The Walking Dead: Season One

Autoři ze studia Telltale k nim nepatří. V herní adaptaci úspěšného komiksu Walking Dead se zaměřují na psychologii obyčejných lidí v dobách zompocu. Rozvíjí komiksovou a seriálovou značku Roberta Kirkmana mistrně vyprávěným vlastním příběhem, který popisuje osudy skupinky přežívajících na cestě za bájnou záchranou. Hodně se utíká, hodně se umírá, hodně se pláče, hodně se bojí a ještě víc než to všechno dohromady se dívá na animace. Je Walking Dead skutečně tak dobrou hrou, jak osmi miliónové prodeje a vítězství na VGA 2012 naznačují?

Ne. Tedy - ano, je dobrá a ne, nejde o dobrou hru, alespoň ne v tom smyslu, v jakém nahlížíme na adventury. Schovejte nože a uklidněte se, příznivci Walking Dead – rozporuplnost titulu není žádnou tragédií. Jasným záměrem scénáristů bylo prozkoumat, jak by se normální lidé chovali v situaci, která nadobro mění životy. V pěti dílné zprávě stojí, že v době krize je člověk člověku vlkem a humanismus, který v sobě během klidných období pěstujeme, jde s rozsáhlou katastrofou ke všem čertům. Není to na pohled nic hezkého, protože budete přinuceni posílat na smrt kolegy, abyste sami zůstali naživu, a často se za to budete nenávidět, protože v tom není ani zbla fair-play.

Všichni lidští protagonisté jednotlivých epizod před něčím utíkají. Samozřejmě, zombíci jsou jim v patách, ale každý ze skupinky přežívajících má ještě své démony, kterým se snaží uniknout, a kteří ovládají jeho rozhodnutí. Hlavní hrdina Lee unikl před spravedlností a pocit viny za vraždu „ve starém světě“ kompenzuje starostí o osmiletou nalezenku Clementine.

Není to jednoduché, zvlášť ne ve skupině individuí, které by měly táhnout za jedno lano, a přesto se názorově rozcházejí – a to i v situacích, kdy narazí na zdivočelé bandy anarchistů s kušemi anebo kanibalistické či rasistické spolky. Každý z „vašich“ lidí má vlastní názory, které jsou pro něj relevantní a musíte mezi nimi kličkovat jako slalomový závodník, abyste se dostali do cíle.

Walking Dead vás nebude zastavovat složitými problémy. Není to jejím záměrem. Až na několik kostrbatých akčních scén, kdy můžete zemřít, vás bude konejšivě provádět příběhem: co by se mohlo stát špatně? A tím vás zručně dostane na lopatky, vyvolá sympatie k postavám a následně je chladnokrevně zabije, abyste se cítili jako největší bídák pod sluncem. Bídák s touhou po přežití.

Vynikající psychologický portrét skupinky přežívajících staví Telltale na televizním zážitku, kdy je většina dramatických událostí pojednána filmově střiženými animacemi a dobře zrežírovaným dabingem, který přidává okamžikům na intenzitě. Kdo si vzpomene na Dragon's Lair, interaktivní filmy nebo školu Davida Cage, nebude daleko od pravdy – takovému pojetí zábavy se totiž Walking Dead přibližuje.

Mezi dlouhými animacemi nabízí špetky interaktivity, většinou triviální úkoly „najdi to, co máš pod nosem“ nebo „klikni na objekt“, jenže jejich náročnost je snížena na takové minimum, aby se hráči co nejrychleji dostali k dalšímu příběhovému segmentu. Dokonce i adrenalinové útěky před hordou zombíků neposkytují jinou možnost, než tisknout jednu jedinou klávesu a projít tak digitální scénou pouze s mírnou šancí na neúspěch (když vám prst sklouzne a nevšimnete si toho).

Otázky, na které se skrz hraní autoři ptají a situace, do kterých vás natlačují, zpochybňují vaší vlastní morálku a nutí vás uvažovat nad tím, jak byste se skutečně zachovali. Herní zážitek se tedy do značné míry odehrává i po vypnutí hry, kdy znovu situace hodnotíte a říkáte si: co by se stalo, kdybych jednal jinak? Walking Dead vám dává alternativu. Dopady závažných rozhodnutí se promítají do další epizody, byť často jen kosmeticky (zabitá osoba se nevyskytuje), ale i to stačí na to, abyste toužili znovu si celý příběh projít a nechat si ho odvyprávět trochu jinak.

Hlavní roli v rozhodování a adventuření hrají dialogy s možnostmi, které ostatní postavy popudí, nebo k vám naopak získají náklonnost a budou s vámi souhlasit při dalších krocích celé skupiny. Perfektně napsané a zcela pochopitelné konverzace jsou tím, co mění osobnosti postav a jejich jednání a je radost skrz ně procházet. Znovu musím (s pomocí Ctrl+C a Ctrl+V) zopakovat slova z recenze na první epizodu: „Právě konverzace jsou oním mávnutím motýlích křídel, které může změnit celý svět – v našem případě kvalitu hry.“

Relativně pevný příběhový oblouk mezi první a pátou epizodou mluví jasně: série je blahořečením intenzivního vyprávění. Nechybí cliffhangery, klišé amerických městských legend a zombie filmů ani překvapivý závěr. Scény ale především sledujeme a citově prožíváme, interaktivně se v nich už tolik neangažujeme.

Možná jsem konzervativní recenzent, který žánr adventur definuje na základě logiky, klikání a prozkoumávání. Mnohem pravděpodobnější ale je, že se mezi klasické adventury dostává kinematografický zážitek určený nenáročnému publiku. Takovému, které zbožňuje jednu konkrétní licenci a kdekoliv se objeví, tak musí produkt koupit. Není to nutně špatně. Tituly jako Walking Dead mají potenciál přitáhnout pozornost neherní veřejnosti k dalším adventurám a jejich tvůrci se naopak mohou úspěchem Telltale inspirovat. A kdo by jim to vyčítal?

Nejpalčivější otázka zní: co je vlastně Walking Dead? Odpověď není jednoduchá. Jde o perfektní poctu komiksovému a televiznímu fenoménu. Zažijete vše, co máte jako fanoušci rádi (včetně obalování vnitřnostmi zombie). O postavy se budete bát, protože jejich charaktery jsou perfektně propracované a reálné. Dostanete novou perspektivu na chování v hraničních situacích a naučíte se starat o své bližní, i je zabíjet.

Jenže to všechno bude ze sedmdesáti procent řízeno režisérem a jen minimálně se dostanete ke skutečnému hraní. Na druhou stranu, vypravěčské řemeslo je tu tak strhující, že se i jako neználci vesmíru Walking Dead budete extrémně bavit, dokud nezačnete pochybovat o směru, kterým se studio Telltale vydalo.