Tom Clancy’s Ghost Recon Wildlands

Wildlands je taktická střílečka s otevřeným světem, v níž se zhostíte role vojáka ze čtyřčlenného komanda vyslaného do Bolívie, aby tam pomohlo rozpustit mocný drogový kartel. Spolubojovníky pak ovládá počítač, nebo jiní hráči v kooperativním režimu. Tvůrci slíbili časem přidat i režim, ve kterém si lidé půjdou po krku navzájem, ten však ve hře zatím není. Jediná interakce s ostatními je tedy momentálně spolupráce.

Hrajeme si na vojáky

Taky jste po náznacích z marketingových materiálů chovali naději, že bychom se mohli dočkat dospěle podaného náhledu na problematiku drogových kartelů a dopadu jejich působení na běžné obyvatelstvo či zemi jako celek? Tak na to můžete zase s klidem zapomenout.

Jistě, hra má v názvu jméno spisovatele Toma Clancyho, už z toho šlo předpokládat, že není namístě očekávat zevrubné sociální studie. I tak ale není co chválit, protože Clancyho romány jsou v porovnání se scénářem Wildlands jak Shakespeare v nejlepší formě vedle fejetonu znuděného kvintána.

I braková zápletka dokáže být poutavá a strhující, pokud se umí dobře podat. Zde ovšem žádná snaha ani neproběhla. Postavy jsou naprosto bez duše, nezajímavé, čitelné a archetypální. Kvalita dialogů v cutscénách je mizivá, zájem o předmět diskuze se tak rychle vytrácí. Jinými slovy, po několika hodinách už je člověku absolutně jedno, proč a koho to vlastně zabíjí, což je přesný opak toho, o co se hra měla původně snažit. Podobné prokreslení děje lze odpustit u hry typu Just Cause, ale Wildlands se tváří smrtelně vážně, a o to více jeho příběhové selhání bije do očí.

Úplně nejhorší je ale vnucená morálka a přes koleno lámaný kontrast "těch dobrých" a "těch zlých". Vaše parta bojem ošlehaných veteránů se chová jako skvadra Mirků Dušínů, jsou nezkažení, nepodplatitelní a jejich cíle i americké ideály jsou čistší než padlý sníh. Hra vám ani neumožní chovat se jinak. Vzdávající se nepřítel je náhle imunní na projektily, a pokud se ho i přesto pokusíte uzemnit, protože uprostřed zuřivé přestřelky přece nebudete brát zajatce, ostatní členové vašeho komanda vám ihned začnou do vysílačky zapáleně nadávat jak největšímu antikristovi.

Wildlands působí trochu jako kdyby na vývoj dohlíželi komisaři od Disneyho. Hlavně aby kladné postavy neprojevily nějaký negativní povahový rys! Na druhou stranu bylo samozřejmě potřeba ukázat, jací jsou hrdinové drsňáci, a tak musí čas od času do projevu přidat nějakou tu vulgaritu. Která ovšem v jejich podání zní asi tak stejně patřičně jako od Bohuslava Sobotky.

Ve hře lze popravovat spící nepřátele kulkou z deseti centimetrů do hlavy (nevzdávají se, tak co?), a budete mít na kontě celkem přes dva tisíce zabití. Tak buďto máme partu nevinných andělů chránících bezbranné v zájmu míru a pokoje, nebo skupinu vrahů, pro něž účel světí prostředky a jejich cesta je lemovaná mrtvolami, ale oboje najednou? Šarmantní klaďasové, co by neublížili mouše, ale s genocidou ve jménu univerzálního Dobra problém nemají? To s prominutím ne. Jen to ještě více to ubírá na už tak dost chatrné uvěřitelnosti celého dění.

