The Thing: Remastered

Je pro mě až s podivem, že kultovní snímek inspiroval vznik pouze jediné hry, týmové střílečky (v jiném smyslu, než je vnímáme dneska) z roku 2002. Herní Věc ve své době fungovala a měla dokonce několik nadčasových mechanik. Třeba všudypřítomnou paranoiu, jestli vaši spolubojovníci náhodou nejsou nakažení parazitickým organismem a v tu nejhorší chvíli se nepromění ve změť končetin, která vám jde po krku.

Stejně tak působivě fungoval důmyslný systém důvěry, který zase ovlivňoval, jestli vám parťáci věří a jestli budou následovat vaše příkazy. To všechno před dvaadvaceti lety, s tehdejšími technologiemi, výborně fungovalo a hra dokonce vyhrála ocenění za inovaci a nejlepší tehdejší využití filmové licence.

Jenže pokud se k Věci vrátíte v remasteru The Thing: Remastered, seznáte, že čas a technologický pokrok je neúprosný a byť by se návrat na antarktickou vědeckou základnu zdál jako ideální výlet na předvánoční večery, musím vás od něj spíše odradit. A ne kvůli nebezpečí, které v mrazivých koridorech číhá.

Arktická základna volá o pomoc

The Thing: Remastered přímo navazuje na film Věc z roku 1982. Kapitán Blake v čele týmu speciálních jednotek má za úkol prověřit poslední hlášení z antarktické výzkumné stanice. Jenže komplex najde v troskách a zanedlouho se přestanou hlásit i ostatní týmy, které pročesávají vzdálené objekty.

Netrvá dlouho a na vlastní kůži zjistíte, proč jsou chodby opuštěné – vědci z ledu vysvobodili parazitický organismus, který dokáže jakéhokoliv živočicha rapidním růstem tkáně proměnit v nechutné zmutované příšery, které mají jediný cíl: šířit parazita dále. Začíná boj o holé přežití a snaha zabránit nákaze, aby se dostala na obydlené kontinenty.

Jenže narážíte na zásadní problém. Nákazu lze odhalit jen vzácnými krevními testy, takže nevíte, jestli lidem, na které během putování narazíte, v krevním řečišti plavou buňky Věci a jestli se v nečekaný okamžik nepromění v masu tkáně a kostí a neroztrhají vás na cucky.

A to samé platí i naopak. Jak vám mají po vědeckém komplexu roztroušení vojáci a vědci věřit? Jak prokážete, nejste Věcí? Výborně paranoidní premisa na papíře fantasticky kopíruje svíravou atmosféru filmu, ve které do posledních momentů nevíte, kdo z posádky je Věc.

Věc, nebo Terminátor?

Ale pouze na papíře, protože reálně The Thing: Remastered, narozdíl od filmu, strašně zestárla a ani přes krásně ostré nové textury, moderní ovládaní a plynulou hratelnost nezapře, že jde o o týmovku s umělou inteligencí z roku 2002.

Studiu Nightdive se dá po ryze technické stránce vyčítat máloco, odvedli skvělou práci a patří jim díky za možnost si kultovní hru zahrát na moderních strojích, ale herní Věc potřebovala těch zásahů a restaurátorského umění mnohem víc. Měl to být zkrátka remake. Třeba v duchu nedávného System Shocku.

Příjemně nostalgickou a přímočarou hratelnost totiž naprosto zabíjí příšerná umělá inteligence a primitivní obtížnost. Titulární hrozba, že máte někoho v jednotce nakaženého, tak pro vás nikdy není skutečné ohrožení, tím pádem ji vlastně vůbec nemusíte řešit.

No a co, že se mechanik, jehož jméno jste dávno zapomněli, promění ve Věc? Stačí dvě dávky a pokropit plamenometem a nemáte problém. Že vám stihne zabít medika? To je toho, všude se povaluje tolik lékárniček a nábojů, že se bez něj v pohodě obejdete a náboje vám taky de facto nemůžou dojít i když jste sebevětší dřevo.

The Thing: Remastered má sice několik úrovní nastavení obtížnosti, ale vypadá to, že ty jen ovlivňují, kolik utržíte zranění. A díky automatickému zaměřování, které nejde vypnout, je každý střet s proměněnými mutanty naprosto triviální. Ty tam jsou nervydrásající a panikou vyplněné momenty, kdy se na vás vyřítí hejno rychle se pohybujících skokanů. Prostě zakleknete do chodby, držíte tlačítko pro střelbu a auto aim se postará o zbytek.

