The Settlers: New Allies

Doposud poslední díl Settlers jsme dostali před třinácti lety. Série si dala poměrně dlouhou pauzu a vrátila se ve formě nikoliv pokračování, nýbrž reimaginace. Vývojáři z Blue Byte se tentokrát přiznaně inspirovali dvojkou, trojkou a čtyřkou a já musím říct, že se jim to povedlo. Přesně věděli, jak položit solidní základy. Jenže – jakkoliv se můžete zakousnout do chutného masíčka, zoufale mu chybí kost, která by celý zážitek držela pohromadě a dávala mu nějakou strukturu. O absenci morku, tedy jakési kouzelné přísady povyšující dobrou hru na skvělou, si můžou The Settlers: New Alles bohužel nechat jen zdát.

Slušné základy a nic víc

Příznivce původních her potěší, že se tvůrci nesnažili o žádné psí kusy. The Settlers: New Allies jsou svým způsobem staří dobří Settleři. Tedy budovatelská strategie s nepřímým ovládáním hromady osadníků, velkým důrazem na budování a ekonomiku, s malým důrazem na souboje.

Základem všeho jsou na jedné straně osadníci, nebo možná lépe řečeno přenašeči, neboť smyslem jejich bytí je přesouvat věci z místa na místa. Na druhé straně jsou pak nezbytní multifunkční inženýři. Ty už ovládáte napřímo a můžete s jejich pomocí stavět budovy, rozšiřovat území, hledat suroviny nebo třeba stavět cesty, bez kterých se neobejdete – jestliže nemáte budovu propojenou se skladem cestou, budova nefunguje. Panáčci sice mohou chodit, kudy se jim zachce, ale po prašné cestě je to rychlejší a vrcholem infrastruktury je pak cesta kamenná, která je už zpevněná natolik, že po ní mohou jezdit oslíci převážející na kárce více surovin najednou. K nezaplacení.

Jinak ale jedeme v prakticky stejných mantinelech jako dřív, takže je spíš zajímavé sledovat drobné inovace tvůrců v uživatelském rozhraní než v primárně staromilské a nepříliš změněné hratelnosti. V téhle oblasti za vypíchnutí stojí především šikovný ukazatel efektivity budovy při rozmýšlení, kam ji chcete postavit. Obecně samozřejmě platí, že čím blíže to ke „své“ surovině bude mít, tím efektivnější bude, nicméně ukazatel vám už naznačí, že budovat může klidně stát o pár políček dál a pořád pojede na maximum.

Moc příjemná a užitečná je taky možnost vyměnit si v horní liště sledované suroviny, protože mě osobně třeba prkna zase tolik nezajímala, zatímco o kládách jsem potřeboval mít větší přehled.

Za zmínku stojí také koncept zvyšování produkce. Doly a výroba vám jedou samy od sebe automaticky, ale někde mají rádi chleba, někde ryby a někde třeba bobule. A pokud jim vytouženou krmi dokážete zajistit, zvýší se tempo produkce. Drobný detail, ale příjemný.

Základ je nicméně pořád stejný jako dřív, a tedy i stejně funkční. Budovatelské strategie jsou jeden z těch žánrů, které stárnou velice pomalu a znát je to i u Settlerů. Všechno funguje a je uspokojivé sledovat, jak panáci kmitají, budovy rostou před očima, jedna výroba navazuje na druhou, všechno to dává smysl, všechno vypadá moc hezky a vůbec, je to velice příjemný a zábavný relax. Bohužel tady máme ale čest s opravdu „starou“ hrou, která svoji konzervativnost nevyvažuje a už vůbec nepovyšuje.

Jako vejce vejci

Rozebírat jednotlivé národy bohužel nemá mnoho smyslu. Praktické rozdíly mezi nimi jsou minimální. Všichni tři fungují naprosto identicky, vypadají velice podobně, jejich budovy se jmenují stejně, a tak je v podstatě jedno, jestli hrajete za Elari, Maru nebo Jorn. A jakkoliv mi přílišná podobnost národů třeba v Age of Empires nevadí, tady bych přeci jen preferoval styl StarCraftu či Warcraftu, a to z prostého důvodu: Všechno dlouho trvá.

