Tiny Tina's Wonderlands

Oznámení Tiny Tina’s Wonderlands patřilo k velkým překvapením loňského Summer Game Festu a pamětníci velmi vydařeného DLC pro Borderlands 2, v němž se uječená milovnice stolních RPG objevila poprvé, určitě zaplesali, že tentokrát dostanou plnotučnou porci v podobě samostatného a plnohodnotného titulu. Ani já jsem se nevyhnul pobavenému úsměvu, zároveň ve mně ale už tehdy hlodala obava, zda bude pouhá změna fasády stačit na to, aby Gearbox obhájil další, v zásadě totožnou hru. A odpověď není zcela jednoznačná.

Borderlands 4

Zcela zásadní je přijetí faktu, že tohle jsou prostě další Borderlands. Kooperativní střílečka, kde hlavní roli hraje kořist. Nemá smysl o tom nikterak diskutovat, Tiny Tina’s Wonderlands jsou svému předobrazu zkrátka natolik podobné, že si nezaslouží, aby o nich bylo smýšleno jako o něčem jiném. To v zásadě znamená dvě věci – pokud máte Borderlands rádi, pak gratuluji, protože i tady naleznete prakticky všechno to dobré, co s nimi souvisí. Problém je, že tu taky naleznete všechno to špatné.

Několik drobných změn bychom ale přeci jen našli, jakkoli je jejich vliv na hratelnost přinejlepším diskutabilní. Tentokrát se nestáváme lovcem pokladů ve sci-fi kulisách, nýbrž hrdinou bez bázně a hany ve fantasy světě plném divů a magie. Nebo spíš, stáváme se figurkou na hrací ploše jedné ze seancí stolního RPG Bunkers & Badasses, které tolik miluje eponymní Tiny Tina. Ta figuruje jako vypravěč, jakýsi pán jeskyně (nebo spíš pán bunkru), který je navíc dost nespolehlivý a nerozhodný, z čehož plyne velké množství veselých situací, kdy se vám svět mění před očima, protože si Tina zkrátka v okamžiku rozmyslela následující děj.

Humor je, stejně jako v Borderlands, naprosto všudypřítomný. Musím se vrátit k předposlednímu odstavci a znovu vás upozornit, že míra, jakou si užijete Wonderlands, je přímo úměrná tomu, jak moc máte rádi sérii, z nichž vycházejí. Humor je jako přes kopírák a s ohledem na to, že spadá do ranku miluji/nenávidím, může se vám docela snadno stát, že budete hrou procházet se skřípajícími zuby, pokud tedy styl řachandy, kterou Gearbox vyznává, není vaším šálkem kávy.

Chňo Chňo Chňo

Postavy neustále (NEUSTÁLE) žvaní, každý je nějakým způsobem ujetý, všechno je slovní hříčka nebo popkulturní odkaz a s ohledem na to, jakou silou je vám švanda cpána do chřtánu, má zcela nevyhnutelně velmi kolísavou kvalitu. Nechápejte mě špatně, humor ve hrách obecně oceňuji, protože je ho po čertech málo, potíž je v tom, že Wonderlands zkrátka neznají míru a pro pointu pochybné kvality vás neváhají vytrhávat z hraní a zdržovat, což rozhodně není optimální.

Na druhou stranu už tady musím vyseknout poklonu hereckému ansámblu, který propůjčil hlasy hlavním postavám. Ashly Burch je herní veteránkou se zářezy z Milese Moralese, Life is Strange a především je známá jako Aloy z Horizonu, kromě ní ale exceluje Andy Samberg (Brooklyn 99, Hot Rod) jako jeden z vašich hrdinných kolegů a hlavně můj oblíbenec Will Arnett (BoJack Horseman) jako hlavní záporák Dragon Lord. Díky povedenému dabingu člověk leccos odpustí, připravte se ale na to, že hra neobsahuje českou lokalizaci a s ohledem na fakt, že humor se spoléhá především na nejrůznější slovní hříčky, potřebujete umět solidně anglicky, abyste si ho užili.

Jak se vlastně Wonderlands hrají? Místo předpřipravených hrdinů z Borderlands dostanete k dispozici šestici hratelných tříd a svého reka bez bázně a hany si můžete pojmenovat sami. Jednotlivá povolání v zásadě odkazují na klasické fantasy postavy, jako jsou čarodějové, válečníci a podobně. Postupem času budete moci svého hrdinu vybavit schopností další třídy, aby se legranda znásobila a možnosti hratelnosti trochu více otevřely.

RPG systém, tedy získávání úrovní a přidělování bodů, je opět velmi podobný Borderlands, nemůžu se nicméně zbavit pocitu, že starší díly a jejich hrdinové byli nápaditější a variabilnější. Ani ve Wonderlands samozřejmě nechybí možnost kooperativního hraní až ve čtyřech, a to napříč všemi platformami.

