Tomb Raider: Definitive Edition

Za devatero kobkami

Rozpitvávat historii série Tomb Raider je pro herní média téměř povinností pokaždé, když vychází nový díl. Zasmějeme se nad tím, jak byla Lara v jedničce hranatá a její poprsí tvořily jehlany a dáme si taky opáčko toho, jak se z Lary stal zakrátko sex-symbol, nebo jak se nepovedl Angel of Darkness. Hráči se pak shodnou, že nejlepší byla jednička, čtyřka a možná i Anniversary a je hotovo, rozhodnuto, všichni můžeme jít v klidu domů.

Snad právě proto, že Lara začala s každým dalším dílem víc a víc narážet do hranic vytyčených samotnou značkou Tomb Raider, přišel ke slovu restart série. Marketingově byl prezentován jako razantní odklon od příběhů prsaté bohyně s dvojicí pistolí u vosího pasu a měl na naše obrazovky přinést syrový boj o přežití mladičké dívky. Jak to s velkohubou marketingovou masírkou bývá, sami víte. A i když se nám do rukou nedostal simulátor přežití na nebezpečném ostrově, kde byste neustále kontroloval ukazatele hladu, psychického stavu a tělesné teploty, variace na „temné Uncharted“ stála za to. Protože, ruku na srdce, jinak to vlastně ani dopadnout nemohlo.

V Tomb Raider se nám tedy představuje zbrusu nová Lara Croft, která není zas až tak nezkušená, jak by si někteří mohli myslet. Pod vedením svého mentora Conrada Rotha procestovala slušný kousek světa a nyní společně s několika dalšími členy posádky lodi Endurance vyplouvá do Dračího trojúhelníku. Má se zde nacházet prastaré království Yamatai, kterému kdysi vládla mocná královna Himiko. Loď ale (nikoliv náhodou) ztroskotá v divoké bouři a Lara tak tak unikne z potápějícího se vraku, jen aby padla do zajetí podivných obyvatel ostrova.

Tomb Raider: Definitive Edition je zkrátka na vlas stejný herní zážitek jako původní hra z roku 2013 – nabízí stejné příběhové scény i souboje a přidává navíc všechna vydaná DLC. Definitive Edition se sice snaží využít některých specifických funkcí nových konzolí, ale ve výsledku to jsou jenom droboučké doplňky, jejichž absenci bychom pravděpodobně ani nezaznamenali. Jde například o hlasové ovládání, pomocí kterého můžete přepínat zbraně či ovládat menu, nebo o využití barevných diod v PS4 ovladači, které například při zapálení louče ve hře začnou oranžovo-červeně problikávat, čímž simulují plápolání plamene.

Plastická chirurgie

Mnoho lidí bude mít pravděpodobně morální problém s tím, že Square Enix vydává po necelém roce úplně tu samou hru za plnou palbu. Je ale nutno podotknout, že hra byla vydána pouze na platformách, na kterých před rokem vyjít nemohla, což předchozí fakt staví do trochu jiného světla. Ano, pravděpodobně by bylo fér, kdyby pro majitele PS3 a Xbox 360 verzí existovala nějaká možnost upgradu (jako tomu je u BF4 či ACIV) nebo kdyby snad byla cena o něco nižší, jinak je ale situace podobná vydání Dark Souls na PC – zkrátka je to poněkud opožděná konverze na další platformu. Jenže zatímco Dark Souls se příliš důstojného přechodu na PC nedočkala (a situaci musela zachránit komunita), Tomb Raider na PlayStation 4 funguje (a vypadá) na jedničku.

Vývojáři sice tvrdí, že všechny textury ve hře jsou v plném rozlišení 4096x4096 pixelů, ale zkoumat kvůli tomu každičkou větev a kamínek, to je práce pro posedlé hnidopichy a ve výsledku se tento parametr na celkovém obraze neprojeví. Vypadala by snad Mona Lisa lépe, kdyby někdo vzal miniaturní štěteček a vykreslil jí každičkou řasu? Tomb Raider na PS4 zkrátka vypadá během hraní zhruba stejně dobře, jako na maximální detaily na našlapaném PC. Snad jen trochu ztrácí na ostrosti obrazu.

