The Waylanders

Narativní buřtguláš

Hned na začátku tohoto ambiciózního RPG si můžete, jak byste od podobné hry čekali, vypiplat svou vlastní postavu, její národ a původ. Kromě nových a neznámých ras vás nic moc nezaskočí a mezi povoláními můžete najít válečníka, zloděje, čaroděje a tak dále. Vizuálně se však moc nevyřádíte, protože chybí výběr obličeje, a tak si pohrajete akorát s výběrem pleti, hlasu a účesu.

Hned první dialogy vás ale asi zaskočí, protože povahy a motivace postav neustále kolísají. Lidé tu halabala přecházejí z epických projevů o osudu do pubertálního humoru a narážek. Nejvyšší představený druidů nebo slovutná věštkyně Mourianů se chovají a mluví jako v Hamletovi, aby se z nich vzápětí stal Kačer Donald.

Celkový nesoulad naléhavosti záchrany světa a hlášek, který jako by vypadly z teenagerského seriálu o americké střední škole, bouchá hráčem ze strany na stranu a servíruje mu neucelený a málo uvěřitelný svět. Někomu by tenhle styl humoru a vyprávění určitě mohl připadat osvěžující a zábavný, ale v tom případě bych se jako vývojář neoháněl tituly typu Dragon Age.

Jako ve správném staromilském RPG se i v The Waylanders vydáváte na epické dobrodružství s několika společníky. V téhle hře je jich ale pěkná nálož, protože se k vám přidávají postavy docela často jen i dočasně a hned zase odchází. Od začátku v nich tak budete mít pěkný guláš a nakonec vás přestanou zajímat. Příběhy a mise, které pro ně můžete plnit, jsou generické, mdlé a bez nápadu a některé ani nezapadají do celkového charakteru dané postavy.

Svět na houpačce

Samotný svět působí zvláštním dojmem: Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli staví na historických základech s nadpřirozenými prvky, nebo je to čisté fantasy. Třeba vás může zmást, že jeden váš společník je z Řecka a svou náturou i jménem se podobá Héraklovi, nebo že královna Kaltie, jak se herní mýtické království jmenuje, pochází z Egypta. Vrcholem zmatení pak je to, že hned na začátku hry je vaše postava součástí delegace do Irska, kde sídlí vaši bohové.

Jedním z inzerovaných herních pilířů je i cestování v čase. To však působí spíš jako lehká recyklace lokací, anebo že se ve studiu nedohodli, jestli chtějí dělat keltské, či středověké fantasy. Hratelnosti boření časoprostoru moc nepřidává, spíš někdy otravuje, a tak tento slib působí jako voňavá vábnička na hráče spíš než funkční mechanika.

Dál zamrzí nedotažené detaily, které by neměly šanci zklamat, pokud by si na sebe vývojáři neušili tolik bičů. Například je úplně jedno, za jakou rasu hrajete, stejně vám některá NPC budou říkat smrtelníku, i když byste měli být nesmrtelní. Nebo vysvětlujete zvyky daného národa svému soukmenovci. Korunu tomu všemu nasazují opravdu extrémní disonance – slyšíte sice vyprávění o nesmrtelné rase Mourianů žijících v temnotě, ale vidíte nádherně rozsvícené a veselé jeskynní město.

Vizuál na hraně

Ve vizuálním zpracování hra kolísá někde mezi mainstreamovými mobilovkami a 3D animáky. Svým trochu ztřeštěným stylem animace postav naznačuje, že půjde o příběh s nadsázkou, ale jak jsem už zmiňoval, tak tomu vyloženě není.

Všechna prostředí jsou zpracována řemeslně na výbornou a můžete se jimi s radostí kochat. Galskou tematiku, kterou hra inzeruje, v nich moc ale nehledejte – se svými hrdiny místo série oppid procestujete hromadu různých prostředí, ať už jsou to středověká městečka, pláže, podzemí, nebo třeba les a bažiny.

Celkově se vizuálu The Waylanders asi nedá nic vytknout, ale zároveň také v ničem nevyniká. A někomu může určitě vadit až pohádková stylizace postav.

Bojový systém s překvapením

Boje v The Waylanders probíhají v reálném čase s taktickou pauzou. Každá postava a povolání má své speciální schopnosti, ať už je to řev válečníka, nebo kouzla, která můžete používat, dokud se nevyčerpá mana nebo její bojovnický ekvivalent. Taktická střetnutí jsou dost těžká na to, aby představovala opravdovou výzvu, ale pokud jste v minulosti hráli nějaké izometrické RPG, budete se cítit jako doma.

