The Procession to Cavalry

Nebo alespoň takhle to působí na nás. Hra, která se očividně inspiruje animací Terryho Gilliama, není žádná sterilní pocta starému umění. Autor si zvolil kulisy a ty naplnil groteskním až absurdním dějem, který scény slavných děl libovolně přetváří podle volné asociace. A dělá si srandu úplně ze všeho.

V tomhle případě dostávají za uši renesanční malíři, jejichž díla posloužila jako základ všech scén ve hře. Stačilo fragmenty obrazů nápaditě poskládat na sebe, rozpohybovat v humorně kostrbatých animacích a hned máme před očima scénu jako z Monty Pythonů.

To nemusí sednout každému. The Procession to Calvary předpokládá v divákovi chuť poddat se poťouchlé zábavě, kde se boří pomyslná čtvrtá stěna, kde se pro satiru nechodí daleko a kde se rozhodně neberou žádné servítky: světec pedofil, Ježíš kejklíř, Panna Marie pašerák, prašť jak uhoď. Korunu tomu nasazuje hlavní hrdinka, chorobně krvelačná rytířka, jejíž podoba pochází z Rembrandtova obrazu Bellona. Psina.

V kůži Bellony se ocitáte v nejmenované severní zemi, která právě vyhrála konflikt s jižany. Rytířka se ale nehodlá smířit s tím, že už nebude moci svým mečem probodávat nepřátele (Nebo přátele? Není to jedno? Hlavně, když čepel nezahálí!), proto přemluví místní autoritu, aby jí dovolila poslední „zářez na pažbě“ – atentát na uniknuvšího panovníka jižanů, Nebeského Petra, který se schovává ve své bazilice na jihu.

Příběh je to opravdu prostý, čemuž nepomáhají ani dětinské repliky hlavní hrdinky. Prostě bylo třeba na obrazy něco naroubovat, tak se něco vymyslelo.

Žánrově jde o point-and-click adventuru toho nejklasičtějšího ražení. Pomocí myši se pohybujete po obrazovce a nacházíte v ní objekty, se kterými je možno něco dělat. Tradiční akční trojlístek (prozkoumat, promluvit, interagovat) doplňuje ještě probodnutí taseným mečem (čímž se dá vyřešit spousta věcí, ale stejně tak je tím i úplně pokazit – ukládejte často!).

Pro rozluštění hádanek a postup kupředu je třeba poslouchat postavy a odhadovat, jaké předměty by mohly jejich žádosti splnit. S posunem v ději se v již navštívených lokacích otevírají nové možnosti, takže je budete znova pročesávat. Naštěstí lze postavu dvojklikem popohnat k běhu, backtracking tak nepřekračuje hranici, kdy by už byl únavný.

Hádanky a „předmětová kombinatorika“ jsou nápadité a nijak přehnaně obtížné, nicméně netrpělivým a nepozorným hráčům se může stát, že se v určité fázi zaseknou. Stačí se ale trochu zamyslet při otevřeném inventáři, případně projít dřívější obrazovky, a máte jasno. Naštěstí se autor v hádankách surrealismu vyhnul, takže jejich řešení dává logiku.

Jednotlivými obrazovkami se nese dobová hudba, kterou reprodukují postavy hudebníků zasazené do scény. Na pěvce nebo trubadúry si můžete kliknout a dozvědět se, co za historický šlágr právě hrají. Pěkný edukační detail.

Tahákem hry je ale jednoznačně její vizuální stránka. Pokud nejste kunsthistorik nebo milovník umění, který k zobrazovaným dílům chová posvátný respekt, budete se nad groteskními scénami minimálně uchechtávat.

Obrazy křesťanského utrpení jsou zde převráceny do parodických výjevů, ať už to je Panna Marie sedící pod ukřižovanými nešťastníky a prodávající upomínková trička, nebo uštěpačné komentáře hlavní hrdinky nad aktem dekapitace samotnou Smrtí: „No biggie.“

Komičnost scénám dodávají i animace postav, které často rotují ve smyčce a jsou složeny z ne úplně navazujících kousků. Výraz ukřižovaného tak spíš vypadá jako mix úžasu a zaražených prdů, podobně komicky působí i grimasa muže točícího se na rožni. Vzhledem k brutalitě scény by se očekávala tichá pieta, ale tady vás to prostě nutí k smíchu.

Občas jsou výjevy naopak velmi doslovné, protože ke komickému efektu stačilo nechat originální dílo vyprávět. Pro nepoučeného člověka dnešní doby je symbolika starých obrazů už dostatečně bizarní. Třeba takový podivný Knihovník od Giuseppe Arcimbolda ve hře funguje prostě jako podivný a nerudný knihovník. A to stačí. Dvojice antických filozofů strážících bránu zase nedokáže přestat komentovat obrovský klíč, který jeden z nich třímá, ačkoli je jasné, že původně jde o symbolické znázornění.

Bohužel, kvality hry sráží přihlouplý scénář. Autor se nebál použít slovník internetového slangu včetně smajlíků a zkratek typu LOL nebo ZOMFG. Hra se tak pravděpodobně snažila vyvolat dojem, že jde vlastně o jednu velkou psinu, spíš nám ale připadá, že si autor nedal na textech moc záležet a prostě „tam něco narval“.

Víc než promyšlený scénář nám tak hra připomíná produkt středoškoláků, kteří v hodině dějin umění z nudy popsali obrázky v učebnici. Třídnímu šprýmaři se občas něco komického podařilo, většina byla ale prostě trapná. Fekální humor, vyčpělé vtipy na pedofilii v církvi, tomu se hra bohužel nevyhnula. Jistě, shodit strnulou vážnost bukolických krajin nebo patetické obrazy antických hrdinů se hře opravdu podařilo, ale mohlo se tak stát trošku „na úrovni“.

Richardson nemá problém zbořit čtvrtou stěnu mezi autorem a divákem. Jako vývojář vstupuje do děje a komentuje své počínání skrze postavu Boha a jeho andělů nebo se ústy dalších postav obrací přímo ke hráči. A to třeba ve chvíli, kdy si je vědom nějakého slabého místa v gameplayi. Taková sebereflexe autora je překvapující a v podstatě zábavná.

Jedna metafikční pasáž dokonce adresuje významné backery, kteří si svým příspěvkem zasloužili zmínku ve hře. Vzhledem k tomu, co jsme napsali v předcházejících odstavcích, asi nemusíme vysvětlovat, že jde o zmínku velmi svéráznou. Ale na to jsou hráči, kteří Richardsonovo dílo podpořili, jistě připraveni.

Zda se celek zalíbí i vám, záleží na tom, zda jste dostatečně tolerantní k hrubějšímu humoru a máte rádi absurdní estetiku létajícího cirkusu Monty Pythonů. Pak překousnete i scénář, který působí jako šitý horkou jehlou. Nečekejte ale od hry nějakou oduševnělou zábavu. Je to prostě trocha švandy v originálních kulisách.