The Thaumaturge

Adventura v první řadě

The Thaumaturge od polského studia Fool's Theory je v první řadě adventura. Většinu herního času budete trávit v ulicích Varšavy viděných svrchu, kde budete řešit jednotlivé úkoly. Jak už bylo řečeno, Wiktor umí číst emoce a vzpomínky nejen přímo z lidí, ale také z předmětů. Klikem pravého tlačítka vyvolá moc svého grimoáru a ukáže cestu k vybranému úkolu nebo odhalí stopy kolem sebe. Každý předmět vázaný na nějakou emoci pak ukáže text s popisem kousku příběhové skládanky. Po nalezení dostatečného počtu stop se vytvoří kompletní obraz, který odemkne další dialogové možnosti.

Hra bohužel hráči nenabídne možnost se na případ podívat vlastníma očima. Počet stop je předem daný a potřebujete všechny, přičemž se nedají interpretovat jinak, než jak vám je hra předhazuje. To, které odpovědi ale pak vytasíte v rozhovorech a jak se k situaci postavíte, je už na vás a na řadu často přijdou první schopnosti vašeho svěřence Wiktora.

Kromě čtení vzpomínek totiž umí pracovat i s lidmi a jejich emocemi. Ty se ve hře dělí na srdce, mysl, skutek a slovo. Každá z nich taky představuje jednu Wiktorovu statistiku. Pokud ji má na dostatečně vysoké hodnotě, může přímo ovlivnit pocity dané osoby. Ve hře jsou ale ještě postavy, které mají nějakou vadu. Niternou posedlost, která ovlivňuje celý jejich život. Může to být náboženský fanatismus, ctižádost, agrese nebo cokoliv dalšího. Pokud ji Wiktor odhalí a v rozhovoru vytáhne na povrch, může ji trvale odstranit. Což samozřejmě zcela změní chování daného člověka.

Nutno zmínit, že i Wiktor má svou vadu. Pohání ho pýcha. Právě tu lze taky přiživovat v rozhovorech zvýrazněnými odpověďmi. Její největší nevýhoda je ale to, že často z vás bude dělat v jinak docela dobře napsaných rozhovorech tak trochu idiota. Je škoda, že Wiktorovu vadu nelze nějak změnit. Protože nedostatky, které odstraníte jiným, se vám ukazují na obrazovce postavy, ale dávají jen pasivní bonusy. Nejde je používat přímo ve vašem chování. Ono totiž vůbec celá RPG složka není žádná sláva.

RPG na oko

Sbírání stop, čtení asi tak miliardy dokumentů, souboje i úkoly vám dávají zkušenosti. Ty můžete investovat do jedné ze čtyř vlastností, o kterých jsem se zmínil výše. Do jaké uškudlené bodíky vrazíte, ale řešit už moc nemusíte, protože se na vás sypou takřka všude. Pokud plníte vedlejší úkoly, budete mít vlastně vždycky všechno na maximální hodnotě a tím otevřené všechny dialogové volby. Hlavní výhodu ale dovednosti představují v tahových soubojích.

Když se s někým pustíte do boje, přepne se hra do tahového, statického módu. Opět nejde o nic složitého. Postavy mají dvě hlavní statistiky – životy a soustředění. První funguje, jak by člověk čekal: Po vyčerpání životů je protivník vyřazen z boje. Pokud dojde soustředění Wiktorovi, dostane zásadní debuff. Pokud zase nepříteli, jde mu zasadit extra silný úder.

Celý soubojový systém pak funguje na časové ose. Máte rychlé a pomalé údery, schopnost ubírání soustředění, debuff a dorážečku. Každý zabere jiné množství času, stejně tak i protiútoky nepřátel. Podobně jako ve Slay the Spire vidíte, kdy a co se vám stane a snažíte se vymyslet, jak na to reagovat.

Postupně si odemykáte další části komb, které čítají až tři kroky. Když tedy použijete třikrát za sebou rychlý úder, pokaždé bude jiný. Při použití jiné schopnosti se ale kombo přeruší a začne zase od začátku, což nemusí být vůbec od věci. Jednotlivé kroky si totiž vylepšujete bonusy ze zvyšování úrovně jedné z vad.

Třeba na prvním rychlém útoku jsem měl 50% pravděpodobnost na přerušení nepřátelské akce, díky tomu byl z celé série vůbec nejužitečnější. Speciální schopnost mi zase obnovoval soustředění, které jsem naopak snižoval nepřátelům, pokud na sobě měli debuff utrpení.

Vlastně je celý systém docela zábavný. Má za mě jen dvě zásadní mínus. První je to, že zhruba v polovině hry jsem došel ke kombinaci, díky které jsem procházel každým soubojem s prstem v nose. Jednoduše stačilo vložit na kartu dorážecího úderu posílené poškození za cenu toho, že útočí na náhodného nepřítele a systém se rozsypal jak domeček z karet stavěný ve vichřici. Stačilo pak ubrat odhodlání nejslabšímu nepříteli a pak většinou sundat nějakého, přes kterého by se jen těžko prokousávalo. Pak opakovat. Nemluvě o tom, že to jde udělat dvakrát, než se oslabený nepřítel vůbec vzpamatuje.