Bolívie

Jak už bylo naznačeno v úvodu, Wildlands je kvalitativní sinusoida. Po kritice nutně musí přijít chvála, a tu si forma herního světa rozhodně zaslouží. Bolívie ve zdejším podání působí neuvěřitelně autenticky, a hlavně fantasticky vypadá. Podíváte se do všech možných biomů, které jihoamerická země nabízí. Nádherně husté džungle střídají náhorní plošiny, malebné rudé kaňony, vyprahlá poušť a skoro pohádkové jehličnaté lesy.

V podstatě kam se rozhlédnete, tam vás upoutá dech vyrážející výhled. Úžasné siluety hor, zalesněná panoramata, zlatavá mlha rozzářená východem slunce. Opravdu je na co se koukat.

Co do obsahu už je situace bohužel horší. Wildlands se nedokázala vymanit z klasického mustru her s otevřeným světem. Bolívie tak čistě fakticky funguje vlastně jen jako glorifikovaný loading mezi jednotlivými misemi nebo body zájmu. To zjistíte poměrně brzy, interakce se tak záhy změní na pouhé zakliknutí cíle v mapě a otrocký přesun. Tvůrci se to snaží napravit přítomností civilistů a provozu, který má vzbuzovat iluzi živoucího světa, ovšem ničeho jiného se nedočkáte. Jen té iluze.

Místo tradičních věží zde sbíráte složky s dokumenty, mapy a podobně, ale princip je stejný. Fascikl strategických dokumentů nasází do mapy změť ikonek, na vás bude je vyzobávat. Principálně tedy vůbec nic nového. Alespoň že vás při tom všem obklopuje vizuální krása, takže lehce repetitivní cestování vlastně nakonec ani nijak zvlášť nestihne otravovat, protože místo hartusení je potřeba se věnovat užaslému rozhlížení na všechny strany.

Hrr na ně!

Vše doposud zmíněné byla vlastně jenom omáčka okolo. Chleba se do ní láme, když přijde na samotnou akci. Standardně stanete někde na kopci nad nepřátelským táborem. Stmívá se. Pátrací reflektory krájí šero, ale vy jste bezpečně daleko. Následuje dalekohled či průlet dronem s kamerou, pomocí nějž si označíte nepřátelské patroly a namalujete imaginární terč na čelo odstřelovače na strážní věži.

Další postup se větví do několika možností. Můžete pěkně z dálky odstraňovat jednoho gangstera po druhém puškou. Nebo se vydat vpřed a problém neslyšně vyřešit tlumeným samopalem, jako správný smrtící přízrak. A nakonec je tu vždy možnost ohně, krve a střelného prachu.

Ano, opustit veškeré finesy a nepřátele prostě převálcovat nahrubo se zde opravdu dá brát za legitimní variantu. Musíte ale počítat s tím, že stále nehrajete doomovku. Pokud s řevem vyskočíte z krytu na otevřené prostranství s tím, že když to nejde silou, jde to ještě větší silou, vysvětlí vám karteloví sicarios velice svižně, že ve Wildlands vážně nehrajete za Nesmrtelnou tetu.

Střelba je poměrně uspokojivá, ať už postupujete potichu, nebo nahlas. Najdete tu dokonce i lehký náznak balistiky, což je fajn. Nepřátelé jsou sice vcelku hloupí, ale to se v řeži dá ještě celkem přehlédnout. S povděkem naopak kvitujeme fakt, že jakmile zvolíte stealth a nepřítel vás zpozoruje, nevědí o vás telepaticky všichni v okolí. Pokud ho stačíte umlčet dřív, než si zavolá o pomoc, začne hulákat nebo střílet, může tichá akce pokračovat. To je příjemně uvěřitelné.

Utrpení vlka samotáře

Hlavní problém sólo hry jsou (vedle scénáře) počítačem ovládaní spolubojovníci. Taktické možnosti sice na papíře zní velmi bohatě, stejně tak by je naznačoval široký arzenál smrtících i omračujících granátů, min, nástrah, odlákávadel a podobně. Všechno ale pohřbívá systém příkazů vašim vojákům, který je v rámci zjednodušování sedřený na kost, zkombinovaný s jejich špatnou AI. Zvládnou se sice plížit, když se plížíte, a spustí palbu, jakmile začnete tisknout spoušť vy, ale to je asi tak všechno.