Což v základu výtka není, Settleři mají trvat. Výtka tkví v tom, že když odehraju třeba deset dlouhých her za Elari, proč bych pak měl chtít hrát za Maru? Protože jejich stavby vypadají trochu jinak? Herní princip je totiž totožný, takže poté, co několik hodin hraju za jeden národ a několik hodin stavím dřevorubce, kamenolom, farmy, mlýny, rybárny, kasárny a tak dále a tak dále, už nemám důvod dělat všechno tohle úplně stejně znova, jen v nepatrně jiných kulisách. Víc pestrosti a rozdílů by vážně neuškodilo.

Desítky let stará kampaň

Zdejší příběhová tak potěší všechny konzervativní staromilce. Nejenže je nenápaditá, ona jako by vypadla z nějaké strategie z roku 2000. Sama o sobě není špatná, jako je především nezajímavá. A to jak příběhem, tak postavami, jejich motivacemi, strukturou, a především i hratelností. Jednoduše procházíte jednou zaměnitelnou mapu za druhou, plníte takřka identické úkoly takřka identickým způsobem (postavit vojáky – probít se k cíli – filmeček – probít se k dalšímu cíli – filmeček – konec). Variabilita misí je mizivá a nečekají vás ani žádné divoké příběhové veletoče, ani inovativní nápady v hratelnosti.

Absenci čehokoliv zajímavého bohužel nedohání tvůrci ani produkčními hodnotami. Filmečky v kampani a obecně i její celkové zpracování odpovídají možná tak nějaké nezávislé hře, nikoliv Ubisoftu. Scénky graficky vypadají hrozně, modely postav mají méně detailů než strategie před lety, nesedí ani oční kontakt, ani pohyby rtů s dabingem. A to je ještě ten lepší druh filmečků, kdy sledujete, jak se spolu baví postavy. Druhý druh „filmečků“ je vždycky jen rotující kamera na herní mapě, která krouží třeba kolem nějakého chrámu a do toho někdo něco povídá. Laciné, nudné a na téhle úrovni trapné.

Ale čert vem filmečky. Mnohem větší problém kampaně (a nejen její) je nemožnost manipulace s časem. The Settlers: New Allies totiž nemůžete zpomalit ani zrychlit. Velice často tedy nastávaly situace, kdy jsem jen čekal, než parta osadníků docupitá pro suroviny, se surovinami zase na místo a tam, než z nich něco postaví. Budov jsem naklikal hromadu a byly daleko, tudíž nešlo o proces na pár desítek vteřin, ale pár dlouhých minut.

Nebo jsem měl rozjetou ekonomiku a jen jsem čekal, než se mi vytrénuje dostatečně velká armáda. Opět sáhodlouhý proces. Nebo než se mi vytěží dostatek kamene, abych mohl postavit klíčovou budovu pro postup dál. S frekvencí jednoho kamene za minutu se z jednoduché akce bez možnosti hru zrychlit stalo úmorné čekání na pár šutrů, kdy v rozsáhlé osadě hledáte všechny budovy využívající kámen a zastavujete jim produkci, jinak se nedočkáte.

V kampani se po vás často chce, abyste došli na druhý konec mapy, kde se spustí další filmeček a bude hotovo. Jenže mezi vámi a druhým koncem mapy stojí zase hromada nepřátel a vás ta předchozí hromada výrazně oslabila. Takže zase musíte zdlouhavě čekat a vybudovat novou armádu. Vtip je v tom, že během nekonečného čekání nemáte většinou moc co dělat. Jistě, v úvodních fázích misí kmitáte a máte plné ruce práce, ale prakticky v každé druhé hře jsem se dostával do bodu, kdy jsem nehrál simulátor budování, nýbrž simulátor čekání.

