The Sojourn

Přesmyčky snových prostorů

Tvůrci připravili překrásné surrealistické prostředí. Výhledy na tajemné horizonty střídají skály posypané mlýnskými lopatkami, abyste se pak vzápětí procházeli třeba sněhobílým údolím plným útulných chaloupek na nemožných místech. Jedná se sice pouze o kulisy, ale ve spojení s citlivou barevnou paletou budují jedinečnou atmosféru. Nezatíženou, volnou, uklidňující. V The Sojourn je příjemné trávit čas prostým rozhlížením.

Jakmile se vynadíváte, můžete se věnovat i samotné herní náplni, tedy řešení desítek hádanek. Prim v nich hraje prostorová orientace v kombinaci s přemýšlením o několik kroků napřed – vše v rámci sady jasně daných pravidel. Jednotlivé rébusy se rozkládají v ohraničených, většinou poměrně malých instancích a cílem je vždy dojít ke sloupci světla na konci.

Nebyla by to samozřejmě logická hra, kdyby se k nim dalo dokráčet jak po molu na módní přehlídce. Ústřední mechaniky zde naleznete dvě: Sochy a temný svět. Se základní sochou se vždy můžete prohodit a tím nejen teleportovat sebe, ale zároveň i umístit onu sochu, kam je potřeba, aby se s ní dalo dál pracovat. Socha ve tvaru harfy pak třeba na moment opraví rozbořené mosty a podobně.

Vtip je v tom, že se skulpturami můžete interagovat jen z temného světa, což je jakási razielovská vrstva reality, do níž se také dostanete jen specifickým způsobem a pouze na určitých místech. Přidejte fakt, že v něm sice můžete používat sochy, ale stínosvět zase staví překážky, co v normální verzi úrovně nejsou, a máte základní soupis zdejších pravidel v podstatě kompletní.

Překonání levelu by se dalo pomyslně rozkouskovat na sérii menších problémů stylu „jak se dostat přes most, ke kterému musíte přijít v temném světě, ale zároveň překonat chapadla hned za ním, která mizí až ve světle“. Louskat je budete chytrým umisťováním soch a promyšleným časováním mezisvětových skoků.

Na papíře to možná zní trochu zmateně, ale není se čeho bát – hra je zpočátku velice přívětivá, pomalu vám vše vysvětlí a nechá vás si jednotlivé mechaniky bez stresu jednu po druhé vyzkoušet. Vklouznout mezi zdejší logické mantinely je díky tomu snadnější než usnout na prosemináři pomocných věd historických.

Příjemné rozkvétání

The Sojourn není drakonicky obtížná hra. Většinu hádanek budete mít do deseti minut za sebou, ačkoliv pár půlhodinových špeků by se zde našlo taky. Důležité je, že jsou v podstatě bez výjimky navržené velice chytře.

Hra před vás nikdy nevystaví výzvu jak hradbu, abyste tápali a netušili, která bije. Téměř vždy po rychlém obhlédnutí úrovně pochopíte, jaký princip bude potřeba využít k jejímu řešení, ale to samozřejmě neznamená, že byste hned věděli, jak to udělat.

Ale vždycky zhruba víte, co udělat, a to je potřeba pochválit, protože se hra dovedným designem elegantně vyhýbá situaci, kdy se hráč samou bezradností uchyluje k řešení stylem pokus-omyl či zkouší postupy nazdařbůh, což by kazilo satisfakci z úspěšného vyřešení.

Tvar hádanek se neopakuje, ale nelze zastírat, že sem tam narazíte na chuchvalce rébusů točících se okolo jednoho principu. Tvůrci o tom nicméně věděli také, a tak vždy, když začnete mít pocit, že hlavolamů, co jste vyřešili obměnami jednoho a téhož vzorce, už začíná být docela hodně, přijde úplně nová mechanika. Třeba nový druh sochy či nový způsob vstupu do temného světa. A hratelnost se změní. Tak to má být.

Vlastně jedinou výtku v tomto oddělení by šlo vznést k poměrně pomalému pohybu. Když se všechno daří, jak má, nevadí to, ale jakmile nějaké komplikovanější řešení nevyjde a je potřeba přeskládat sochy zpátky, aby to šlo zkusit znova, trvá to třeba minutu dvě potupného šourání. A v takovou chvíli zkrátka nejde o úplnou špici zábavy.