Jinými slovy, své parťáky pořádně nerozmístíte, aby se dala spustit koordinovaná akce. Nevysvětlíte jim, že až vykopnete dveře, má hned za nimi letět dovnitř oslepující granát. Nepřinutíte jednoho, aby kryl záda, zatímco tři čistí prostor a podobně.

Přínos spolubojovníků se nakonec smrskne v to, že jednou za půl minuty můžete označit tři cíle, které pak nohsledové sestřelí spolu s vámi. Že to udělají často z naprosto nemožných střeleckých úhlů, to už radši ani nezmiňovat. Kdyby si totiž ještě měli opravdu sami hledat místo, odkud mají na cíleného narkomafiána výhled, nejspíš by se z téměř nepoužitelných změnili na zcela zbytečné. Co z hlediska hratelnosti zůstane? Obyčejná poloarkádová polostealth střílečka okleštěná o svůj největší trumf - spolupráci.

Sestupná tendence

Nejen ekonomové znají jev, kterému se říká "zákon klesajících výnosů". Definicí má dost, ale v zásadě jde o to, že když děláte dokola jednu věc, bude odezva horší a horší. Přesně to se děje i v single playeru Wildlands. Zpočátku je to dobrá zábava, stealth je uspokojivý, střelba jakbysmet. Jenže variabilita misí je nulová, v podstatě ve všech jde o napadení tábora, kde pak musíte někoho zabít, někoho unést či něco zničit.

Tvůrci se tento uspávající rytmus pokusili narušit několika naskriptovanými úkoly a konflikty. Výsledek je ovšem kulantně řečeno poněkud rozporuplný. Jde o to, že jakmile neuděláte přesně to, co se od vás čekalo, hru bez problémů "rozbijete", jak se říká. Tušíte například podraz při schůzce s mafiánským bossem a chcete si nejdřív pečlivě obhlédnout okolí, abyste byli v bezpečí?

Prosím, jak je ctěná libost. Bude vám to ovšem platné jak sněhový pluh v Bangkoku, protože autoři se rozhodli, že k přepadení prostě dojde, a tak se na vás vyrojí hejno pistolníků i přesto, že nikde žádní ještě před pěti vteřinami nebyli. V krajních případech vám Wildlands dokonce s klidem spawnuje nepřátele z čistého vzduchu. Nemá ani dostatek dvornosti, aby vám to dělala aspoň do zad. Ne, pěkně přímo před očima.

Luxovat mapu a vysbírávat všechny součástky, sudy, bedny, nahrávky a kdesi cosi, to také ztrácí kouzlo zhruba někde okolo druhé provincie. Kvůli nedostatečnému systému komandování si taktického vyžití sami jednoduše moc nedopřejete, a hra se tak někde okolo třetiny začíná naklánět směrem k území stereotypu. Přidejte ještě dalších patnáct dvacet hodin toho samého, a co dostanete? Ke konci už je to prostě nuda.

Nebe a dudy

Dosavadní vyznění textu musí učinit ukázkové čelem vzad, jakmile přijde řeč na kooperativní režim. Hrát Wildlands v single playeru, a poté se pustit do akce s živými spoluhráči, to je jak jíst pomeranč z Alberta, a pak si utrhnout čerstvý přímo z vlastního stromu. Někde v hloubi sice víte, že jíte to samé ovoce, ale nechce se vám tomu věřit.

Hra totiž opravdu má potenciál zejména v oddělení taktického přístupu, a multiplayer ho konečně dokáže využít. Ve Wildlands si jednoduše zábavu musíte vytvořit sami, ale nástroje k tomu dostanete, a když se to podaří, nakonec to vážně stojí za to.

