The Quarry

Po vydání Until Dawn ovšem Supermassive ztratili setrvačnost a opět se vrátili do nižší ligy v otřesných VR hrách typu The Inpatient nebo Bravo Team, případně Hidden Agendě pro dnes již zapomenutý systém Playlink. Trvalo jim dlouhé čtyři roky, než se z tohoto slzavého údolí vyškrábali o něco výš a vsadili na kartu, která jim kdysi tak skvěle vyšla.

V uplynulých letech se ze Supermassive Games stalo jakési námezdní studio, které pro rozličná vydavatelství vyvíjí stále tu samou hru pořád dokola (zlí jazykové by mohli říci, že to samé platí pro můj oblíbený FromSoftware, a měli by pravdu!). Zatímco Until Dawn vznikl pro Sony a antologii Dark Pictures financuje Bandai Namco, dnes recenzované The Quarry vydává 2K. Hráčům ovšem může tento výčet být úplně ukradený, protože pokud by minuli logo té či oné společnosti při spuštění hry, žádný další rozdíl už by stejně nenašli.

Ohraná písnička

Asi už nyní cítíte, že z The Quarry nejsem kdovíjak nadšený. Zvídavému čtenáři by mohla na mysli vyvstat otázka, proč se tedy do her od Supermassive pořád tak naivně pouštím, když mi viditelně dlouhodobě nedělají radost. Důvod je prostý – mám ve svém životě málo hororů, a to jak těch filmových a seriálových, tak i těch herních. Proto se pořád dokola dívám na ty samé snímky, proto už potřetí sjíždím Haunting of the Hill House, proto se pořád snažím dávat šanci vývojářům, kteří mě neustále zklamávají.

The Quarry se tematicky vrací ke kořenům Until Dawn. Dvouměsíční prázdninový tábor v půvabném Hackett’s Quarry končí a skupinka mladistvých instruktorů si chce užít ještě jeden poslední společný mejdan, než se všichni rozjedou do svých domovů rozesetých po USA. Někteří se pokusí zachránit hasnoucí letní vzplanutí vášně, jiní naopak na poslední chvíli získat přízeň vysněného protějšku a další prostě jen chtějí zapařit.

Jak už to tak ovšem v žánru bývá, noc to sice bude nezapomenutelná, ovšem z úplně jiných a mnohem nepříjemnějších důvodů, než je ocumlávání nesmělé vnadné umělkyně. Stejně jako ve všech hrách od Supermassive Games se budete snažit, aby vám do svítání přežilo co nejvíc svěřenců, případně se ty, kteří vám budou zvlášť nesympatičtí, budete pokoušet nechat zemřít co nejbrutálnějším způsobem.

Definice šílenství?

Jak nejnovější iterace starého známého konceptu dopadla? Nebudu chodit kolem horké kaše: Pokud jste hráli byť jen jedinou z her Supermassive Games, víte naprosto přesně, co vás čeká, hratelností počínaje a vystavěním příběhových oblouků konče. Ani tentokrát nečekejte žádnou závratnou porci interaktivity, drtivou většinu času se hráčův input omezuje na pomalé procházení a hledání aktivních bodů v prostředí (což jsou občas třeba jen dveře vedoucí dál), případně zásadní či banální volby v rozhovorech.

A pak jsou tu samozřejmě quick time eventy. Ty jsou obzvláště vtipné, protože se v drtivé většině případů omezují na zakopávání na schodech a přeskakování kořenů, a pokud je budete schválně kazit, můžete se bavit pohledem na ty nejnešikovnější padavky pod sluncem. Tedy pod měsícem.