Na druhou stranu je ale potřeba říct, že poměrně pomalá chůze je v The Sojourn gamedesignový prvek, protože se občas pracuje i s načasováním použití soch. Tudíž je potřeba, aby byla rychlost pohybu konstantní a hlavolam se nerozsypal.

Jistě, šlo by to obejít možností běhu a podle toho zkrácených časových oken, ale tím by se některé hádanky měnily v krkolomné sprinty spoléhající spíš na rychlost reakcí než přemýšlení. A stres, tlak či hektické tempo by k poklidnému vyznění hry vůbec nepasovaly.

Mlčeti zlato

Kdyby šlo v tenhle moment recenzi utnout, byla by nejspíš za osm. Jenže The Sojourn nesestává jen ze sady hlavolamů, ona ještě k tomu i vypráví. A co hůř, poučuje.

Dioramata mezi sadami rébusů předou dějovou linku, co se sice chvíli tváří, že má ambice ohromit nějakou zajímavou pointou, ale nakonec zůstává při zemi. A to ještě samo o sobě není špatně. Vždyť není pokaždé potřeba, aby hra odhalila tajemství samotné existence či představila revoluční epos. Naopak, jednoduše lidský, lidsky jednoduchý příběh umí kolikrát tnout do živého víc – zkrátka proto, že se člověk zpravidla dovede daleko lépe ztotožnit se situací.

Problém je, že The Sojourn předává v jádru naprosto banální myšlenky, ale prezentuje je stylem, jako kdyby sdělovala arcihluboká moudra veškerého vesmíru. Kvůli tomu se pak nelze se ubránit dojmu, že hra zkrátka silně podceňuje své vlastní publikum, když si myslí, že pár slabých metafor a primitivních tezí, co se snaží prodat jako „materiál k přemýšlení“, bude někomu stačit na to, aby se samým osvícením zhroutil z křesla.

Snad nejlépe to ilustrují svitky, které dostáváte za řešení nepovinných úrovní a bonusových částí standardních hádanek. Odměnou za přídavné úsilí hra svrchovaně rozvine svitek a v něm… buďto nicneříkající blábol, nebo myšlenka plytká, až je člověku trapně z toho, co je hra schopná považovat za filozofické moudro.

„Když se rozhlédnete, uvidíte toho víc.“ „Zakázané ovoce je zakázané proto, že ho někdo zakázal, ne proto, že by pro tebe bylo automaticky špatné.“ To všechno hra hlásí společně s dalšími bolestivě triviálními průpovídkami a uvědoměle u toho pomrkává. Tedy „nebuď ignorant“ a „přemýšlej kriticky“. Objevné. Ještě jednou zopakujeme: Tyhle průlomové pointy mají prosím pěkně být odměnou za víc vaší investované snahy.

Jakmile zjistíte, že nic krom prázdných slov na vás nečeká, přestane se vám chtít bonusové výzvy vůbec plnit. A to je prostě škoda, protože designově jsou na tom – ostatně stejně jako zbytek interaktivního obsahu – velice dobře.

Jenže na rozdíl třeba od fenomenální Baba Is You (kdo nehrál, okamžitě napravit), kde bylo řešení tak zábavné, neotřelé a nápadité, že bylo odměnou samo o sobě, jsou v The Sojourn dovedně navržené rébusy stále postavené z v jádru principiálně celkem obyčejných mechanik.

Jinak řečeno: Je příjemné je řešit, to ano, ale bylo by ještě lepší, kdyby se skrz jejich zdolávání bylo i za čím hnát. Kdyby existovala i nějaká přídavná motivace. Banální příběh a pafilozofie v této roli nejen žalostně selhávají, ony dokonce fungují spíš naopak. Odrazují.

Sto chutí

Kdo by však namítl, že největší problém hry je z kategorie silně subjektivních, a tudíž rozhodně nemusí platit pro každého, měl by pochopitelně pravdu. Ano, nakonec vás samozřejmě nikdo nebude nutit si texty číst, vnímat, přikládat jim jakoukoliv váhu nebo vůbec sledovat příběh.

Pokud k The Sojourn přistoupíte z takového úhlu a budete se věnovat především hratelnosti, nebude si zas tak nač stěžovat. Užijete si kvalitní logickou zábavu, která sice neomráčí novátorskou genialitou, ale zlepší vám jeden dva herní večery vydařeným řemeslným provedením a chytrým designem hádanek.