Hra na hrdiny

Po krátkém úvodu a tutorialu se dostanete na mapu Overworldu, po níž budete se svým panďulákem putovat jako po herní ploše, sbírat vedlejší úkoly, otevírat poklady, čas od času čelit náhodným střetnutím a tak podobně. V tomto režimu hra připomíná stolní RPG nejvíc po mapě se povalují zátky od nápojů či křupky, které zamezují v dalším postupu a Wonderlands využívají všech myslitelných fantasy/RPG klišé.

Z Overworldu pak můžete vstupovat do jednotlivých oblastí, kde na vás čeká klasická hratelnost ve střihu Borderlands – first person looter-shooter, který se akorát rozhodl vyzkoušet fantasy cosplay. Bohužel ani v tomto smyšleném světě se vývojáři neobešli bez střelných zbraní, a tak se připravte na pistole, brokovnice, samopaly či ostřelovačky, jen s trochou té středověké estetiky. Místo granátů dostanete k dispozici kouzelné schopnosti, místo štítů vás chrání ochranné zaříkadlo, ale všechno funguje veskrze totožně, včetně automatů na nákup či prodej proviantu a respawnovacích stanic.

Tohle je vlastně ta největší výtka a nejslabší stránka Wonderlands. Gearbox měl přístup k pramenu prakticky neomezené invence, ani si z něj ale neusrkl. Ano, některé vedlejší úkoly jsou vtipné, zároveň se ale připravte na neskutečně repetitivní střílení vln nepřátel (kteří navíc nejsou natolik variabilní, aby to byla dlouhodobě zábava).

Zcela kontraproduktivní je sveřepé trvání na přísném omezení inventáře, kvůli kterému se budete neustále hrabat v batohu a vyhazovat věci, abyste mohli něco sebrat. Ohromná škoda ale je, že se zopakoval problém, který jsem (a nejen já) pociťoval už u třetích Borderlands – autoři jako by nebyli schopni dopřát vám skutečně zábavné zbraně, ze kterých bude radost střílet a které budou mít opravdu zábavné efekty.

Fantasy s brokovnicí

S láskou vzpomínám na první Borderlands, kdy jsem střídal arzenál jak na běžícím páse a jedna puška byla lepší než druhá. Než se mi některá stačila okoukat, už mě k užívání lákala další. To Wonderlands bohužel neumí, a pokud jste si mysleli, že magické fantasy prostředí bude pro tvůrce požehnáním a rozváže jim ruce, budete velmi zklamáni. Obecně totiž hra všechno dělá standardně, přesně tak, jak byste očekávali. A to se dřív nebo později zkrátka začne zajídat.

Zajímavým systémem je naopak využití v současné době populárních roguelike mechanismů v podobě Chaos Chamber, kde můžete získat slušné množství pokladů a zkušeností, pokud projdete souborem čím dál náročnějších střetů. Tento režim patří k tomu nejlepšímu, co se ve hře nachází, navíc jeho aspekty můžete aplikovat i na základní hru. Chaos Mode dodává do hry množství modifikátorů, které mění pravidla a jsou příjemně osvěžující, i díky zvýšené obtížnosti.

Co se týče technických vlastností, nejsou Tiny Tina’s Wonderlands ničím, nad čím byste plesali, zároveň mě ale jejich podoba ani chod neurážely. Hrál jsem na PlayStationu 5 v režimu Quality, který nabízí 4K při 60 FPS, hra také podporuje mód Performance pro příznivce 120 FPS. Během hraní jsem nenarazil na žádné bugy a glitche a obecně byl zážitek plynulý. Celshadovaná stylizace samozřejmě pomáhá, ale textury jsou pěkně ostré a obecně jsem byl spokojený. Snad jen načítání terénu při létání na katapultech by mohlo být lepší.

Fakt to chcete?

Celkem můžete ve Wonderlands strávit okolo 20 hodin v závislosti na tom, jak moc budete chtít jejich poklady vyzobat, kolik humorných situací budete chtít zažít a jak moc se vám podaří vyhýbat se smrti. Můj herní zážitek byl extrémně nevyvážený, v některých momentech jsem se skvěle bavil a třeba některé souboje s bossy jsou vyloženě skvělé, jindy hra spadne do otravné repetice a začne se chovat jako mladší sourozenec, který vás neustále upozorňuje na něco, co mu přijde super. Jenže vám ne.

Do třetice všeho dobrého zopakuji – pokud se vám ještě nestačila přejíst hratelnost, kterou Gearbox recykluje posledních 13 let, pak směle do toho. Jestli jste ale od Wonderlands čekali něco výrazně odlišného, ruce pryč. Nebo aspoň počkejte na významnější slevu.