Thronebreaker: The Witcher Tales

Zatímco příběh Geralta se zřejmě uzavřel okouzlujícím prolomením čtvrté stěny v závěru datadisku O víně a krvi, zaklínačský svět jako celek má v pečujících rukách CD Projektu ještě spoustu nedovyprávěného co nabídnout. O té péči svědčí už fakt, že Gwent vznikl jako doplněk pro příběhové RPG na základě letmých zmínek v knižní sáze a i coby minihra v singleplayeru vykazoval znaky oné návykovosti zmíněné v úvodu.

„Co takhle radši partičku gwentu?“

Na základě jejich prvotního úspěchu CD Projekt kartičky vypreparoval, namísto relativně prostého sčítání bodů v řadách každé z nich přiřkl různé schopnosti, a multiplayerová odnož byla na světě. Slibovaná singleplayerová kampaň se po několika odkladech proměnila v samostatný projekt. Už tohle je na „obyčejnou“ minihru úctyhodný výkon.

Ještě úctyhodnější je ale vystavět na kartičkách hru, kde každá z partií dává příběhově smysl a vlastně ho sama vypráví. Tytam jsou nedotknutelné zlaté karty hrdinů, kteří by se v jednu chvíli nemohli na stejném místě setkat, natož aby bojovali bok po boku. Zdaleka už nestačí vytvořit si nejnabušenější balíček a modlit se, aby vás protihráč nepřekvapil počasím, které sílu jednotek srazí na minimum. Špehové s nekonečným dolízáváním jsou též pryč, počet řad na každé straně se snížil ze tří na dvě. Zkrátka nic není jako dřív – a přesto vlastně ano.

Zatímco dřív jste si mohli svou frakci libovolně zvolit, stejně jako jejího vůdce, Thronebreaker má svou královnu jasně danou. Meve, neohrožená vládkyně Lyrie a Rivie, má ovšem podobně jako Geralt nepopiratelné charisma a kromě toho, že je krásná, je dokonce i moudrá. Ideální protagonistku bychom měli, o zábavu se postará statisícová armáda Černých. Na Nilfgaard bylo vždycky spolehnutí, stejně jako na jeho invazivní zahraniční politiku pokusů o bleskové převzetí slabších království.

„Aen Ard Feain!“

Vojenské tažení zní možná jako nudná zápletka s jasným nepřítelem, ale to bychom nesměli být ve světě Zaklínače, kde černou najdete jen na brnění Nilfgaarďanů a bílá se ustrašeně krčí někde pod kořenem v Brokilonu. Paleta odstínů šedi jich snoubí víc než padesát a hned po prvním rozhodnutí vám vypravěč oznámí, že jste právě „zvolili jedno zlo místo jiného“.

Kromě války sužuje kraj ještě všelijaká jiná verbež – banditi, mrchožrouti hodující na rozkládajících se tělech, lesy mají pod palcem spící buňky Veverek, a dokonce i k nájezdníkům ze Skellige se donesly zkazky o snadném rabování.

Do své družiny, potažmo karetního balíčku, verbujete postavy. Některé jsou na první pohled nedůvěryhodné, ale se srdcem ze zlata, jiné vypadají solventně a vrazí vám dýku do zad, sotva se otočíte. Kolem zrady se motá skoro celý příběh a zároveň zavdává možnost sestavu karet pravidelně obměňovat, protože se střídáním stran přibývají nové jednotky.

Věrní vojáci Severních království sbírají bonusy za loajalitu královně, tedy za využití její vůdčí schopnosti. Po jednom příběhovém zvratu její armáda nabere spíš charakter guerilly, po dalším řady rozšíří úskoční elfové a nezlomní trpaslíci. K tomu kolem sebe máte kolečko věrných, s nimiž můžete diskutovat v jednom z táborových stanů, ale jejich věrnost je podmíněná rozhodnutími, která učiníte.

„Za Lyrii a Rivii, za sever!“

Narazíte třeba na starou známou Černou Raylu, v jejíž přítomnosti nesmíte vyjádřit jakékoli sympatie vůči elfům, jinak se nezdráhá odejít. S odchodem postavy ze scény ztratíte i její kartičku – a musíme říct, že odchod jednoho udatného rytíře nás zatraceně mrzel, protože byl naprosto klíčový pro taktiku a dobrou čtvrthodinu jsme strávili bědováním nad tím, že své rozhodnutí nemůžeme změnit.

Ne že by samotné souboje byly těžké. Pokud z Gwentu znáte o ždibec víc než jen naprosté základy, klidně si rovnou vyberte nejvyšší obtížnost. Klasických bitev na tři kola vás ovšem čeká překvapivě málo. Často se hraje jen na jedno vítězné a většinou o vítězi rozhoduje splnění nějakého úkolu, který s počtem bodů úplně nesouvisí.