Je až s podivem, do jaké míry autoři dokáží nestydatě vykrádat sami sebe a bez mrknutí oka sázet jedno klišé za druhým. Samozřejmě tu opět figuruje záhadný průvodce – zatímco v Until Dawn to byl podivný psychiatr a v antologii Dark Pictures je to ještě podivnější kustod, v nové hře je to cikánská věštkyně, kterou v intermezzech mezi jednotlivými kapitolami navštěvujete v její maringotce. Pokud se vám povede najít její poztrácené tarotové karty, může vám ukázat střípek budoucnosti, a tím vás třeba varovat před možným osudem některé z postav.

Problém je, že jsem zejména v úvodních kapitolách karty vůbec nenacházel, a tak na mě byla babizna jen protivná a nijak mi nepomáhala, a když už jsem nějakou přeci jen našel, byla ukázka v křišťálové kouli natolik krátká a nejasná, že jsem z ní stejně žádné varování nevyčetl. Třeba ale budete úspěšnější.

Banální a plytké

The Quarry trpí šíleně pomalým začátkem, během kterého se nestane vůbec nic a slouží jen k tomu, abyste se seznámili se svými svěřenci. Bohužel ovšem není o co stát a ono seznámení probíhá za pomoci dialogů tak otřesně napsaných, že průměrně náročnému hráči/divákovi budou působit fyzickou bolest. Třeba takový Ryan, který má dle popisu působit uzavřeně a záhadně, ve skutečnosti mluví jako robot a jeho herci a dabérovi pravděpodobně buď zaplatili málo, nebo ho angažmá vůbec nebavilo.

Asi nejvíc jsem skřípal zuby u monologu „sexy influencerky“ Emmy (hra samozřejmě jede v naprosto klišovitých archetypech, což bych jí v rámci žánru s klidem odpustil, kdyby ovšem postavy byly jakkoli pamětihodné), která do telefonu vyprávěla svým sledujícím o úskalí letních lásek. Obecně jsem se nemohl zbavit dojmu, že scénář a repliky psali stážisté, kteří dostali pokyn, že je úplně jedno, co budou postavy říkat, protože na tom ve finále vůbec nezáleží. Nakonec mi v paměti utkví asi jen matriarcha buranského rodu, která sází jednoho „motherfuckera“ za druhým.

Samozřejmě i tentokrát budete řešit vztahy mezi jednotlivými postavami a také efekt motýlích křídel, kdy zdánlivě nenápadné rozhodnutí může své důsledky odhalit mnohem později a s překvapivou naléhavostí. Buď jsem ale měl při svém hraní velké štěstí a rozhodoval se správně, nebo jsou vaši svěřenci po většinu hry v absolutním bezpečí a chleba se začne lámat až ke konci.

Když jsem o kousek výše poznamenal, že hráčův vklad do hry je minimální, měl bych dodat, že to není vyloženě špatně. Části, ve kterých postavy reálně ovládáte, jsou totiž neskutečně rozvleklé, všichni se courají, jako kdyby jim na záda nedýchaly děsivé děsy a až na jedinou výjimku jsem při prohledávání prostředí neřešil skutečnou hádanku.

Moje hlavní výtka vůči The Quarry je vlastně stejná jako vůči Man of Medan, Little Hope nebo House of Ashes. Když se totiž rozhodnete udělat interaktivní film a rezignujete na zásadnější mechanismy hratelnosti, musíte si být sakra jistí v kramflecích, že příběh, postavy, napětí a hrůza, které do svého díla vetknete, utáhnou zábavu na oněch zhruba dvanáct hodin hraní. A v tom Supermassive bohužel dlouhodobě selhávají.

Nebudu zabrušovat do zbytečných spoilerů, ale když jsem zjistil, co je oním ústředním „zlem“, musel jsem se smát. Vsadit v roce 2022 při otrlosti současného publika na takovou kartu je velmi odvážné nebo spíš umělecky sebevražedné. Nejstrašidelnější dojem nakonec ve hře budí osvalený redneck Bobby v podání Ethana Suplee, který společně s tatínkem Jedediahem (Lance Henriksen) a zbytkem rodiny pokládá slušný základ pro variaci na Texaský masakr motorovou pilou nebo Resident Evil 7. Ta ovšem zůstává trestuhodně nevyužita.

