The Samaritan Paradox

Hlavní postavou příběhu, který se odehrává v osmdesátých letech minulého století ve Švédsku, je Ord Salamon. Čerstvý absolvent studia kryptologie dostal od přítele Magnuse knihu, aby zapomněl na své nutkání všude hledat tajné šifry. Bohužel nachází šifru i tentokrát a svěří se s tím dceři autora knihy, od které obratem dostane za úkol vypátrat otcovo tajemství. Proslulý spisovatel totiž před několika dny spáchal sebevraždu.

Vedle šmejdění v domě spisovatele vás příběh zavede na spoustu dalších míst - malebným náměstíčkem přístavního městečka počínaje, zaoceánskou lodí či bunkrem z druhé světové války konče. Souběžně s vyšetřováním tajemstvím spisovatelovy smrti prožijete navíc paralelní příběh v jedné z jeho knih, který standardní vyšetřování ozvláštní fantasy tématikou.

The Samaritan Paradox se může pochlubit temnou atmosférou, z níž silně vystupuje možnost volby. Nejedná se však o volby vaše, nýbrž o volby osob, se kterými během vyšetřování přijdete do styku. Je obdivuhodné, s jakou lehkostí tvůrci rozebírají téma morálky až hráče nutí k přemýšlení o morálce vlastní. I přesto není hra v tomto směru úplně dokonalá, protože zúčastněné osoby vykresluje spíše povrchně a jejich motivace k některým činům si musíte domýšlet. S ohledem na zhruba šestihodinovou herní dobu se však něco podobného dá pochopit.

Rozporuplné grafické zpracování

S jistou povrchností The Samaritan Paradox ve vykreslení postav ostře kontrastuje skoro až maniakálně rozpracované ztvárnění situací a lokací. Prakticky jakoukoliv scénu hra předvádí ve speciální obrazovce, takže vás v průběhu hraní čekají stále nové a nové lokace. Jsou sice zpracované v nedokonalém retro hávu, který vidíte na obrázcích okolo, ale dodávají hraní náboj a dynamiku.

A zatímco lokacím pixelatá grafika na zajímavosti neubírá, pro ztvárnění postav už příliš vhodná není. Protagonisté připomínají spíše náhodný shluk pixelů, který počítač na obrazovku vyzvracel kvůli žaludeční nevolnosti, a nepomůže ani skutečnost, že při rozhovorech hra nabízí zvětšeniny jejich tváří ve speciálním okně.

Podobný způsob vedení dialogů používá spousta adventur a většina z nich jej také zvládá mnohem lépe. Třeba postavy v The Blackwell Epiphany navzdory pixelaté retro grafice dokázaly výrazem v obličejích vykouzlit vodopády emocí. The Samaritan Paradox si o něčem podobném může nechat jenom zdát.

Retro uživatelské rozhraní

Zážitek z kvalitní detektivky v řadě situací narušuje i primitivní uživatelské rozhraní a netradiční ovládání. Ve hře si klasicky vystačíte s levým tlačítkem myši, ale musíte si zvyknout, že v inventáři nakliknutý předmět zůstává nakliknutý pořád, dokud výběr nezrušíte stiskem pravého tlačítka myši. Dokonce i ve chvíli, kdy mačkáte na ovládací prvky inventáře nebo systémová tlačítka pro uložení a načtení hry. O řazení záznamu uvnitř Ordova deníku, který využíváte k vedení hovorů, se ani nelze obšírně rozepisovat - je to hrůza.

Libovolné adventuře však nedokonalosti technického a grafického rázu lze odpustit nebo se s nimi alespoň smířit v případě, že boduje něčím ze svaté trojice příběh, postavy, hádanky. A minimálně dvě ze tří podmínek The Samaritan Paradox splňuje, tu poslední dokonce stoprocentně. Různých variací hádanek musíte v The Samaritan Paradox řešit spoustu a v řadě situací vás jejich design nadchne nebo rovnou posadí na zadek.

Když hra na začátku dvakrát po sobě naznačí řešení, přijde obava, že hráče čeká primitivní záležitost. Žádná další nápověda už ovšem nepřijde, hádanky naopak pozvolna gradují až k náročným, ale logickým konstrukcím, které je těžké a zábavné promyslet, a dvakrát tak těžší zrealizovat. Žádná hádanka přitom nepřekročila meze logiky, což je třeba pochválit zdaleka nejvíce.

Když se tedy za několika hodinami hraní The Samaritan Paradox ohlédnete, vidíte adventurní jednohubku s brilantní zápletkou a výbornými hádankami, která ztrácí body kvůli plochým postavám a primitivnímu zpracování. Atraktivita hry tak do značné míry závisí na vašem vztahu k retro zpracování v té nejčistší podobě.