Tomb Raider I-III Remastered

Ke kořenům 3D hraní

Remastery tak starých her, jako je právě trilogie původních Tomb Raiderů, mají především tu výhodu, že poskytují jedinečný vhled do úplně jiného vesmíru. Do doby, kdy herní průmysl kladl důraz na úplně jiné aspekty a hry samotné (a platí to i pro někdejší nejdražší trháky) byly mnohem prostší. 

Uhodilo mě to do očí hned při spuštění prvního remasterovaného dílu. Kde by moderní titul zahrnul hráče rozsáhlou příběhovou expozicí, jde dílo někdejších Core Design ostře k věci. Žádné velké představování kdo je Lara Croft, žádné meditace o jejích problémech s otcem. Během dvou minut jste z pohodlné kanceláře na vrcholcích peruánských And, šerpu žere smečka vlků a slavnou vykradačku hrobů od povětrnostních podmínek chrání jen přes kraťásky a uplé tílko ležérně přehozené pončo.

Je zároveň zvláštní vnímat Laru zase v této podobě, protože její současná image mladé a křehké (po Shadow of the Tomb Raider pravda už trochu obouchané) květinky je od původního vzoru notně vzdálená. Originál s ironickým úšklebkem a na dnešní poměry nevkusnými lenonkami vlastně žádnou zvláštní empatii nebo ochranitelské pocity nebudí.

Oprášená verze původní trilogie je v zásadě absolutně věrnou kopií své předlohy, a to do té míry, že si stisknutím jediného tlačítka můžete kdykoli přepnout vzhled do původní grafiky. Je téměř legrační vidět, jak se z obrazu na zdi najednou stane jen shluk různobarevných pixelů. Skuteční fajnšmekři samozřejmě budou podrobně zkoumat špičaté tvary Lařina dekoltu, který v nové grafice logicky nebyl zachován. Faktem je, že podobně jako v případě Diablo II Resurrected je tento pohled za oponu času příjemným zpestřením, ale i podnětnou exkurzí do samotných počátků 3D grafiky, která zestárla opravdu otřesně.

Původní zážitek

Nová podoba her se dle mého názoru povedla, a i když přirozeně nedosahuje vrcholu současných možností, je pro potřeby remasteru zcela dostačující. Na druhou stranu si ale vývojáři mohli dát větší práci s restaurováním hlavní nabídky, která je sice poplatná starým časům, ale hezké na pohled to tedy není ani náhodou. Daleko větším problémem je ale rezignace na remasterování renderovaných filmečků, které zůstaly v původní podobě a rozlišení, a tak se na 65palcové 4K televizi budete dívat na prapodivné shluky barevných kostiček a detaily si leda domýšlet.

Prakticky jedinou úlitbou současnému hráči je moderní ovládání, které připomíná současné akční adventury přeci jen trochu víc než klasické tank controls. Ani ono ovšem není úplně samospásné a na některé pasáže je lepší přepnout zpět na klasiku, pro kterou byla hra v jádru designována. Platí přitom, že staré 3D hry si neuměly úplně ideálně poradit s kamerou, což v remasterovaných Tomb Raiderech silně pocítíte bez ohledu na to, jaký styl ovládání zvolíte.

Největším smyslem vydání této trilogie je v zásadě uchování základů žánru pro budoucí generace. Na příkladu Tomb Raideru se dá zcela jasně demonstrovat, jak obrovský kus cesty za těch bezmála třicet let urazil. Při hraní jsem často myslel na remasterovanou trilogii Grand Theft Auto. Ačkoli jsou samozřejmě všechny tyto hry o pár let novější (a jejich zprasené remastery strká Tomb Raider kvalitou zpracování do kapsy), když si dnes zahrajete třeba takové Vice City, dělí ho od současných městských akcí v podstatě jen objem možností a grafické zpracování. Tomb Raider z roku 1996 se tomu z roku 2013 (a později) nepodobá téměř v ničem.

Právě absolutní autenticita remasteru ovšem může zároveň být jeho zkázou. Jak jsem uvedl výše, je skvělé, že díky němu klasické a pro herní historii zásadní hry budou žít dál. Zároveň se ale dle mého názoru dá velmi úspěšně pochybovat o tom, že v této podobě zaujmou nové hráče nad rámec badatelského nadšení. Trilogie zcela jasně cílí na pamětníky, kteří si mohou spokojeně vrnět u naprosto přesně přenesených detailů (a to do posledního skoku a skrytého pokladu). Moderní mainstreamový hráč, zvyklý na berličky současných her jakými jsou pravidelné dávkování dopaminu, promyšlený pacing a tak akorát navržené pasáže, aby se stále dělo něco nového, bude prostotou těchto her možná až zaražen.

Skákání na prvním místě

Ačkoli hry samozřejmě obsahují i akci se zbraněmi, gró tkví v akrobacii a řešení environmentálních hádanek. V prvním díle se hezky postupně naučíte vše, co je třeba, a skutečně doporučuji procházet hry v daném pořadí, protože pozdější pokračování do značné míry spoléhají na to, že jste se základy pohybu dobře obeznámeni. Střílení je tu z dnešního pohledu jaksi navíc a stejně se během akce budete muset spolehnout i na Lařiny pohybové schopnosti, aby vás nepřátelé nezahnali do kouta.

Střílení netopýrů působí v dnešní době trochu legračně, časem ale dojde i na mnohem větší kousky. Ke cti se staré trilogii musí přiznat velkorysost, se kterou přistupuje k zasazení jednotlivých částí hry. Podíváte se do mnoha lákavých exotických lokací, jako je Antarktida, Čína nebo výše zmíněné Peru.

Zpracování remasteru se dá vytýkat jen máloco. I nepamětníkům během přepínání grafických režimů dojde, že se vývojářům z Aspyru povedlo v novém kabátu skvěle vystihnout ducha originálu a s trochou nadsázky se dá říct, že nyní hra vypadá tak, jak si ji skrz růžové brýle nostalgie pamatujeme. O tom, že svou práci brali vážně, svědčí i přítomnost všech tří rozšíření, Jedná se tedy o skutečně kompletní balíček, navíc opatřený skoro třemi stovkami trofejí nebo achievementů.

Obecně se dá říct, že remasterovaná trilogie dopadla velmi dobře a rozhodně se jedná o nejlepší způsob, jak staré hry v dnešní době absolvovat. Jedním dechem je ale třeba dodat, že na ústupky modernímu publiku se tu rozhodně nehraje a pořád se jedná o sbírku starých her se vším skvělým i špatným, které se v tomto titulu skrývají. Pokud jste ale kdysi měli doma první PlayStation a zažívali ony první nesmělé krůčky 3D her, budete určitě nadšeni.