S kolegy můžete spřádat složité plány, a pak je hlavně doopravdy provádět. Rozdělit si role a přelstít nepřátele, lákat je do pastí, na připravené miny či otevřený prostor, kde už si je vychutná váš sniper. Sevřít je do kleští, připravit křížovou palbu. Schválně vylekat papaláše, kterého máte unést, aby sám vyrazil na útěk ke svému autu, kde už ale čekají dva spoluhráči s namířenou puškou a připravenými pouty. Došlo i na vyloženě filmové momenty, kdy jeden napjatě čekal v nastartované helikoptéře, druhý k ní běžel s důležitým zajatcem, zatímco na pozadí se rozeznívaly poplašné sirény a vybíhali zburcovaní strážní, aby stihli už jen marně pokropit na poslední chvíli odlétající vrtulník. Výborný moment.

Fantazii se meze nekladou, možnosti jsou bohaté, a v případě, že si budete se svou partou vymýšlet různé rozmanité taktiky, přístupy, a zkoušet je, nedostaví se ani onen zmiňovaný stereotyp ze single playeru. Pokud navíc celá operace proběhne přesně podle plánu, ať už byl jakýkoliv, hladce a bezchybně, zvládá hra přinést libý pocit zadostiučinění.

I v případě, že se všechno zvrtne a metodický postup ústí v bezhlavou přestřelku, působí Wildlands s kamarády daleko lépe než při samostatném hraní. Horečnatě na sebe pokřikovat instrukce, varování a povzbuzovat se, když víte, že se na ostatní můžete spolehnout, budou vás krýt a snažit se, co síly stačí, má úplně jiné kouzlo. Hra je prostě v coopu zábavná, a o to jde především. Ostatní nedostatky, a že jich je požehnaně, sice kvůli tomu nelze úplně přehlédnout, ale člověk k nim má chuť být přeci jen shovívavější.

Chce to pořádné železo

Připravte se na opravdové grafické hody. Vizuální podoba je spolu s kooperativní zábavou čestnou výjimkou z tvrzení, že všechny pozitivní stránky hry k sobě mají i negativní aspekt. Wildlands je jednou z nejlépe vypadajících her vůbec. To je vidět na okolo poházených obrázcích, ale věřte, že jakkoliv pohledný screenshot nedělá hře čest, protože v pohybu je to na plné detaily čirá magie.

Světelné efekty, odrazy, hustá vegetace, na všechno nezbývá než zírat a občas si volnou rukou posunout čelist zpátky nahoru. Zejména v bouřce a dešti vypadá hra vážně neuvěřitelně. Občas si sice je možné všimnout textur, jejichž ostřejší verze se načítají, až když už jste příliš blízko, ale nejde o nic, co by celkový dojem jakkoliv kazilo.

Cena za líbivé pozlátko je očekávatelná. Hardwarové nároky jsou krvavé, jak se sluší a patří. Nutno ovšem doplnit, že brutální požadavky na počítač platí jen pro nastavení ultra a vysoká rozlišení. Snížíte-li kvalitu největších žroutů výkonu, kterými jsou světelné efekty, hustota vegetace a stíny, hra se náhle rozběhne i na znatelně slabších konfiguracích snesitelně plynule.

Tak co s tím?

Kvalita zábavy ve Wildlands není černobílá. Pokud vám jde hlavně o vizuální orgie a překrásný, rozlehlý svět, klidně si hru pořiďte. Na druhou stranu, vyžadujete-li hlubší zápletku, zamyšlení, zajímavé charaktery a široce rozmanitou hratelnost, koupi raději pořádně zvažte. Hlavním faktorem rozhodování by ale mělo být to, zda ji budete mít s kým hrát. V případě, že se do ní plánujete pustit ve stálé, sehrané partě, k číslu v hodnocení si s klidem v duši přičtěte alespoň deset procent, protože v kooperaci je Wildlands o poznání lepší zábava.