Hra se navíc bohužel zhruba od poloviny promění ve velmi lineární střílečku, která i ten náznak hororové a opuštěné atmosféry hází za hlavu do davu hloupě nabíhajících Věcí a desítkách pokosených vojáků. The Thing: Remastered toho v dnešní době zkrátka nemá moc co říct, až na pár světlých momentů, které odkazují na mýtus filmu (respektive povídky, ze které film vzešel). Mimochodem, nemohl jsem si nevzpomenout na fantastickou dobovou akci Freedom Fighters, to je za mě třeba skvělý materiál na remaster!

Úlitba modernímu publiku, rozumím, chápu, ale bohužel se díky ní vytrácí velká část ohrožení, které je pro survival horor zkrátka klíčové. A díky absenci nutnosti opatrnějšího postupu a přemýšlivému zacházení se zásobami, jsem hrou proletěl jak namydlený blesk za slabých šest hodin.

Zastaralá umělá inteligence

Snaha o zajímavě zpracovanou týmovou hru působila před více než dvaceti lety svěže. Teď je spíše nadbytečná a otravná. Bohatě vám stačí občas mechanikovi přikázat, aby opravil jističe, jindy nově objeveným členům ozbrojených a výzkumných posádek předat zbraň, dostatek nábojů a o zbytek se nemusíte vůbec starat.

Respektive jen si musíte dávat pozor kam střílíte, protože kolegové nemají problém vám pobíhat před hlavní jak zmatené včely. Stejně tak si občas usmyslí, že se jim nechce dál a vy se musíte polovinu úrovně vracet zpátky, protože se rozhodli v tichém protestu trčet ve futrech.

Celý systém důvěry a svíravé paranoi taky vůbec nemusíte řešit. Proč si zbytečně hru komplikovat? Když každému naládujete dostatek patron a zbraní, bude vás následovat i do horoucích pekel (a pro ostatní je tady adrenalin), a i kdyby se začali nakrásně proměňovat ve Věc, ustřílíte je dřív, než proměnu dokončí. Opět: žádné ohrožení rovná se žádná atmosféra.

Spíše úsměvná než děsivá je taky umělá inteligence a pathfinding protivníků. Často před vámi začnou utíkat nebo se motají na místě jak špína v kýblu, v chumlu si vtipně překáží a zakopávají o sebe... ve hře jsou jen dva lekací momenty, které ve mě dokázaly trochu rozproudit krev a rozpumpovat srdce strachem. Jsou samozřejmě přísně skriptované. Je paradox, že mnohem větší nebezpečí hrozí od nepřátelských vojáků, protože zmatené a často rozbité mutanty kosíte po hejnech.

Pro zarputilé fanoušky filmu

Nic z uvedeného není tak úplně kritika vývojářů z Nightdive, protože The Thing: Remastered je autentická, retro a přesně taková jako před dávnou dobou s pár moderními berličkami navíc. Naopak, poklona patří krásně detailním texturám, vlhkým a groteskním tělům Věcí, skvělé práci s atmosférickým nasvícením a hudbou – ze hry přímo dýchá mrazivá modř antarktické pustiny.

Po technické stránce nejde hře nic vytknout... možná přechody do cutscén by mohly být měně rušivé, pomohla by třeba krátká zatmívačka místo hrubého přerušení hraní.

Jednoduše, zdrojová látka je příliš zastaralá a mnohem častěji jsem se u hraní přistihl, jak si sním o nějakém remaku. Jaká by mohla být pecka mít skutečně moderní Věc s pokročilou AI? Ve které se snažíte rozeznat mimiku a chování lidí dál než hádání jestli zvrací, protože jsou ve stresu, nebo proto, že jim v těle koluje mimozemský parazit.

Doporučit se jistě dá fanouškům filmové předlohy, protože hra smysluplně na příběh navazuje a hlavně rozšiřuje univerzum o další vrstvy, které ve filmu nebyly (byť nečekejte nic nad rámec hororového béčka).

Určitě se dá The Thing: Remastered doporučit taky nostalgikům, kteří si původní hru zamilovali před skoro čtvrtstoletím a dodnes si na ni občas zavzpomínají. Buď vám nostalgické brýle z nosu spadnou, nebo si hru naopak užijete, protože ji máte spojenou s dávnými vzpomínkami.

Na ostatní zájemce čeká bohužel jen krátká ukázka toho, kam se herní vývoj posunul. A pokud byste chtěli skvělý retro zážitek s nesmrtelným designem, k mání je od tvůrců stále remake System Shocku, který toho má hodně co říct i po dekádách.