To the Moon
Na triviálních principech založený nadžánrový zážitek, který svého hráče citově zválcuje příběhem o lásce, ztrátě a vyrovnávání se s osudem. Balancování na hraně interaktivity a kýče dopadne ve výsledném součtu dobře, a i když jsou některé linky přeslazené a jiné zbytečně šroubované, momenty jejich souznění nemají ve hrách obdoby. Kdo od her nečeká bezhlavou akci a zabíjení davů, kdo si potrpí na hluboký příběh zasahující až do morku kostí, musí si To the Moon vyzkoušet.
Další informace
| Výrobce: | Freebird Games |
| Vydání: | 1. listopadu 2011 |
| Štítky: | umění, indie hra, pixel art, interaktivní film, adventura |
To the Moon je za prvé adventura, za druhé nezávislá a za třetí jde o možná vůbec nejsilnější věc, jaká se na herní scéně v roce 2011 objevila. Pokud už to dávno víte, můžete si s námi v následujících řádkách zavzpomínat (po vině další klíčový motiv – vzpomínky). Pokud ne, tak dopředu vězte, že stojí za každou korunu z těch zhruba dvou set padesáti, na kolik přijde. A kdo se bude dál ptát “proč?”, tomu se teď pokusíme, krapet uslzelí, odpovědět.
Ono je málo her, které doopravdy dojímají. To the Moon hraje na city skrze příběh, kterým si obzvlášť melancholické povahy připoutá, a vůbec nevadí, že se děje postavičkám v retro rozlišení. Seznámíte se s dvojicí lékařů a jejich pacientem, byť ten následný vztah má hodně daleko do obvyklé medicínské praxe. Pacientem je totiž stařeček Johnny a doktorům nejde o jeho umírající tělo, ale o starcovu paměť, kam vstupují za účelem realizovat jeho poslední přání: cestu na Měsíc.
Můžeme se jistě bavit o tom, jak moc košer je přemazávat si nad hrobem vzpomínky, aby se do toho hrobu uléhalo ve falešně navozeném klidu duše, ale nad tímhle se tu zkraje nikdo nepozastavuje. Ve světě To the Moon je podobné milosrdenství běžným úkonem a starcovo přání možná neopodstatněný, ale vědou splnitelný vrtoch.
Řeka života
Vrtochy jsou ale od toho, aby se zvrtly. Jak se doktorům odkrývají zážitky, mezi kterými v Johnnyho paměti cestují, otevírá se osud jednoho manželství a následně i jednoho tragédií poznamenaného života. Banální scény jsou střídány emocionálními výbuchy, doktoři se z pozice profesního odstupu nepřestávají vzájemně špičkovat, ale jeden z nich postupně propadá peripetiím Johnnyho života. Těkání mezi náladami je tu neuvěřitelné: hra dokáže jediným zvukem přeladit z komedie na drama a po většinu času jí taková rozháranost prochází.
Co je ale nejdůležitější – prochází jí velice střídmá míra hráčské interakce. Nejčastější činností je v To the Moon odklik dialogu a postup kupředu (respektive dozadu, protože po vzoru filmového Mementa většinou cestujeme vzpomínkami na “začátek”) je obstarán nalezením určitého počtu předmětů nebo míst, zpřístupňujících další scénu. Víceméně nadbytečně pak působí skládačka, oddělující jednotlivé vzpomínky, ale její vyřešení je naštěstí otázkou snesitelné chvilky.
Jakkoliv je ale hráčův vstup minimální, má ve vyprávění své místo. Prozkoumávání jednoduchých scén nutí investovat minimální míru intelektu, ale maximální míru empatie pro poskládání náznaků do souvislého celku. Skutečnost, že něco takového dokáže hra vyvolat i v okovech svého skromného zpracování, jde na vrub výbornému scénáři, který si možná půjčuje od filmových kolegů (od Nolana ještě Inception, ale také mindfucky Charlieho Kaufmana), ale dokázal by v jejich společnosti suverénně obstát.
Cukr a bič
To the Moon se zároveň nezcizuje herním základům, na kterých staví, a umí s nimi vtipně i rafinovaně míchat, aby tak svého hráče udržela v napětí. Otěže ale po celou dobu patří vyprávění, kterým sice proti toku času, ale jinak zcela lineárně proplouváte. V nejsilnějších chvílích se zadírá do témat blízkých každému dospělému člověku: Johnnyho život je plný nenaplněných ambicí, komplikovaných vztahů a rozhodnutí, se kterými není samozřejmé se vyrovnat.
Scénář se nepouští do větších psychologických hloubek, ale zároveň se odváží sedrat ze všech svých na pohled roztomilých protagonistů kůži. Po zhruba čtyřech hodinách vrcholí naprosto odzbrojující pointou, a i když jí následně ztupí hrany kýčovitým finále, pořád si z prožitého příběhu odnesete zážitek, který se obtížně pouští z hlavy.
Kýč je mimochodem prvek, jakému se i ve světě majáků, romantických nocí za úplňku a hlavně nadčasové lásky, která možná i nějakou tu horu zvládne přenést, mohli autoři vyhnout. Většina hráčů bude na To the Moon vzpomínat skrze hudební doprovod s dominujícím klavírem, ale jeho sladkobolné tóny by fungovaly ještě o chlup silněji, kdyby to nebyl takový cukrkandl.
Na druhou stranu vdechuje schematičnost život každému z titěrných gest, každému úšklebku, pousmání i pokrčení ramen na ploše několika málo pixelů. Když se Johnny trápí, trápíme se s ním. Když se zamiluje, zamilujeme se také. Když se doktoři rozhodnou k zásahům, co jdou nad plán původního zadání, ježí se nám srst a mozek na plné obrátky hledá odpovědi na otázky, které se hry zatím nenaučily pokládat. To the Moon je příkladem, že to jde, a také inspirativním potvrzením, že to má obrovský smysl.