Toren

Filozof na trůnu 

V několika ohledech samozřejmě Toren milovníky nezávislé herní tvorby upoutá. Boduje zejména originálním vyprávěním příběhu, vyznačujícím se obdivuhodnou schopností obalovat zcela banální či notoricky známá témata natolik zajímavou filozofií, že získávají nečekanou hodnotu.

Když je proto řeč o dívence, ženoucí se naboso a s tupým mečem na draka (jako by došli všichni princové světa), nikdo se nakonec jízlivě nepochechtává, protože na jakoukoliv absurditu umí hra nabalit mnohem hlubší myšlenky a pocity.

Ano, Toren je o myšlenkách a s bravurou se nimrá v kdejaké lidské patálii. Třeba v depresi, plynoucí z toho, že byť je drak coby úhlavní nepřítel několikrát skolen, jeho smrt je vždy pouze zdánlivá a jako přízrak se mnohokrát vrací na zteč. Dosaďte si za bestii jakýkoliv svůj vlastní problém, který nedokážete překonat, a Toren jako by vás okamžitě pochopil.

Tak udělej kozu! 

Tím, že jsou všechny myšlenky a pocity ve hře šikovně odkrývány nejen okatými scénami, ale třeba jen naznačenými alegoriemi, působí Toren jako nesmírně promyšlené dílo, jež sděluje mnohem víc, než by se zprvu mohlo zdát.

Propracovaná a originální filozofie hry navíc ovlivňuje v podstatě všechny další nápady, které nějak souvisí s celkovou atmosférou. Bezesporu skvěle je v tomto duchu zpracováno například téma protikladů.

Kontrasty plynoucí z podstaty Slunce a Měsíce, dobra a zla, nebo obyčejné lidské pomoci proti lhostejnosti, zpracovali autoři s podobnou péčí jako samotné vyprávění, a proto se opět dočkáte mnoha banalit, kouzelně obalených nečekanými hodnotami.

Vrcholem hry jsou bezesporu dojemně laskavé detaily, jako když třeba hrdinný rytíř na chvíli zapomene na svoji urozenost a ochotně ze sebe udělá "stoličku", po níž hlavní hrdinka ladně vyskočí do arény k finálnímu souboji.  Řečí cynika prostě chlap udělal kozu, ale kouzlo Toren tkví právě v síle atmosféry, která nedovolí styl vyprávění ani v nejmenším zlehčit.

Kaleidoskop barev a emocí 

Originální prvky v sobě nese také grafická stylizace, jejíž hlavním tématem je střídání čtyř ročních období. V Toren uvidíte klíčit strom, který nejenže dá zanedlouho první plody, ale posléze zatřepetá podzimním listím a nakonec usne pod příkrovem námrazy. Za zkratkovitě, ale opět velmi laskavě zpracované téma koloběhu přírody, lze Toren vyzdvihnout až do nebes. Byť by hře mnohem více slušela ručně kreslená 2D grafika namísto nedetailních polygonů s problematickým antialiasingem, celkově je výtvarná stránka fascinující.

Z úžasného kaleidoskopu barev a témat si vybere opravdu každý. Zatímco hlavní lokaci, do které se hrdinka často vrací, dominuje charakteristická věž osudu, tedy jakýsi "babylonský" středobod celého příběhu, z nějž klíčí onen "rychlostrom poznání", ani další prostory neskrblí nápady. Projdete temné dungeony, lávové peklo a také lokace, efektně bičované rozmarným počasím, vždy se hlásícím pro určité roční období. A máte-li smysl pro abstrakci, oceníte i několik levelů se zhmotněnými sny.

Více umění, méně hry 

Byť se ale Toren pyšní příběhovou i výtvarnou originalitou, jako hra víceméně selhává. Bohužel, tohle dílo je sužováno neobvyklým množstvím nedokonalostí, plynoucích z krutého faktu, že autoři mají zřejmě více zkušeností (či talentu) coby umělci než jako herní vývojáři.