Příjemnou inovací jsou formace: Můžete totiž spojit 3 postavy v jeden celek a používat zcela nové schopnosti a vlastnosti. Vytvoříte tak například falangu, obrníte se štíty, nebo se dokonce spojíte v golema. Zkoušet a kombinovat všechny tyto přeměny je opravdu zábavné – jde o vítané oživení jinak klasického soubojového systému. A taky to trochu připomíná Strážce vesmíru, když volají na pomoc svůj megazord.

Toulavá kamera

Podebranou patou je všudypřítomné těžkopádné ovládání. Pokud si zvolíte pohled třetí osoby, musíte otáčení kamery obsluhovat pomocí držení pravého tlačítka myši. Připadáte si tak opravdu jako v některých starších titulech a ještě vás u toho zabolí prsteníček. Výhrou není ani izometrický pohled, čeká vás otáčení kamerou na každém rohu – jinak totiž nemáte přehled, kde jsou vaše postavy.

S uživatelskou přívětivostí se nesetkáte ani v různých menu, kde budete jako diví klikat na tlačítka a divit se, že se nic neděje. Teprve po chvíli si všimnete malého modrého proužku, který indikuje, že máte tlačítko držet. Takový přístup bych čekal spíš u konzolových her.

A ještě malé upozornění pro vlastníky displejů vyšších rozlišení: Vaší častou kratochvílí bude hledání kurzoru myši, který je opravdu miniaturní a často splývá s prostředím.

Ani legendy nepomohou

Gato Studio se ve svých marketingových materiálech může ohánět známými jmény, ale v konečném výsledku mu to není nic platné a spíš to působí poněkud trapně. Mezi vývojáři můžeme najít například Emily Grace Buck známou z Telltale Games nebo dnes už veterána herní hudby Inona Zura, který má zářezy ve většině sérií, jimiž se The Waylanders inspirují.

Bohužel ani zmíněný hudební guru nezachraňuje zvukovou složku hry. Dovedu si představit, že z herní režie zněl příkaz jasně – chceme kelty a fantasy. A tak Inon Zur šel a podle pokynů dělal. Žádná inovace, spousta kýče a někdy až otravně se opakující melodie, které se mnohdy ani nehodí k atmosféře dané lokace. Zkrátka řemeslně slušně odvedená práce, ale mizerně použitá.

Keltské záseky

Co The Waylanders po všech předchozích přešlapech absolutně pohřbívá, je jeho technický stav. Je vidět, že díky předběžnému přístupu vývojáři dokázali vychytat spoustu chyb v začátcích hry. Jak však trochu postoupíte v příběhu, začne se před vámi všechno rozpadat. Indikátory zdraví ukazují bludy, ikony schopností pomrkávají, že ještě nejsou připravené, i když tomu ve skutečnosti je naopak, nebo se vám vůbec nezobrazují popisy předmětů a úkolů.

A jsou tady i bugy, které hru vyloženě rozbíjejí, jako když jsem musel pro postup dál splnit jeden úkol a hra mě z lokace teleportovala pryč. Místo z mapy samozřejmě zmizelo. No a zadavatel úkolu se bohužel pořád tvářil, kdy jako už půjdu do té zatracené jeskyně, a quest stále strašil v deníku. Hřebíčkem do herní rakve byl tábor banditů, ze kterého se nedalo uniknout, protože chyběl východ, a cestování na mapě bylo zakázáno.

Oči pro pláč

Celá tohle zklamání, které nese název The Waylanders, mi připomnělo dávno zapomenutý titul Sword Coast Legends, na kterém se Inon Zur také podílel. Stejně jako projekt od Gato Studio vyhodil svůj potenciál z okna, i s podporou licencovaného světa Forgotten Realms, a servíroval pokulhávající a generickou zábavu, která ale byla aspoň v ucházejícím technickém stavu.

Podivné postavy s neidentifikovatelnou osobností, nešťastně postavený svět a hromada chyb jsou bohužel hlavními atributy The Waylanders. Nezachraňuje ho ani docela zábavný bojový systém, ani známá vývojářská jména. I pokud hledáte nějakou oddechovku, u které nechcete přemýšlet, a máte náladu na lehce humorné Kelty, doporučuju vám počkat na vícero opravných patchů.