The Thin Silence

Jmenujete se Ezra Westmark a jednoho, ne příliš krásného dne se probudíte na dně podivného dolu. O pár flashbacků a halucinací později si uvědomíte, že se vám zhroutil svět, a to nejen osobní, ale i ten „venkovní“, protože jej pohltila válka. A vy jste v ní sehráli významnou roli. Z dolu se nakonec vyškrábete ven, jen abyste čelili tíživé pravdě. Nakonec utonete v bezútěšné nouzi přeživších obyvatel, kteří už dávno překročili hranici prostého zoufalství. Z jejich stavu Ezra viní sebe, ačkoliv mu přelud psychologa tvrdí opak, a vaše putování proto nabere směr „hledání vnitřního klidu.“

Takhle v jednom odstavci působí The Thin Silence jako klasická umělecká hra, která vás bez větších klacků pod nohama protáhne příběhem, vyždímá z vás nějaké ty emoce a pak spokojení spočinete očima na jejích závěrečných titulcích. Tváří se jako titul, který má nakročeno k zařazení do kategorie „zážitků“. Bohužel se však rozhodl jít proti proudu hratelností a jeho příběh je natolik generický, že nedokáže zaujmout kohokoliv, kdo pár her s podobným stylem prošel.

Tohle už jsem viděl

Slibovaná deprese, zoufalství, motivy sebevraždy a podobně jsou hráči podány v té nejpovrchnější formě. Hlavní postava si na něco nechce vzpomenout, nakonec ale události z paměti vydlabe a pak sama se sebou vede dialog, kterým se snaží ospravedlnit svou minulost tak dlouho, až třeba nakonec spatří světlo na konci tunelu…

To vše bez nějakých hlubších sond do nitra, které by imponovaly nejen hráčům, ale hlavně těm, jež depresemi trpí a v životě už „něco“ zažili. The Thin Silence na vás sice vypustí pár střípků z minulosti, ale bez adekvátně výživné omáčky, která by náznaky propojovala v netradiční a třeba i zajímavý celek. Hra nás jednoduše nedokázala strhnout natolik, aby nám na hrdinovi záleželo, a tím pádem veškerá premisa jeho rozervanosti vyšuměla do ztracena.

Hudba především

Bohužel je nezájem způsoben také grafickým zpracováním, které staví na jedné z nejhrubějších a nejméně propracovaných forem pixel artu. Většina lokací postrádá velké množství detailů. Obzvláště statické výjevy z války navíc nemají kvůli vizuálu správný dopad. Namísto děsivých scenérií se díváte na kostičková plátna, která kvůli své strohosti připomínají hrátky dětí na základní škole…

Na druhé straně se ale nedá říct, že by hře chyběla tíživá atmosféra. Namísto scénáře a grafiky se o ni však stará hudební doprovod, jenž vznikl zpod rukou skladatele Mikea Beatona (vystupuje jako Lightfrequency) a který je kvalitativně úroveň až dvě nad zbytkem hry. Právě díky němu a několika světelným efektům ožívá herní svět v náladě, jakou slibují popisky hry na internetu. Slabého hlavního hrdinu a děj ale bohužel zcela vykompenzovat nedokážou.

Hrajeme si na Limbo

Psychologický koncept by teoreticky mohl fungovat, kdyby alespoň The Thin Silence zvolila poněkud přímočařejší přístup a za minimálního úsilí vás nechalo hltat příběh. Hra je nicméně koncipovaná jako plošinovka postavená na logických hádankách – autoři ji dokonce odvážně srovnávají s Limbo. Zapomeňte však na kvalitní černobílou hratelnost. Zde totiž najdete poněkud podivný systém řešení puzzlů. Ve hře sbíráte předměty, jejichž kombinací vytváříte nové předměty. Jakmile je jednou máte, už vám z inventáře nezmizí a můžete je používat donekonečna. Jinými slovy, když vlastníte jednu baterii, aktivujete s ní všechny terminály ve hře a nikdy se nebudete muset namáhat s hledáním druhé.

Brzo si proto uvědomíte, že vlastně ani tak neřešíte hádanky – pouze vybíráte předmět, který v daný okamžik použít. Tu a tam je třeba správně zvolit pořadí některých akcí, protože vlastní vinou můžete skončit v bezvýchodné situaci, která vás přiměje nahrávat poslední checkpoint. A sem tam se vám do cesty připlete hlavolam. Nicméně k úspěšnému dohrání nemusíte být zrovna ověnčení diplomy. Pokud se ale přece jen dostanete do potíží a budete muset restartovat kus úrovně, často vás čeká opakování hned několika kroků větší hádanky.

Nekonečné retardéry

Tou dobou si uvědomíte, jak strašlivě se plouží hlavní hrdina. Zaskočí vás také skutečnost, že bez předmětu z inventáře vlastně nepohnete s ničím ve světě. Chcete vylézt po žebříku? Použijte boty! Chcete kopnout do šutru? Opět použijte boty! Chcete zapnout počítač? Použijte baterii! Skutečnost, že předmět potřebný k pohybu ve světě nebo k interakci s prostředím máte v inventáři a postava by jej mohla vybrat i použít automaticky, je ignorována. Pokaždé musíte naklikat danou věc a teprve pak se hrdina uráčí provést akci. Takže hra není zrovna plynulá a vy se nemůžete ubránit pocitu, že ji autoři přibrzdili ne zrovna chytře.

The Thin Silence je zkrátka podivný mix průměrného vyprávění, levného a kontraproduktivního grafického zpracování a řady otravných mechanik a prvků hratelnosti. Záměr hry je šlechetný a poselství, že válku vedou lidé, i když se tak většina nechová, je chvályhodný. Hudba také dokáže strhnout a navodit tu správnou atmosféru pro temný příběh. Jeho převedení do praxe však postrádá šmrnc a spíš, než aby bavilo a zároveň zasáhlo, od sebe odrazuje nezajímavostí.