možná uvědoměle kývají hlavou. V TW: Attila se představují migrující frakce, které nevlastní žádná města, a skládají se pouze z hord. Hordy na jednu stranu fungují jako klasické armády, které se pohybují po herní mapě a bojují. Háček je v tom, že zároveň mohou zůstat stát na místě, založit tábor a v něm stavět budovy nebo verbovat vojáky.

Taková horda v praxi přitáhne na území cizího kmene, vydrancuje město a nakrade hromady zlaťáků. Potom si může v klidu odcválat, odkud přišla, rozbít tábor a za svůj lup si postavit pěkné nové budovy/stany. Je to takové ozbrojené pohyblivé město. Většina hratelných migrujících frakcí se může kdykoli rozhodnout si nějaké opravdové dobyté město ponechat a založit si v něm svou novou říši. Její hordy se ale potom změní na obyčejné armády a stane se z ní tradiční frakce.

To ovšem neplatí o asi největším taháku hry – Hunech. Tito ničiví stepní nájezdníci, postrach pozdně antické Evropy, žádná města obsadit nemohou a spoléhají se tedy při budování svého impéria výhradně na zmíněné nové mechaniky. Je to velká legrace a v rámci Total War série velmi netradiční zážitek.

Slovo, které snad nejlíp vystihuje styl hry za Huny, je šikana. Úžasně pohyblivé hordy plné jízdních lučištníků a další kavalerie si jezdí, kudy chtějí, a zcela kašlou na nějaké hranice nebo diplomatické následky. Vidíte nechráněné město se slušným příjmem a posádkou slabší než vaše ďábelská jízda? No tak ho vypleňte, určitě vám z toho padne pěkná sumička!

Pokud narazíte na slabý nárůdek s jediným sídlištěm, vydrancujte ho a přinuťte ty ubožáky, aby se stali vaším podřízeným státem. Nejenže vám budou platit procento ze svých příjmů jako tribut, ale navíc se vám na jejich území budou mnohem rychleji doplňovat válkou zdecimované jednotky.

Dalším vtipným trikem je vpadnout na území bohatého státu, ideálně Východořímské nebo Sasánovské říše, a chvilku si jen tak pro zábavu plenit. Když naděláte dost škody a ztropíte co možná největší poprask, stačí si v diplomatickém menu slušně požádat o pár stovek nebo tisíc zlaťáků za příslib, že už to příště fakticky neuděláte, čestné skautské. Příští rok proces opakujte. A když vás někdo doopravdy dožere, vždycky můžete jeho město vypálit do základů.

Od Hunů až po Římany

Opravdu stylová je pozice Západořímské říše. Její kampaň je jako jediná označená obtížností "legendární" a v popisu se dočtete, že se tak trochu počítá s vaší prohrou. Začínáte s obrovským impériem zabírajícím Itálii, Galii, Španělsko i Afriku, ovšem zoufale vám chybí peníze a vojáci. Vzhledem k agresivním barbarům a migrujícím hordám po celé délce vašich hranic je jen otázkou času, než se všecko začne hroutit jako domeček z karet.

V podobné situaci je i Východořímská říše, jenže ta má na rozdíl od svého západního bratříčka kromě obřího území také prostředky na jeho obranu. Krom velkých říší, migrujících kmenů a hunských šílenců jsou k dispozici ještě Frankové se Sasy. Ti začínají pouze s jedním regionem a kampaň za ně je tradiční Total War, kdy si postupně ze svého centra budujete velkou říši. Celkem vzato je výběr frakcí sympaticky asymetrický, protože každá z kampaní nabízí velmi odlišnou hratelnost. O všech vyjma Franků se Sasy však platí, že vás vrhnou do akce hodně rychle a pravděpodobně už v prvním tahu svedete jednu či dvě bitvy.

Lučištníci na koních > zbytek vojsk

Životně důležitým kořením každé Total War hry jsou realtimové bitvy. Attila v tomto ohledu upravuje spíše malé detaily než celou formuli. Zamlouvá se například nový druh jednotek, tzv. nájezdníci. Ti jsou při obléhání schopni rychle a efektivně zabírat nepřátelské opěrné body, jako věže a brány. To se hodí i proto, že věže jsou tentokrát opravdu nepříjemné a dovedou nadělat mezi útočícími houfy hodně škody.

Další změna je kontroverznější: když máte označenou některou ze svých jednotek, u všech blízkých nepřátel vidíte „úroveň hrozby“ pro tuto jednotku. Když například cváláte po bojišti s jízdou, nad všemi nepřátelskými kopiníky je malý červený vykřičníček. To kdybyste náhodou nevěděli, že najet čelně do hradby pík je praštěný nápad. Naopak lučištníci budou svítit zeleně, že oni se naopak nechají roznést na kopytech moc rádi, děkujeme za optání.

Změny náboženství a upravená diplomacie

Klíčovým prvkem každé úspěšné supervelmoci je ovšem její diplomacie. V Total War: Attila se dočkala několika malých, ale příjemných vylepšení. Vidíte například, jaká přesně bude hodnota vašich vztahů s cizí mocností v dalších tazích. Teoreticky skvěle působí i ukazatel celkové síly, který v diplomatickém okně u všech frakcí zobrazuje jejich umístění na pomyslném žebříčku. Je ale škoda, že je opravdu špatně realizovaný.

Na prvním místě se celou dobu drží Západořímská říše, která sice má nejvíce provincií, ale její armádu by rozehnal i opilý děda ozbrojený vycházkovou holí. Za Huny v jedné bitvě ztratíte půlku mužů a klesnete třeba někam na 30. místo. Po dvou tazích se armáda zotaví a šup, jste zase zpátky šestí! O celkové síle dané frakce to zkrátka nevypovídá vůbec nic.

Naopak příjemné jsou změny náboženství. Hunové si podrobí malý kmen, a co udělají jejich noví poddaní, aby si pány naklonili na svou stranu? Vykašlou se na germánské bohy a začnou raději vyznávat hunské náboženství Tengri.

Totální válka

To je ono. Z Total War: Attila čiší totální válka. Ze hry kape atmosféra hutná jako krev ulpělá na hrotu jezdeckého kopí. Možná za to může úžasně kakofonický soundtrack plný zvláštních, nezemských nápěvů hrdelních hlasů. Kdyby si Attilova horda chtěla někdy u táboráku pro radost zazpívat, nejspíš by to znělo nějak takhle.

Atmosféře pomáhá i všeobecná temnota a depresivnost hry. V každém tahu se střídají roční období, ale ať je léto nebo zima, vždy budete bojovat spíš za mlhy, sněhu a deště než za pěkného slunečného počasí s biopředpovědí stupeň 1. Úrodné regiony se mění v pustinu nejen kvůli Attilovi, ale i klimatickým změnám, které postupně činí některé oblasti neobyvatelnými.

Zdání klame

Prvních pár hodin hraní si dost možná budete říkat, že Attila je trošku vylepšený Rome II s jednou novou zajímavou mechanikou. A čistě technicky vzato tomu tak vlastně je. Ale těch vylepšení je víc, než se na první pohled zdá, a většina z nich dává smysl. Hra je navíc nepopiratelně atmosférická a nabízí zajímavě (ne)vybalancovaný herní svět. Hlavně vás ale bude bavit tak, že vůbec nebudete mít chuť se vracet k minulým titulům.