Velice brzy jsem se tak ocitl ve stavu, kdy jsem Settlery prostě nechal běžet a na vedlejším notebooku jsem dělal něco jiného. Na hru jsem jen občas hodil očko a tu a tam něco odklikl. Tímhle způsobem jsem odehrál odhadem zhruba třetinu hry. Nevím jak vám, ale mně tohle jako dobrý design nezní. Možnost zrychlení by u hry udržela moji plnou pozornost po celou dobu, ale holt si tvůrci očividně řekli, že takhle je to lepší.

Hrr na ně!

Souboje jsou v sérii The Settlers nezbytné, nicméně vždycky hrály přinejlepším druhé housle. Hrají je i tady, byť se jim občas podaří přehlušit ty první. New Allies se střetů totiž vůbec neštítí a dle mého subjektivního vkusu tady tlačí na pilu možná až příliš.

Dva konkrétní příklady za všechny: V několika mapách jsem měl relativně velký kemp banditů kousek od startovní základny. Nemohl jsem se tak rozšiřovat v klidu dál a jiným směrem to nešlo. Namísto poklidného a promyšleného ekonomického rozvoje jsem se tak chtě nechtě musel věnovat co nejrychlejšímu vybudování armády. Bandity jsem vypráskal a teprve pak jsem mohl opravovat „rozbitou“, uspěchanou a sotva fungující ekonomiku šitou na míru de facto rushování. Nevhodný design některých map, nebo chci od Settlerů něco, co mi tihle noví odmítají dát?

Druhým příkladem budiž permanentní útoky nepřátelských vojáků během některých misí v kampani. Na něco takového jsem nebyl adekvátně připravený, protože jsem se soustředil primárně na ekonomiku. Mých pár vojáčků padlo poměrně rychle a já na produkci hromady nových neměl adekvátní zázemí. V takové chvíli bylo jednodušší postavit několik obranných věží, čímž jsem kontinuální útoky malých skupinek nepřátel skvěle zastavil. Jenže jsem si tím taky skvěle vyluxoval všechny zásoby dřeva i kamení. Výsledek? V podstatě totální ekonomická i růstová stopka, kdy jsem najednou musel čekat dlouhé desítky minut, než se mi vytěží dostatek surovin na dobudování potřebných ekonomických budov, armádních budov a následně armády. Naštvalo mě to? Ani ne. Bavilo mě to? Taky ne.

Technický předběžný přístup

Hratelnost nových Settlerů není nijak překvapivá, výrazná ani zajímavá, což se v pozitivním smyslu bohužel nedá říct o technické stránce. Tady to Blue Byte prohráli na celé čáře, od drobností po naprosto zásadní problémy. Tak například všudypřítomné zkratkovité animace. Třeba rybáři se úlovek na udici zhmotní z prázdného vzduchu. Voda je přitom průhledná a vy v ní ta hejna ryb vidíte – to proto, abyste věděli, kam postavit rybářovu chýši. Právě ale v takhle čiré a průhledné vodě vidíte i to „nic“, co rybář tahá, s čím zápolí, jako by to byl žralok, jen aby se mu na konci téhle prázdné animace zhmotnila ryba takřka v náručí.

Zní to jako hnidopišství, jenže zas a znova je králem kontext: The Settlers: New Allies jsou nesmírně pomalou hrou stojící na detailech. Hrou, jež vás motivuje koukat, přibližovat, zkoumat, v klidu promýšlet, kochat se a, jak už padlo výše, která vás nutí čekat. V běžné RTS bych nad něčím takovým mávnul rukou, jenže tady si toho nejde nevšimnout. A ono to opravdu není jen o jedné rybě. Ono je to o dřevu, kamení, soubojích, vojácích, obilí… Téměř každá činnost tu má nějakou svoji nepěknou, nesedící či prostě jen chybějící animaci. Vizuálních zkratek je hra plná a jakkoliv jinak vypadá moc sympaticky, velice rychle začnou na jinak krásnou hladinu probublávat všemožné nehezké drobnosti. Ve výsledku je jich ale tolik, že je opravdu nemusíte hledat na nejvyšší stupeň přiblížení, všimnete si jich i při běžném hraní. A ruší to.