Přestože tedy Toren nabídne ještě několik opravdu zajímavých detailů - nenechte si ujít třeba obětování lesní zvěře - vše ostatní v podobě ovládání, technické optimalizace a celkové hratelnosti je natolik podprůměrné, že celkové dojmy z hraní nakonec každému víceméně zhořknou.

Nemotora mezi skalami 

Pokud lze Toren na první pohled charakterizovat jako 3D plošinovku (adventura ani RPG to opravdu není), pak se tomuto žánru zpronevěřuje prakticky ve všech herních mechanikách.

Už při prvních krocích dává hlavní hrdinka jasně najevo, že například není žádnou sprinterkou a její úmorně pomalý pohyb je brzy korunován i problémy s překonáváním jakýchkoliv překážek. Dívčina nemotornost je tak fatální, že ačkoliv dostanete v menu na výběr mezi klávesnicí, myší a gamepadem, ideální způsob ovládání hry nikdy neobjevíte. Přesto vývojáři jasně doporučují gamepad.

Postava ke špatné chůzi navíc přidává problémy se bídnou detekci zásahů a malou citlivost povelů, což znesnadňuje každý souboj s nepřítelem, byť je celková obtížnost hry nastavena velmi nízko.

Animace proti svobodě 

Do ovládání ale především hlasitě promlouvá jistá "konzolová" nectnost, spočívající v automatickém usměrňování některých akčních pohybů.

Kontrolu nad postavou přebírá počítač tak často a vehementně, že právě kvůli tomu přestává být Toren definitivně plošinovkou a stává se spíše její karikaturou. Veškerou zábavu, plynoucí ze svobodného překonávání překážek, v něm prostě zcela eliminují skripty a animace.

Kvůli automatizaci pohybových akcí se hráči dostanou do mnoha absurdních scén. V jedné například s dívkou balancují na větvích stromů, ale ve skutečnosti z nich spadnout nemohou, protože to polointeraktivní animace nedovolí. A naopak, pokud má hrdinka jinde opravdu ztratit balanc, stane se tak bez ohledu na hráčovo přičinění.

Není snad nutné dodávat, že předurčené řešení rizik je věc značně otravná - zejména proto, jak často hra skripty používá, a jak dlouho pokaždé trvá, než po nich hráči dovolí znova převzít ovládání.

Tak málo... všeho? 

Interaktivita s prostředím se v Toren vzhledem k silné automatizaci akcí omezuje v podstatě jen na držení směru chůze a mačkáním akčního tlačítka ve správných chvílích na správných místech.

Platí to pro překonávání překážek i pro akční boj. Ovšem zautomatizovaných soubojů si možná ani nevšimnete, protože řadových nepřátel je ve hře neskutečně málo. Autoři jako by se natolik soustředili na atmosféru a design hry, že ji zapomněli naplnit životem.

Kvůli nedostatku nepřátel nepředstavuje Toren pro hráče v podstatě žádnou výzvu. Odpovídají tomu koneckonců i předškolácky laděné puzzly. Přestože Toren v žádném případě není hra určená pro děti - filozofii příběhu by nepochopily - nabízí úkoly v podobě obkreslování geometrických útvarů a doplňuje je o několik málo víceméně nezajímavých puzzlů s jednoduchou pointou i mechanikou.

Nepřesné a zároveň silně automatizované ovládání společně s absencí skutečné výzvy způsobují, že devadesát procent času budete v Toren pomalu běhat a špatně skákat po poloprázdných levelech a kvůli mnoha bugům si některé obzvlášť nudné pasáže zopakujete z absurdně vzdálených čekpointů.

Pokud k ubohé herní mechanice i obsahu přičtete též absenci jakéhokoliv zdokonalování hlavní postavy a hlavně rekordně krátkou herní dobu (příběh lze dokončit za dvě hodiny) nezbavíte se pocitu, že Brazilci vyrobili něco, v čem se uměleckost nepotkala s řemeslnou kvalitou. Atmosféra v Toren doslova ubila zábavu, což se ve hrách neodpouští.