Toby: The Secret Mine

Je ale fér za to hru okamžitě zatratit a odepsat jako ubohý plagiát? Nebojte, vyhneme se klasické argumentační berličce "dělají to všichni", ale do hlavy se dere myšlenka, že například malíře Radimského také nikdo neshazuje za to, že maloval jako Monet. Paralela to dokonce není až tak scestná, jak by se mohlo zdát, protože na pozadí Toby: The Secret Mine se občas skutečně potěšíte pohledem na malby. Nejde nicméně o klasické imprese, ale digitální speedpainty od Petra Štefka.

Právě ty hře dodávají atmosférický punc, kterým se Toby od vzoru odlišuje. Ta tam je stísněná a ponurá nálada Limba. Toby není očistec, krajina perlově onyxové beznaděje, Toby je tajemný důl plný pastí, který ale působí daleko uvolněněji a občas téměř vesele. Ano, hra vypadá na pohled až nepříjemně podobně předloze, ale pocity vzbuzuje přeci jen jiné.

Hop, skok, smrt

Kopie nekopie, smyslově se Toby: The Secret Mine zkrátka líbí. To se ovšem bohužel nedá říci o všech stránkách jeho hratelnosti. Nabízí jedenadvacet kratičkých úrovní, v nichž před hráčem stojí vždy stejný úkol - projít skrze rozličné nástrahy až na konec.

Příběh v podstatě absentuje, pokud se vám tedy nechce za zápletku označit "Zlá bytost unesla vaše kamarády, musíte je zachránit." Jedinou náplní tak zůstává překonávání pastí a hlavolamů. Je to ale právě design hádanek a všudypřítomných osidel, ke kterému je nutné mít výhrady. Může za to pachuť metody pokus-omyl, kterou musíte praktikovat v celé řadě obrazovek. Kde z podlahy vyrazí bodce či vám stisknutí skryté plošinky shodí na hlavu tunový balvan? Kdo ví. Častokrát si to budete muset vyzkoušet, umírat, naučit se scénu nazpaměť, a až pak ji konečně proskákat.

Jednou dvakrát to není problém, ale když potřicáté z ničeho nic bez varování zahynete, už se možná mezi sevřenými rty prodere ven pár ne zcela slušných komentářů. V Limbu měly hádanky v rámci pološíleného herního světa stále svůj vnitřní řád, koherenci, jednoduše dávaly smysl, když člověk přistoupil na jejich pravidla. Hře Toby se podobné úrovně nedaří dosáhnout, hlavolamy často působí náhodně a poskládané nazdařbůh. Nejlépe to ilustruje několik pravověrných puzzlů jak z adventur, ve kterých musíte otáčením políček a mačkáním všelijakých tlačítek nastavit správnou kombinaci pro postup dál. Tyto hlavolamy však opět nemají žádnou logiku a řešení musíte zase strefit, jak jinak, metodou pokus-omyl.

Přidejte k tomu například stěnu bodců, která se k vám zezadu rychle přibližuje, zatímco nahodile zkoušíte různé kombinace zámku, a frustrace je na světě. Podobně nesmyslná hádanka s časovým limitem je ve hře, díkybohu, jen jedna, ale po desátém opakování už se jí podaří ve vás vzbudit nutkavou chuť praktikovat násilí na předmětech v bezprostředním okolí.

Skok do zdi aneb krátké, ale nakonec vcelku zábavné

Skok do zdi tentokrát není prostředkem, jak vyjádřit spravedlivý hněv, ale herní mechanikou, kterou při hraní Toby budete muset používat. V celé řadě obrazovek se totiž klíč k postupu schovává v tajných místnostech, kam ostatní hry běžně umisťují nepovinné bonusy. Prvotním úkonem při průzkumu nové lokace se tak pravidelně stane zuřivé bourání do stěn jak při pokusu o tichý průchod spícím domem po celonočním pobytu v nálevně, dokud se neujistíte, že neskrývají například chodbu s krabicí, kterou budete při řešení rébusu potřebovat. Což také není úplně nejšťastnější designérský tah.

To ale naštěstí není vše, co hra nabízí. Několikrát narazíte na skutečně nápaditou hádanku, po jejímž vyřešení se na tváři rozlije spokojený úsměv. Pár fyzikálních puzzlů potěší, ale hlavní silou hry jsou pasáže, které napnou váš postřeh a smysl pro načasování až na samou hranici prasknutí.

Skákací části a vyhýbání se všemožným bucharům, drtičům, balvanům a dalším nástrojům zkázy, jejichž jediným smyslem existence je vás rozmačkat, probodat a rozsekat, totiž vyžaduje nebývalou míru přesnosti provedení. Sprinty pod padajícími stalaktity se neobejdou bez chirurgicky precizního timingu, okno pro skok z bortící se plošinky, zatímco nad hlavou sviští obří sekera, je sotva půlvteřinové a tak dále.

V takových chvílích hra dokáže svou obtížností vytočit k nepříčetnosti jak jednání s technickou podporou Poštovní spořitelny, ale jedná se o vítaný a ve výsledku příjemný druh náročnosti, kdy si za nezdary konečně budete moci jen a pouze sami, což samozřejmě nutí se do proklatě obtížného místa vrhat zas a znovu. Jde o přímý kontrast s nešťastnou aplikací metody pokus-omyl v některých lokacích. Taktéž to s sebou přináší skvělé zadostiučinění a opojný pocit vlastní výjimečnosti, když vám problémová pasáž konečně přestane vzdorovat. Právě kvůli tomu nakonec stojí za to dát hře šanci.

Někoho možná zamrzí i krátká herní doba - na závěrečné titulky se i při prvním průchodu podíváte za slabé dvě hodinky. Toby: The Secret Mine nicméně nabízí kvalitní, příjemnou zábavu, ale nezřídka také frustraci kvůli designovým nedostatkům. Celkový dojem je kolem a kolem spíše kladný, avšak rozhodně ne bezvýhradně.