Druhý problém je pak příčina samotných soubojů. Většinu času budete z pochybných důvodů mlátit pobudy. Prostě jen stojí ve dveřích, načež s nimi začne rozhovor, který se promění ve rvačku. Ostatně, když poněkolikáté Wiktorovi řeknou, že jeho boty vypadají pěkně a draze, sám pronese, že lituje toho, že si je kdy koupil. Naštěstí jsou alespoň animace útoků rychlé a souboj okoření vaši salutoři. Tedy démoni, kterými Wiktor vládne… no jo vlastně salutoři…

Polská Persona

Dobře, Wiktor není Japonský školák a nečekejte, že budete sbírat prsaté anime holky nebo další podivné zjevy v rozsáhlých dungeonech něčího srdce. Přesto jsou tu jisté podobnosti se slavnou ságou Persona od Atlusu. Pokud jste thaumaturg, na vaši vadu se přilepí démon. V případě Wiktorovy pýchy je to Upyr. Stylová vyschlá mrtvola v kabátu, beranici, s holí a dvojicí šavlí.

Jeho výjimečnost je pak samozřejmě v tom, že se brzy po začátku hry naučí k sobě přivázat více salutorů. Celkem je jich osm. Od každé lidské chyby dva. Rozhodně ale nemusíte pochytat všechny. Objevují se v hlavních i vedlejších úkolech a často se nabízí alternativní řešení, než je k sobě připoutat a v některých případech druhá možnost dokonce vypadá mnohem lépe pro osudy postav kolem.

Všichni salutoři mají doopravdy skvělý design. Inspirují se legendami, které jsou nám blízké. Najdete tak kromě Upyra třeba i Lelka, Moranu a další, jejichž jména by byla škoda vyzradit. Upyr je, stejně jako pýcha, s Wiktorem nejvíc spjatý. Objevuje se mu, komunikuje s ním… tedy komunikuje, on jen klepe hůlkou a mluví Wiktor. Přesto jsou tyhle rozhovory skvělou částí hry a je cítit pouto mezi rozmazleným šlechticem a vyschlou mrtvolou za jeho zády.

Každý salutor má svou roli i v soubojích. Podobně jako vaše postava mají čtyři schopnosti, ty jsou ale neměnné a každý se hodí na něco jiného. Hrajete tedy vždy dvě akce, jednu svou a jednu vybraného salutora. Nečekejte ale žádný systém kámen, nůžky, papír. Jediné, co vzdáleně připomíná, jsou specifické výhody nepřátel.

Někdo třeba utrží snížené poškození, dokud na něj nezaútočíte salutorem z podskupiny srdce, jiný zase nemůže dostávat debuffy, dokud na něj neprovede akci někdo ze skupiny slova. Není ale třeba nic složitě vymýšlet, u každého nepřítele je vždy jasně napsané, co přesně jeho odolnost dělá a koho na ni použít. Ostatně od jisté fáze hry jsem ignoroval cokoliv kromě obrany snižující utrpěné poškození, protože mi to prostě nepřekáželo.

Salutoři jsou každopádně nejzábavnější složkou hry. Jejich příběhy patří k těm nejlepším a skvělý vzhled a odhalování toho, kdo je kým z povídaček a legend, je prostě zábava. Jen škoda, že jich člověk nepotká víc. Protože spíše než o neviditelných démonech živících se na lidských emocích, je tahle hra o Polsku a jeho historii.

Historická exkurze

Je totiž vidět, že autoři své hlavní město zpracovali s láskou. Nejen k němu samému, ale i k historii. Většina nepovinných dokumentů se váže ke skutečným dějinám Varšavy. Můžete navštívit body zájmu, které představují slavné monumenty a projdete celé město od chudinských čtvrtí, židovských obchodů, přes luxusní sídla, až po nádraží a hřbitovy. Vše dýchá historickou přesností proměněnou jen několika událostmi, které se točí právě kolem existence thaumaturgie.

Wiktor se brzy po příjezdu na pohřeb svého otce ocitá ve víru událostí, které se víc než k jeho moci stáčí právě ke skupinám, jež Varšavu obývají. Setká se tak s věřícími, navštíví synagogy, potká několik frakcí, které chtějí Polsko osvobodit od Ruské nadvlády, dostane se do křížku s tajnou policií a prožije vlastní kus hýřivého života plného alkoholu, zpěvu a zábavy. K tomu mu kromě policie a pobudů dělá problém třeba i gang kozáků a potká i celou řadu historických postav od Rasputina až po samotného ruského cara.