Jak udělat dobrý horor

Když hrajete hororovou hru, zásadní je napětí, a toho je možno docílit řadou způsobů. Může jít o zdrcující psychologický teror starých Silent Hillů, bezbrannost Outlastů nebo nevyhnutelnost dunících bot Mr. X z Resident Evilu 2. Problém The Quarry je, že nedokáže vykřesat ani jedno. O postavy se po většinu času nebojíte, protože je vám jasné, že v „reálném čase“ se jim nic stát nemůže a na hrozbu je většinou velmi důrazně upozorňováno. Komická je v tomto ohledu „minihra“ se zadržováním dechu, v níž snad nelze selhat, pokud si to skutečně nepřejete.

Horory hrajeme proto, že se chceme bát, a i když jsem od The Quarry nečekal permanentní infarktovou tepovku, chtěl bych dostat aspoň husí kůži a zježené chlupy na zátylku. Ono totiž hraní hororové hry, která neumí postrašit, až nepříjemně připomíná ztrátu času. Když už se vám náhodou stane, že některá z postav zemře, můžete využít jeden ze tří životů a pokusit se ji oživit. Za dobu hraní jsem tento benefit využil jednou, bohužel mě ale vrátil relativně dost daleko nazpět do situace, kdy jsem mohl potenciální přežití ovlivnit, abych pak musel znovu odehrávat několik desítek minut již viděného děje.

Co se týče technické stránky hry, na PC jsem nepozoroval žádné zásadní chyby ani problémy s chodem, vyjma asi dvou případů, kdy se rozhodil obraz a zvuk o několik setin vteřiny. Jak už jsem psal v preview, obličeje herců jsou zpracovány skvěle, mimika má ale v kontrastu s tím co dohánět a postavy se občas podivně a nepřirozeně pitvoří. Na druhou stanu čas od času umí překvapit velmi jemnými detaily, jako je cuknutí koutků, a s ohledem na množství performance capture, které bylo pro hru typu The Quarry potřeba, jsem ochotný přimhouřit oči. V tomhle její problémy skutečně neleží.

Co mě naopak zaskočilo, byly občasné podivné střihy, které mohou dle mého názoru být zapříčiněny různými možnostmi vývoje situace, na které hra neumí vždy úplně korektně reagovat. V takových momentech se iluze plynule běžícího filmu zadrhne a občas se stává, že se postavy chovají zcela nelogicky.

S popcornem a bez ovladače je to možná lepší

The Quarry můžete hrát i v kooperaci s druhým hráčem, a to jak na jednom gauči, tak od 8. července i online. Každý si před začátkem příběhu zvolí, jaké postavy bude ovládat, a následně v daných scénách přebírá otěže. A pokud jste pořádně líní a chcete si z interaktivního filmu udělat film skutečný, můžete si zvolit režim, ve kterém se příběh odehraje zcela bez vašeho přičinění. Navíc lze nastavit, zda přežijí všichni, nebo naopak nikdo, případně podrobně jednotlivým postavám navolit vzorce chování v různých situacích. Kdo ví, možná právě to je ten nejlepší způsob, jak The Quarry absolvovat.

Na předchozích řádkách jsem hru zrovna nešetřil, mějte ovšem na paměti, že se jedná o názor hráče, který za poslední roky odehrál čtyři prakticky totožné hry. The Quarry možná může zaujmout ty, kteří si nemohli zahrát Until Dawn kvůli exkluzivitě na PS4, problémy se scénářem a absencí strachu a napětí ale nepotěší nikoho. Jsem zvědavý, zda v chystaném čtvrtém díle Dark Pictures s názvem Devil in Me konečně autoři zlomí kletbu, přitlačí na pilu a dovolí nám buď víc hrát, nebo se víc bát, v lepším případě obojí dohromady.