Co je ale mnohem horší než nějaké vizuální zkratky, je otřesný technický stav hry. Settleři mi poměrně často padali, několikrát zamrzli tak, že nepomohl ani Správce úloh a podobně nespolehlivé byly i servery Ubisoftu. Po 90 procentech misí mi hra suše napsala, že mi nemůže dát za zápas žádnou odměnu. Prý došlo k nějaké chybě a já tak nedostanu ani odměnu, ani statistiky do profilu.

Technickými problémy je prošpikovaný i multiplayer, kde mi Ubisoft neumožnil dohrát jediný zápas. Buď jsem se skrze nekonečně se opakující chyby matchmakingu do PvP ani nedostal, nebo se hra po dvou hodinách hraní prostě odpojila. Několikrát se taky vyloženě zastavila a odmítala reagovat na jakékoliv klikání, přičemž opět pomohl až restart počítače.

Vrcholem pak byla ztráta celodenního progresu, kdy mi hra z nějakého důvodu odmítla načíst uložené pozice, respektive poslední uložená pozice byla více jak den stará. A to jsem kvůli častému padání ukládal opravdu poctivě i manuálně. Dokážete si asi představit, jak, slušně řečeno, demotivující něco takového je. Jak moc ale tohle hře vytýkat, to už nechám na vás – vám se tohle totiž přihodit vůbec nemusí, ale třeba vám bude ničit uložené pozice a rozjeté PvP zápasy každý druhý den. Kdo ví? Opraví to Ubisoft za týden, za měsíc, za rok? Kdo ví.

Obchod

V dnešní době by to bez herního obchodu a několika měn už snad ani nešlo, a tak najdete krámek i v Settlerech. Společně s ním tu na vás vybafnou dvě měny, ale nemusíte se bát. Celý zdejší obchod je vrcholem zbytečnosti. Mě osobně jeho přítomnost nijak neuráží, ale stejně tak mě vůbec nezajímá, neb mi nemá co nabídnout.

Tvůrci mi v něm totiž nejsou schopní podstrčit cokoliv lákavého. Koupit si tu můžete jen pár kosmetických drobností, takže pokud prahnete třeba po nepatrně jinak vypadajících věžích, tak prosím, kupujte, co hrdlo ráčí. Praktický efekt na hratelnost ale mikrotransakce nemají žádný, vizuální rozdíly taky nejsou zrovna definicí divočiny, a tak je celý obchod z mého pohledu vlastně dokonale irelevantní.

Znovu a lépe

Za nové Settlery jsem rád, ale bohužel mají tolik „ale“, až mi z toho jde hlava kolem. Takhle tvůrci totiž opravdu neudělali nic jiného, než že položili solidní základy. Nic víc. New Allies proto nepůsobí nijak sebevědomě. Myslím, že i na základě odkladů a nevalného feedbacku z bety se můžu domnívat, že byli tvůrci rádi, že jim kolečka do sebe nakonec zapadla alespoň takhle.

Zcela výjimečně musím na závěr zmínit dle mého názoru naprosto přestřelenou cenovku 60 eur. Dle mého názoru by se cena hry neměla promítat do hodnocení, jako spíše do doporučení. A já si nedokážu představit, komu bych The Settlers: New Allies za plnou, respektive dnes už skoro plnou cenu doporučil. Za tyhle peníze bych totiž čekal nejen vyladěnou technickou stránku, ale i něco víc než jen standardní kampaň bez nápadů, následovanou prostým skirmishem a stejně prostým multiplayerem. Čekal bych nějaké dodatečné módy, nebo alespoň super filmečky, inovace, cokoliv. Hra přitom není nezábavná. Jenže je sotva adekvátní a je na ní vidět, že to málo, co dělá, dělá s odřenýma ušima.

Díváme se tak do očí hezké, ale bezduché strategie. Kouzlo se vytratilo, ale slušné, desítkami let prověřené mechanismy zůstaly. Zůstanu po recenzování i já? Přiznám se, že ne. Ale jsem rád, že Ubisoft Settlery zkusil oživit a doufám, že se podobnými recenzemi a možná i nízkými prodeji nenechá odradit. Základy jsou opravdu fajn a já se těším, co s nimi udělají příště.