Spíš musíte znát schopnosti svých jednotek a nastudovat si ty soupeřovy. Někdy máte za úkol zničit konkrétní kartu symbolizující velitele, jindy hru co nejvíc zdržovat, abyste spojencům poskytli čas na evakuaci města, nebo zneškodnit nepřátelské jednotky, ale nikoliv zajatce, kterého drží mezi sebou.

Co s rozdanými kartami?

Hlavními questy většinou projedete jako nůž máslem, mapy ale skrývají mnohá další tajemství a hromady odboček. Nepovinné hádanky potrápí vaše mozkové závity, protože dostanete konkrétní zadání a musíte ho vyřešit za použití předpřipraveného balíčku. Třeba když Nilfgaarďani shazují na město kravské mršiny a vy se kromě destrukce katapultů staráte o to, aby na konci kola žádné smrduté mrtvoly nezůstaly na vaší straně hracího pole. Nebo se musíte proplížit městem symbolizovaným kartičkami (jak jinak) temných uliček s hlídkujícími trpaslíky.

Hádanky jsou hodně rozmanité a budete žasnout, co všechno se dá vymyslet s vcelku banálním hracím polem o čtyřech řadách. Nad jejich řešením se dá dost zakysnout, ale hledání toho správného triku s uspokojivým výsledkem přinese sladkou odměnu v podobě mocných artefaktů, takže se vyplatí lámat si hlavu.

Ne každý problém musíte řešit jen partičkou Gwentu, na všechny ostatní je tu rozhraní z textového RPG. Postava Meve má přirozeně trochu míň volnosti než Geralt, kterému na bedrech neležel osud celého království, i tak ale máte v důležitých otázkách celkem na výběr.

Musíte pečlivě balancovat množství zlata, dřeva a vojáků, jejich morálku, názory družiny, do toho občas řešit starosti pěšáků, které se záhadně objevily se záchranou elfa před pogromem, a k tomu ještě získávat zpět ukradené království diplomacií i bojem.

Důsledky svých rozhodnutí někdy nesete okamžitě, a na konci se třeba projeví i ta drobnější, kterým jste možná nepřikládali prakticky žádnou váhu a skoro jste na ně zapomněli, což nás příjemně překvapilo.

Zdroje spíš než zpětným dobýváním území získáváte na mapách jednotlivých lokací, kde se povalují zapomenuté zásoby, stohy dřeva i vývěsky verbující mladé muže. Přestože příběhově žijete ve stálém nedostatku, surovin bude většinou dost a dost, což je dobře. Potřebujete je totiž k vylepšování základního tábora.

Ten si můžete rozložit kdekoliv a číst si v něm královskou korespondenci, spravovat armádní balíček, vylepšovat jednotlivé stany a tím třeba odemykat nové jednotky, nebo cvičně hrát proti umělé inteligenci.

Ironická krása

Lokací, které s Meve a její smíšenou armádou projdete, je celkem pět a každá z nich zabere okolo pěti nebo šesti hodin. Bohužel se do nich zpětně nemůžete vracet a to je dvojnásobná škoda vzhledem k tomu, že vždy máte jen jednu uloženou pozici. Hra vás ale u kritických bodů upozorní, že pokud chcete na mapě ještě něco splnit, musíte to udělat teď.

Thronebreaker má příjemnou, lehce komiksovou stylizaci – tedy když vezmeme v úvahu, že většinu času projíždíte spálenou zemí plnou zmaru, ghúlů, půlnočnic, zakletých temných hvozdů nebo chumelenic, ze kterých černají prsty na nohou. Ale je okouzlující takovým tím špinavým způsobem, pro Zaklínače charakteristickým.

V dialozích občas trochu drhnou animace obličejů, ale dabing je na skvělé úrovni, včetně šíleného trpasličího přízvuku, který se odráží i v titulcích, takže našinec bude některé repliky muset číst několikrát. S českou lokalizací se tentokrát zatím nepočítá. Podobně kvalitní je i zbytek ozvučení a naštěstí obsahuje tolik hudby, abyste v bitvách nemuseli poslouchat tu stejnou vlezlou smyčku pořád dokola.

Pro fanoušky Zaklínače, Gwentu a vlastně i karetních her celkově jde o veskrze příjemnou povinnost. Už proto, že může jít na delší dobu o poslední příležitost, jak se do zaklínačského světa prostřednictvím hry podívat. Navíc to je extrémně kreativní využití žánru, který dnes už jen málokdy přichází s něčím novým.

Kombinace zábavných herních mechanik, RPG prvků, živého pohybu po interaktivním herním plánu a svěžích dialogů nabitých humorem i popkulturními odkazy dělá z Thronebreaker: The Witcher Tales vynikající oddechovou záležitost, kterou můžete hrát klidně na velmi krátké etapy, protože je okamžitě přístupná, ale i osm hodin v kuse, pokud potřebujete poctivou dávku zaklínačské atmosféry přímo do žíly. Nebo když se zaseknete na hádance, protože se ty zatracené harpyje pořád líhnou z vajíček a vždycky vám jedna zbyde, ale máte zapálit všechny!