Nutné je i zmínit, že všechny zápisky v deníku jsou moc hezky propojené, a každý z nich má rychlé prokliky na další, které se s ním vážou. Je velice snadné se začíst do toho, kdo kým byl a jaké skupiny a události se s ním vázaly. Protože právě v deníku naleznete kolikrát hlubší rozbor politických událostí, které hra ani nemůže všechny zmínit v rámci dialogů. Vše je navíc doplněné moc hezkými kresbami.

Atmosféru ale také pěkně dokresluje i hudba. Soundtrack se nebojí smyčců a ženských vokálů, jež krásně dokreslují historickou Varšavu. Nechybí ani různé vzpomínky na denní život, kdy třeba po návštěvě absintového baru, čističe bot, kadeřníka a mnohých dalších dostanete do sbírky ilustraci ukazující denní život z roku 1905.

Není všechno zlato, co se třpytí

Během recenze běžela celá hra velice dobře. Zaznamenal jsem jedinou chybu, a to, když se dvakrát po rozhovoru nerozjel obraz a zůstala jen černá obrazovka. Rychlé uložení a nahrání ale situaci vždy okamžitě vyřešilo. Co je ale horší, je samotný vzhled hry. Kdyby se tím úvodní obrazovka nechlubila, nevěřil bych, že hra jede na Unreal Enginu 5. Věřil bych jí to ve chvíli, kdy pobíháte po městě a vše vidíte izometricky. Tam se voda hezky třpytí a zůstávají v ní kruhy, když proběhnete. Varšava vlastně vypadá krásně a je dobře nasvícená. Souboje taky mají své kouzlo, i když je vidět, že třeba stromy a další detaily měly péči hlavně pro izometrický pohled. Jenže pak začnou rozhovory.

V první řadě je dobré zmínit, že dabing je celou dobu na velice slušné úrovni. Jenže obličeje rozhodně ne. Wiktor ještě ujde, ale už některé hlavní postavy vypadají velice… nehezky. Vlastně bych se ani nedivil, kdybych po nahlédnutí do deníku zjistil, že měl někdo z nich kolizi s jedoucím vlakem, nebo medvědem. Nejde totiž jen o detaily, ale i celkovou podivnou animaci výrazů i pohybů. Tvůrci se snažili, aby mluvící nebyli jen tupě stojící panáci na scéně. Jenže spolu s obličeji to celkovému vyznění spíš ublížilo, než pomohlo.

Vlastně ona celá hlavní linka je taková nemastná, neslaná. Jednotlivé hlavní i vedlejší úkoly jsou většinou velice dobře napsané, odvyprávěné a jejich rozuzlení vás staví před zajímavé morální volby. Jenže lepidlo, které z nich dělá nějaký ucelený dějový oblouk, drží velice pochybně. Občas jsem měl pocit, že hra by potřebovala místo čtyř aktů alespoň jeden navíc, aby správně vysvětlila motivace hlavních postav a trochu prohloubila jejich vzájemné vztahy.

Takhle jsem měl pocit, že jsem téměř tři akty pobíhal po Varšavě, užíval si rozjezd příběhu, rozestavení a představení figurek, abych se pak rovnou vrhnul na závěrečné rozuzlení, které se tvářilo, že jsem jeho protagonisty nepotkal za celou hru jen párkrát během rozhovorů. Navíc k případům, které se jich nemusely ani přímo týkat.

Přesto právě o nich je závěr hry. Následky vašich rozhodnutí se dostávají na povrch a volíte strany podle toho, kdo přežívá, a co jste zvládli objevit. Události jsou bohužel trochu předvídatelné, protože se příliš neodchylují od těch historických, a i když to do sebe všechno tak nějak zapadne, celý konec je vlastně otevřený. Nemluvě o tom, že v závěrečných scénách osudovost postav, které jste potkali těsně před začátkem posledního aktu, působí tak trochu na sílu.

The Thaumaturge je dobře napsaný, i když některé repliky šustí papírem. Umí zaujmout jednotlivými příběhy, ale už je neumí uspokojivě spojit v jeden celek. Předvádí zábavné souboje, které fungují díky upravování schopností i salutorům, ale neumí je úplně vybalancovat. Představuje krásné prostředí, když je kamera nad postavou a vynahrazuje to naprosto děsivou grafikou jednotlivých postav v dialozích. Snad jediná část hry, ke které není co vytknout, je ta historická. Celkové zpracovaní Varšavy na počátku dvacátého století je výborné.

Přesto mě ale hra bavila, těšil jsem se, jak bude příběh pokračovat, co dalšího odhalím v alternativní minulosti a jaké salutory ještě potkám. Ve finále jsem ale všechno ukončil s rozporuplnými pocity. Svět, který mi byl představen, mě bavil, ale za každým rohem se skrývalo víc smlouvání než u židovských obchodníků, které jsem ve hře potkal.