The Whispered World

Verdikt
70

Klasická point-and-click adventurka s příjemně pohádkovým příběhem, vhodným pro děti i dospělé. Škoda především obstarožního rozlišení a dalších drobných technických nedodělků, protože jinak se mohlo hodnocení vyšplhat i trochu výše.

Další informace

Výrobce: Daedalic Entertainment
Vydání: 28. srpna 2009
Štítky: pohádka, indie hra, dobrodružná, adventura

Kdo by měl rád klauny. Ti hnusní otrapové s obřími botami, červenými nosy a dalšími takzvaně komickými rekvizitami zcela straší ve snech už od dob, kdy ve čtenáři zanechalo hluboké emocionální jizvy To od Stephena Kinga. Na druhou stranu, koho by nebavily graficky vymazlené kreslené adventury, což samo o sobě skýtá dobrý argument k překročení stínu vlastních obav. A že tahle hra bude jednou takovou, a to hned par exellence, o tom nebylo pochyb už od uvedení prvních obrázků.

Smutný klaun

Ono to vlastně ale nebude tak hrozné ani s těmi klauny. Sadwick, hlavní hrdina příběhu, není ani zdaleka někým, kdo by se dal nazvat typicky děsivým klaunem (anebo spíše šaškem, soudě podle mohutných rolniček vystupujících z pokrývky jeho hlavy). Sadwick je smutným klaunem. Smutným z vlastního života v (ne)pohodlí rodinného cirkusu, ze samotné role být klaunem, z toho, že musí rozdávat radost a smích prostřednictvím vykrkání abecedy tam, kde by se raději věnoval poezii a divadlu.

Kdybychom vyhlásili soutěž o nejzajímavější hlavní postavu v adventuře za posledních pár let, právě Sadwick by byl horkým kandidátem na obsazení stupně vítězů. Jistě se nezalíbí všem, vlastně se pravděpodobně najde dostatek odpůrců, prohlašujících, že jim jeho na první pohled účelově infantilní šišlání trhá uši, že se s ním nedokážou dostatečně ztotožnit a kdosi cosi.

Ovšem stačí dohlédnout o fous dál, tzv. číst mezi řádky, a hnedle uvidíte nebývalým způsobem propracovanou postavu. Sadwick je malý vzrůstem, přesto velký srdcem. Ano, je to abnormálně nesebejistý strašpytel, ovšem veškeré své negativní vlastnosti dokáže překonat s takovou bravurou a důvtipem, že s ním zkrátka nejde nemít sympatie.

Proti proudu osudu

The Whispered World je něčím, co by do něj málokdo řekl. Možná čekáte další z řady dutých pohádek o potrhlém bulíkovi, který zachraňuje kombinací žehličky na lopatu svět (exemplárním příkladem budiž Simon the Sorcerer 5). Dostane se vám ale důvtipně poskládaného příběhu. Hned zkraje budete šokováni zjištěním, že je Sadwickovi předurčeno zničení pohádkového světa. Ten tomu pochopitelně nemůže uvěřit a vydává se na dobrodružnou výpravu do královského hradu, aby svůj osud zvrátil.

Vše působí perfektně uceleným dojmem, kdy nic nepřebývá a nic nechybí, a nastavené laťky se tvůrci drželi opravdu až do samotného závěru. Ba až do titulků, které skrývají ještě nášup a obsahují další roztomilé pointy, natolik odzbrojující, že se slze dojetí snad neubrání ani největší tvrďák.

Vyprávění navíc obsahuje jako u mnoha vynikajících animovaných výtvorů dvě roviny. Děti, pro které je titul díky líbivé grafice a roztomilým postavičkám více než lákavý, se dočkají množství chytře zaobalených morálních lekcí o přátelství, sebeobětování a podobných věcech. Považovat ovšem The Whispered World za naivní parafrázi na Kouzelnou školku by bylo velmi nešťastné! Stejně tak totiž obsahuje spoustu skrytých narážek a situací, které pravděpodobně ocení pouze dospělí, podobně jak tomu je kupříkladu u Psychonauts z dílny Tima Schaffera.

S hádankami se autoři poprali s obdivuhodným umem. Nerecyklují do zemdlení již stokrát použité a naopak se snaží vymyslet skutečně nové kousky. A daří se jim to, daří. Po vyřešení nejednoho rébusu vás zahřeje uspokojivý pocit: „He he, tohle se vážně povedlo, to tu ještě nebylo.“ Přitom nejsou na pořadu dne vyložené absurdity, přestože je hra relativně nadprůměrně obtížná.

Totální nasazení scénáristů

Vzhledem k naprosté absenci jakékoliv nápovědy mimo obvyklou klávesu pro zvýraznění aktivních míst, je nasazení zkoušení všeho na vše nevyhnutelné. Je to problém? Asi by byl, kdyby nebylo ještě další výjimečné vlastnosti The Whispered World. Autoři si totiž dali práci a vymysleli desítky, možná stovky vtipných komentářů při kombinování nesprávných předmětů! Kde zpravidla končí zájem pěti upocenými frázemi ve stylu „Tak takhle to nepůjde, saláme.“, tam The Whispered World předvádí totální nasazení scénáristů. Nikdy si nebudete zákysy užívat jako zde a historkami hýřící Sadwick vám přiroste k srdci ještě víc.

Úroveň dialogů je obecně na vynikající úrovni. The Whispered World je prost jakéhokoliv druhu pubertálních fórků či křečovitých narážek na známé osobnosti, filmy a další tradičně využívané věci. Texty jsou naopak vkusné, věcné a pokud se v nich už nějaký vtip objeví, o žádnou další přidanou hodnotu se nesnaží a je prostě inteligentním způsobem vtipný. Původnost a čistota. To jsou věci, kterých si na téhle hře nadmíru ceníme a které nedovolí nic jiného, než vše s chutí hltat.

Potlesk dabérům

Tuhle kvalitu vhodně doplňuje pěkná (i když poněkud střídmá) hudba a hlavně excelentní dabing, ze kterého je cítit, že si ho herci užívali, jak jen mohli. Jistě se najdou jedinci, kterým bude Sadwickovo šišlání připadat jako poněkud laciné, infantilní nebo dokonce nesnesitelné. Ó, jak povrchní toť názor! Sadwick si může šlapat na jazyk sebevíc, ale nic to nemění na tom, že disponuje tak širokou škálou různých výrazů, že nejedna zprofanovaná „umělecká“ star může jen smutně pokukovat někde z temného kouta.

Pokud Sadwick nervózně a nejistě říká: „A teď bych měl našlapovat pomalu, hóódně pomalu.“ budete mít nalepené oči na monitoru, aniž byste se odvážili nadechnout. Pokud začne panikařit, budete i vy. Pokud se bude smát, rozlije se úsměv na tváři i vám. Nevím, co víc už by šlo čekat od dabingu než tak ladný přesun emocí. Podobně kvalitně jsou zpracovány i vedlejší postavy (třeba skvěle odehraný hlavní záporák) a ucho náročnějšího hráče zkrátka musí být polichoceno.

Prokletí kreslených adventur

Grafické zpracování snad ani není třeba komentovat. Radost z překrásně nakreslených lokací i postav (!) kazí jen jediné možné rozlišení 1024x768. Na dnes převládajícím širokoúhlém displeji se proto scéna uměle roztáhne do stran, což je snad nejhorší možnost, jak se s tímto vypořádat. Lze si na to zvyknout, pořád se ale jedná o významnou a v podstatě neodpustitelnou degradaci celkového dojmu.