Lara má vlasy renderované technologií TressFX 2.0, tudíž přirozeně reagují na poryvy větru či pohyb, příroda se realisticky hýbe a větve reagují na kolize, plynule se mění denní doba a světelné efekty celkově jsou prostě skvostné. Mimo to ještě Lara dostala do vínku více polygonů a lehce pozměněný obličej. Okolo něho se také strhla diskuze dokazující, že i polygonový model lze vnímat téměř stejně jako reálnou dívku, a hlavně to, že každý má jiný vkus.

Ale není to jen Lařin obličej, který se změnil. Osudem těžce zkoušená slečna má nyní na těle podstatně detailnější textury, takže všechny ty oděrky a šrámy náhle nabývají zcela hrozivých rozměrů. Laře viditelně naskakuje husí kůže, po pažích jí stékají pramínky vody, lepí se na ní vrstvy krve a bahna… Zkrátka se celý ten smrtící kolotoč motá kolem jedné dívky ztvárněné s takovou péčí, že byste o ní občas dokázali, poprvé v celé sérii, smýšlet jako o živé lidské bytosti. Bohužel proti tomu hraje často propíraný příběhový oblouk, ve kterém se z vyděšené protagonistky až moc rychle stane mašina na zabíjení.

PC verze má pochopitelně výhodu v tom, že lze využít vychytávky typu SSAA (Super-Sampling Anti-Aliasing), tesselaci nebo rozlišení až 4k. Na druhou stranu ale původní verze hardwarově velmi náročného TressFX není úplně odladěná a Laře chybí poměrně reálně vyhlížející shader kůže, který simuluje podpovrchové tříštění světla (subsurface scattering) přesně jako „v reálu“, plus několik dalších drobností. Zkrátka něco za něco.

Definitivní Tomb Raider

Vývojáři udělali všechno proto, aby nám nabídli tak trochu jiné Uncharted, tedy napínavou akční adventuru s nádechem nadpřirozena. Koncept původního Tomb Raidera je totiž v dnešní době opravdu jen obtížné použitelný. A i když možná se slzou v oku vzpomínáme na první šok z medvěda v City of Vilcabamba, úleky z oživlých soch ve třetím dílu či na neopakovatelnou egyptskou atmosféru dílu čtvrtého, je třeba uznat, že ony hry dávaly mnohem menší smysl, než často kritizovaný přerod vyděšené Lary v krvelačnou bojovnici, který je nám prezentován v rebootu série.

V dřívějších hrách jsme se běžně smířili s tím, že všechny prastaré civilizace byly technologicky extrémně vyspělé, složité mechanismy fungují i po tisícovkách let a že v zašlém aztéckém chrámu nalezneme klíčové dírky stejné, jako na sousedově bráně do dvora.

Nejnovější Tomb Raider tyto problémy do značné míry odstranil, přivedl si však své vlastní mušky. Fanoušky série snad potěší jen přítomnost ikonických pistolí, jeden easter egg spojený s nalezením všech GPS „keší“ a drobný vtípek skrytý v Lařině kajutě. Jinak jsou ale snad veškerá pouta s původní ságou přetrhána, což je škoda, protože pár šibalských pomrknutí navíc by pamětníci zcela jistě uvítali.

Pokud se tedy oprostíme od ceny, jejíž výše je relativní a každému zatíží rozpočet jinak, zůstává nám tu vyšperkovaná GOTY edice jedné z nejlepších akčních adventur roku 2013. Hra má drajv, prostředí se neustále mění a každou chvíli vás překvapí nějakou novinkou. Proti hovoří snad jen příběh, který tu a tam skřípe, ale ve srovnání s předchozími díly je to přece jen vyšší level.